black.mao

Lazarescu Dante Remus, tedy nemocný poutník který nepostavil svůj Řím. I skrze jméno se dá vyprávět příběh důchodce pana Lazaresca, který pije, aby zahnal samotu vdovce a hlavě zapomněl na své fyzické potíže, které si nakonec tímto pitím způsobuje. Jednou se ale stane, že domácí pálenka už k překonání bolestí nepomůže a Lazarescu je nucený zavolat záchranku. Potíž je ta, že ve stejnou dobu se stane na dálnici tragická nehoda a několik desítek těžce raněných je rozvezeno do všech okolních nemocnic, takže opilý Lazarescu je přetíženými lékaři vnímán jako nezodpovědný alkoholik, který si za svůj tristní zdravotní stav může vlastně sám. Náš hrdina je tak, stejně jako jeho jmenovec Dante Alighieri, svědkem pekla - pekla lidské bezohlednosti, nevšímavosti, frustrace a hloupé arogance. Příkladným Vergiliem na této pouti mu je zdravotní sestra (výborná Luminita Gheorgiu), která snad jako jediná projeví trochu soucitu a nenechá nebohého poutníká zemřít na nemocniční chodbě a stále jej doprovází do dalších nemocnic, kde se odehrávají ta stejná vyšetření a dochází se k těm stejným závěrům: stav urgentní, operace nutná, avšak z důvodu monentálně přetížených kapacit byl pacient odeslán do jiného nemocničního zařízení. Určitě nesouhlasím s těmi, kteří v komentářích píší o nízké úrovni rumunského zdravotnictví. Sami ve filmu vidíme moderní lékařskou techniku i profesionální zdravotníky ji obsluhující. Toto dílo samozřejmě není kritikou zdravotní úrovně v Rumunsku, to by bylo jen jakousi černou fraškou lokálního významu. Naopak, poselsví je univerzální a neodbytně se hlásí celých 150 minut trvání filmu. Jaká je hodnota starého nemohoucího člověka, zanedbaného a zapáchajícího dědka, který leží na nemocničním lehátku a blábolí cosi o bolesti hlavy a břicha? Má cenu ho ještě zachraňovat? Co sním, když pomoc současně potřebují i ti mladší, i ti hezčí,i ti chytřejší, i ti bohatší? Jakou cenu má jeho život a jakou cenu má tedy i život náš?

Sadahei (Takahiro Tamura) vyrůstá v chudé rolnické rodině v neklidné době vlády Shingena Takedy a jeho syna Katsuyoriho. Je vychováván dědečkem, protože jeho matka ho opustila kvůli sňatku s bohatým kupcem, a také jeho strýc dal přednost službě v armádě před nuzným životem sedláka. A právě volba, mezi klidným, ale chudým životem rolníka a krátkým, ale slavným životem vojáka pronásleduje celou Sadaheiovu rodinu. Všichni tři synové se dají naverbovat do armády, kde skončí i jeho dcera Ume (debutující Shima Iwashita). Ve válce padne i jeho žena (výborná Hideko Takamine) a Sadahei tak nakonec zůstává sám ve svém domě zvaném hmyzí klec. (Symbolicky, každá generace jeho rodiny sní o přestavbě této chatrče, avšak nikdy k tomu nedojde). Film je originálně kolorován a Kinoshita tím dosahuje jedinečné atmosféry. Jednoznačné je i jeho pacifistické poselství, co trochu vadí je určitá nepřehlednost, Dostat celý lidský život do dvouhodinového filmu vyžaduje určitá omezení - děj se odehrává pouze v následných dějových skocích vpřed, chvílemi je tak dost obtížně orientoval se v příbuzenských vztazích celé rodiny, těžko lze i odhadovat reálný čas uplynulý mezi jednotlivými časovými střihy. Navíc, jednotlivé postavy nemají dostatek prostoru pro vysvětlení svých pohnutek a působí tak mnohdy naivně (zvláště nejstarší Sadaheiův syn Sozo). Přesto, nebo právě proto má film jedinečnou atmosféru a zaslouží si tak právem 5*.

Sirtlarindaki hayat (2004, Life on their shoulder)

Takové "Hoří, má panenko" po íránsku. Absurdní snaha policistů udržet pořádek během fotbalového zápasu Bahrajn - Írán, tedy nevpustit na stadion žádnou ženu a ty už zadržené udržet odděleně od ostatních fanoušků, je předem odsouzena k zániku (a podobá se tak neméně absurdní snaze vesnických hasičů zorganizovat hasičský bál a nenechat si při tom rozkrást tombolu). Tak jako nejde věrohodně vysvětlit, proč íránské ženy na stadion nemohou, kdežto ty japonské ano, tak stejně není jednoduché umožnit těmto dívkám vykonat potřebu, protože na stadionu, kam nemohou ženy, těžko najdete dámské záchody. Cestou na policejní stanici jsou pak všichni naši snaživí ochránci pořádku vytažení slavícím davem z dodávky a celá jejich urputná snaha přichází vniveč. Panahí natočil výborný film, pro všechny dívky byl tento film jejich prvním a jejich bezprostřednost je úžasná. Všichni si proto zaslouží plný počet *.

Sněžná žena (Shiho Fujimura) se zamiluje do mladého sochaře (Akira Ishihama - např. mladý Motome ve výborném Kobayashiho Harakiri) aby zjistila, že mimo lásku dokáží lidé rozdávat chamtivost, zlobu a nenávist. Nelze vidět v tomto kaidanu, kterým mě Tanaka přesvědčil, že zvládá i další žánry mimo jidaigeki (Zatoichi, Nemuri Kyoshiro, či Shinobi no mono) hrůzostrašný horor, ale klasickou pohádku byť plnou nezbytného napětí. Mladý Yosaku po smrti svého mistra musí vytvořit pro chrám sochu bohyně soucitu Kannon, avšak nemůže najít správný výraz tváře. Yuki, jeho manželka a původně sněžná žena, snáší mimo jiné i ústrky od panovačného a bezohledného správce, kterého nakonec zabije. Tak se ale musí vrátit zpět do svého světa démonů, přičemž v momentě loučení Yosaku, který má hlavní vinuy na tomto nešťastném konci, objeví ten dlouho hledaný emoční výraz, chybějící jeho soše. Film upoutá nejen svojí výbornou atmosférou, ale i skvělou hudbou Akiry Ifukubeho.

Výborná pohádka mistra Kurosawy. Dva vesničtí dřeváci Tahei a Matašiči (skvělí Minoru Chiaki a Kamatari Fujiwara) co jsou schopní pro měďák zradit jeden druhého, potkají princeznu Yuki (Misa Uehara - Desperado Outpost Kihachi Okamota, nebo i Nippon tanjô Hiroshi Inagakiho) utíkající, spolu se svým až psovsky věrným generálem Makabem Rokurótou (poněkud slabší výkon Toshira Mifuneho - pravda, ne pokaždé mohl hrát Yojimba), před armádou pronásledovatelů. Co však upoutá pozornost obou hamižných trhanů, není ani tak pohnutý osud prchající princezny, ale asi půl tuny zlata který musí generál Rokuróta spolu s princeznou dostat do bezpečí. Taheiovi s Matašičičim se žádná hora najednou nejeví příliš vysoká a žádná strž pro ně už není nepřekonatelně hluboká, obtěžkáni tímto zlatem následují oba naše utečence nepřátelským územím a jejich živočišná chamtivost, kontrastující s aristokraticky odměřeným chováním princezny, baví mnohdy víc než mistrné ovládání kopí Mifuneho generála. Z dalších rolí určitě stojí za zmínku přátelsky nepřátelský generál Hjóe Susumu Fujity (Sugata Sanshirô debutujícího A. K., nebo třeba Yosôbei Kajikawa v Inagakiho Chûshinguře) a dostane se i na Takashi Shimuru, byť v epizodní roli princeznina rádce. Film si právem zaslouží plný počet *, nehledě na inspiraci George Lucase a to i díky hudbě nehudbě Masaru Satôa. Musím ale přiznat, že slušivé šortky a tričko princezny Yuki mě poněkud iritovaly, Ve středověkém Japonsku by byl tento vyzývavý obleček společensky neakceptovatelný.

Mám v té Inagakiho trilogii o Sasaki Kojiroovi trochu zmatek, ale tohle by měl být první díl, případně pak sestřih všech tří dílů "Sohen Sasaki Kojiro".

Není to hezký pohled, ale určitě vás to donutí shlédnout celý film, protože jen s těmi hezkými věcmi si člověk ve svém životě nevystačí.

Vlado Müller jako poněkud naivní ředitel snažící se vyhovět všem - nadřízeným i podřízeným, přičemž dosáhne jediného, že je obžalován a s jako takovým je s ním i nakládáno. Výborná, i když poněkud polopatická studie systému, v kterém je jedinec slouží dobře jen potud, pokud slouží dobře těm nahoře. Scéna s náměstkem ministra, který soudružsky ubezpečí našeho hrdinu, že se za něj postaví za každé situace a pak za sebe alibisticky k soudu pošle ministerského úředníčka, který se jen vzmůže na názor, že snad by to vše tak nějak i mohlo dopadnout, ale on si netroufá vyvozovat závěry, je výbornou ukázkou lidské malosti fungující dobře i za socialismu. Pravda, jistá polopatičnost jde zřejmě na vrub nutnému spádu děje, kdo byl u soudu, ví jak nudné a dlouhé bývají soudní přelíčení. Přesto však tento film hodnotím velmi dobře, vystačit si jen s prostřením soudní síně a pár záběry z vězeňské cely, dialogy stávajícími hlavně ze soudních výslechů a nenudit při tom ani minutu, tomu říkám ukázka kumštu.

Ronin (Mikijirô Hira) prchající před svými pronásledovateli do hor, samuraj (Go Kato) rýžující ve stejných horách zlato pro svůj klan, jeho manželka (Shima Iwashita), tři prachsprostí lupiči a hory, zakázané, protože všechno zlato co v nich leží, patří šogunovi. Skvělá kombinace pro film, při jehož sledování se nenudíte ani chvíli.