Ceda

Uznávám, když jsem tak seděl na těch cinestarových karmínových křeslech, v jednu chvíli jsem se pootočil lehce doprava, a měl jsem takový mrazivý pocit, že toho klauna vidím, jak sedí na sedačce vedle ... pěkný horor

Nepíšou se mi tyhle řádky úplně lehce, neboť se zde hodlám nepatrně shodit svým nedostačujícím intelektem k pochopení Andrejova světa. Přiznám se, že až takovou první drobounkou katarzi jsem cítil úplně na konci u hlášky "Půjdem spolu, já budu malovat ikony, ty odlívat zvony", do té doby jsem byl vedle jak ta jedle (ale snažil jsem se na to přistoupit, přísahám!) No... uděláme takovou dohodu - až se ještě trošku více vzdělám v oblasti filmu a hlavně duchovna, tak se na ten film podívám znovu a klidně tomu dám buro, ale nyní jsem z toho vážně nic moc neměl krom páru krásných scén s padajícími koni, sněhovými vločkami a toho mrazu, který jsem soucítil s herci, jak na těch ruských, buranem burácejících planinách museli stepovat.

No těch řečiček, jaký je to kult a všech různých post-filmových odkazů, mimo jiné jak se zmatený John Travolta otáčí a rozhlíží už bylo dost, tak víte co? Uděláme opak! Pojďme ten film teďka spolu shodit a zesměšnit! Nějak... něco vymyslíme... pojďme! 1) Tak začněme nejzranitelnějším argumentem, že to nemá děj! - No vážně nemá to absolutně žádný děj, postrádá to takovou tu dramatickou výstavbu s expozicí, krizí, kolizí a bla bla bla... Tudíž ani ty dialogy nemají žádný smysl... hmmm? No a takhle bych si mohl vzít knihy fyziky a pokračovat si v zaškrtávání učebnicových pravidel filmu, které tento film postrádá... Nicméně já nejsem ten typ člověka, který má na nočním stolku fyzikálně-chemické tabulky, takže tomu dám radši pět hvězd za tu odvahu vystoupit z davu a ještě si ho přidám mezi své nejoblíbenější za to, že mu to vyšlo... Magnum Opus.

Takový sympatický nízkonákladový Andyho první nezávislý film. Líbí se mi, jak si dělá legraci z našich českých zažitých vlastností a dvourumových a pivních zvyků. Mám i pocit, že v některých místech to mělo hlubší význam, jako třeba pár nahrávek na chamtivost a nějaký ten trest za ni, nicméně sedlo by mi, kdybych o tomhle neměl jenom pocit, ale trošku větší jistotu a přesvědčivost, se kterou bych to tady mohl rozebírat...

Já už najednou chápu Woodyho přístup! Mnoho jeho filmů nejsou ani tak filmy v pravém slova smyslu, nýbrž spíš filozofické úvahy nad životem možná až ve stylu talk show ve filmovém hávu. Což je ostatně velmi ušlechtilý a originální způsob a rukopis, jenž nadchne spoustu inťoušů, kteří si nebudou muset pouštět nudné politické debaty, kde se jenom sedí na křeslech, nýbrž tady k tomu všemu ještě dostanou filmový potisk. Taky se mi zde líbí pohled na dnes již zevšednělé společenské dilema, zda-li být bláznem a do toho šťastný anebo zarputilým "všeználkem". Ono je samozřejmě praktické, když ve věcech máte jistotu a jste schopni si všechno racionálně vysvětlit, jenomže tou jistotou se jaksi okradete o životní kouzlo.

V nejhorším dáte pauzu na cigaretu, ale myslím, že tady výjimečně půjdou ty tři hodiny vydržet i bez ní. Je to esteticky znamenité dílo s obrovskou duchovní silou, krásně se to sleduje, ať už ta krajina s všelijakými středověkými hrady, kartouzy a tvrzemi anebo závěrečný souboj, jenž brilantně rozdmýchává charaktery obou zúčastněných. Zaujala mě i jakási cesta Redmonda Barryho z Barryville, od nešťastně zamilovaného mladíka, k jeho nedobrovolnému odloučení od domova v armádě až po to, jak pomaličku otevřel náruč oportunismu, usnul na laurusech a zlenivěl jaksi pečovat o svou někdejší ušlechtilost .

Na tohle může být Michael Haneke pyšný, protože se mu povedlo to, co se u filmu sluší a patří. Vsadím se, že se nenajde osoba, jež tento film uvidí a o tři roky později nějak zapomene, že tento film viděla. Neříkám, že na tenhle film budeme vzpomínat pozitivně s blažeností a láskou, nicméně v absolutní hodnotě budou naše dojmy z těch dvou "inťoušů", co si tam hrajou s utrápeným výrazem Naomi kriket, jistě obrovitánské...

Takže abyste se něco více dozvěděli o mně: nemám rád akční nerealistický filmy, nemám rád přeslazené scény, nemám rád rádoby gangsterky se zkresleným pohledem na mafii, nemám rád ty obyčejné béčkové konce, kde hrdina a hrdinka spolu skoční šťastně až navěky... Podle této teorie by se mohlo zdát, že se mi Lucky Number Slevin nebude líbit. Nicméně: pustil jsem si to, a došlo mi, že asi dost dobře sám sebe neznám (čili to, co jsem výše napsal, taky neberte moc v potaz). Prostě Lucy Liu... ta hudba.... ta atmosféra... zkrátka - plakal jsem na konci a tohle je jeden z mých nejoblíbenějších filmů... Ahoj, já jsem Ceďa...

Vomlouvám se, ale fakt mě těch posledních deset minut na konci nasralo aneb zase jsem doplatil na to, že si před filmem nepřečtu jaký to bude žánr. Zkrátka čekal jsem nádhernou psychologickou partii, kde ta dívčina na konci ukradne tomu otylému staříkovi zbraň, dá mu mat, poklidně uteče ven na vzduch, podívá se nahoru na hejno zpívajících ptáků a zjistí, že ten psychouš si celou tu apokalypsu vymyslel. Na tohle jsem se těšil hodinu a půl. Nedokážu si vysvětlit, co to byl za fatální nápad dát tam na zbylých deset minut nějaké scifi příšery, ale můžu vám, milí tvůrci, říct: zhnusili jste mi takovou hezkou myšlenku filmu! Neee... příště už mi to nedělejte!

Připadlo mi to legrační, Harry! Rozumíte? Připadalo mi to legrační...