Ceda

Nádhera. Krásné pozorovat, jak se mezi Dominique a Karolem zaměňuje láska za nenávist a naopak. Ostatně nám to dává i krásný příklad, jak moc je touha milovat křehká a jak snadno se může překulit na touhu se co nejohyzdněji pomstít. Musím říct, že snad žádný film na mě nepůsobil takto zvláštně smutným dojmem, včetně různých vedlejších prvků jako chlad polské zimy či chmurná postava Mikuláše. Ale ten konec… ten… ten mě zdrtil jako máloco. Asi je ta láska vážně věčná a nic ji jen tak lehce nerozpráší…

Další krok k tomu, abych si ujasnil, že ženskému myšlení rozumím asi stejně jako sommeliér krabicovému čuču. I když je možné, že tam bylo několik hlubokých myšlenek, které moje zakořeněnost nepobrala, pravda, chvílemi jsem se nad tím i zamýšlel. Každopádně jinak jsem to bral jako prapodivně zvrhlé porno se zlatým hřebem, když si hlavní hrdinka plnila další fantasmagorický sexuální apetit s mladými doktory, kteří se jí dotýkali na místech, kde chvilku hledal azyl i Rocco Siffredi. No aspoň se pak Rocco podíval do Cannes.

Ale jo, oblíbil jsem si je. Tu dívku, která milovala Mozarta, Bacha a Beatles. A Olivera. No a pak toho ambiciózního prvňáčka, který zjistil, že láska je lepší než plnit ambiciózní tatínkovy tužby. Upřímně, čekal jsem, ba i doufal, že to napuchne mé city o něco více, ale za tu krásnou smutnou hudbu a ty scény, jak spolu nebo už jen on sám bloudí zasněženým Big Applem, si to čtyři hvězdy zaslouží. Navíc to trošku pozměnilo americkou matriku, když se pak většina narozených dívek jmenovalo Jennifer.