Don82

Působení českých vojáků v zahraničí vyvolává ve společnosti mnoho otázek a kontroverzí a proto se nejspíše Klusák a Remunda vydali do Afghánistánu hledat odpovědi. Tento dokument je např. od předešlého z Ukrajiny v mnoha ohledech jiný. Speciální režim ve válečné oblasti společně s přímočarým vojenským viděním světa téměř nedovoluje nahlédnout "za oponu". I tak, na první pohled jednoduchá otázka "Za co vy osobně bojujete." dostává vojáky do rozpaků. Nikdo nechce říci svůj názor. Proč? To se nedozvíme. Ale pár výjimek se přeci jen našlo. Jako když (zřejmě) důstojník Stropnickému vysvětluje, jak je česká historie neskutečně složitá a že on sám nemá zas tak černobílé názory. Kapitola sama o sobě je právě pan ministr Stropnický, který v dokumentu vystupuje jako neuvěřitelná figurka, která metá jednu hlášku za druhou, ale za celou dobu od něj nebyla slyšet jediná konstruktivní poznámka, A nebyl by to Klusák+Remunda kdyby se přeci jen nepodařilo natočit pár bizarních dialogů a záběrů. Ty jsou de fakto jediným "šťavnatým" materiálem, jinak jde o voiceovery a strohá prohlášení několika vojáků. Nicméně, jako celek je Má vlast Afghánistán hodně průměrný dokument. Za to asi může i to téma. Přeci jen, točit v Afghánistánu vojenskou operaci je něco jiného než politickou "kavárnu" u nás doma v ČR. Možná je škoda, že se tvůrci nezaměřili právě spíše na názory lidí u nás. Jsme národ hrdinů nebo Švejků? No, i sám předešle jmenovaný důstojník přiznal že má Švejka rád.

Ač si nejsem úplně jist, co melo být hlavním poselstvím tohoto dokumentu, je jasné, že se tentokrát Remunda pokusil ukázat od každého trochu a ve výsledku defakto skoro "nic". Přes provokativní název je v dokumentu až překvapivě málo špičatých poznámek, sarkasmu a humoru který je pro Remundy tak typický. Nosné téma, které je pro diváka poměrně jasné je zde zpracováno z menších a spíše improvizovaných koláží lidí co jsou buď Češi nebo Chorvati a nebo prostě jen někdo kdo o daném tématu něco ví a nebojí se to na kameru říci. Nepokrytecky říkám, že mě většina neoslovila. Výjimku tvoří Chorvaté vtipně glosující autentické chování čechů na dovolené, které zná asi každý. Ale: 3/4 materiálu o českých turistech nicméně nemá většího významu. Na druhou stranu nemůžu upřít, že Remunda má pořád ten cit pro načasování všeříkající scény, kdy tří minutový dialog o sandálech, paštice a pivu vynahrazuje předchozích 20 minut dívání se na Obnažený národ na pláži. Situaci komplexně zachraňuje mladý pár který konečně do dokumentu přinese tolik potřebnou "hloubku" a "cit" a rozpovídá se o tom jak se žije lidem když je jeden z Česka a druhý z Chorvatska a o vnímání stereotypů obecně. Tohle ještě odpustím, ale pro příště ať si Remunda raději připraví něco užitečnějšího.

Hned první dokument z dalšího cyklu Český žurnál se zaobírá velmi ožehavým tématem. Erika Hníková si vybrala pozorovací formát, kdy do záběrů zasahuje jen minimálně. Žádné konfrontační scény a dlouhé dialogové pasáže. Většinou se moc nemluví. Některé scény jsou delší pro zvýraznění určitého "konfliktu" ale ten je jen virtuální, v hlavách diváků. Téměř nic se nedozvíme o lidech v dokumentu a to je škoda. A pak zase "jen" záběry a záběry.. Na druhou stranu se poměrně dobře podařilo zachytiti stěžejní emoční linku. Dokument jako celek vyznívá neskutečně negativně, pesimisticky a pro mnohé až traumatizujícím dojmem. Za to ale samozřejmě dokument nemůže, ten jen ukazuje realitu.

Klusák a Remunda po Tanvaldu opět po svém nastavují zrcadlo společnosti. Nekomentované zákulisní střípky a emotivní jednohubky jsou doplněny o občasnou interakci tvůrců jak s obyčejnými lidmi, tak s příznivci a nakonec i kandidáty samotnými. V dokumentu je vidět jasný Klusákovsko-Remundovský rukopis, který si jde svoji cestou, bez ohledu na to, jak moc je Miloš Zeman trolluje tváří tvář a nebo když natočí obyčejnou rozmluvu s pracovníkem divadla, který brilantně shrne celou osobu a mediální kampaň Karla Schwarzenberga. Právě to, že se film nesnaží být za každou cenu "výbušný" a přesto chce hlavní aktéry jako by "odmaskovat" a pokládat otázky k zamyšlení, je myslím právě to co dělá dobrý dokument dokumentem.

Třetí dokument této dvojce v rámci Českého žurnálu je ze všech nejvýmluvnější a nejpřínosnější. Předně je potřeba říci, že dokument primárně není o osobě Romana Smetany. Je o společnosti a politické situaci ve které se udál čin, který Roman Smetana učinil. Autorská autentičnost Klusáka a Remundy je zde předvedena v nejčistší formě. Ať už jde o použitou hudbu, která efektně podtrhuje, to co divák vidí a nebo způsob jak autoři do dokumentu zasahují a snaží se o přímé a věcné otázky. Další rovinou je, že zde má divák, s nevěřícně otevřenými ústy možnost číst mezi řádky, při "patnáctiminutovce" Ivana Langera, zjevně zaskočeným Petrem Nečasem, který je konfrontován samotným Romanem Smetanou, což hodnotím jako stěžejní pasáž dokumentu, a nebo když Pavel Blažek vlastně přizná, že o situaci v zemi je více výmluvná kauza Romana Smetany, než výsledky voleb. Jaká to nechtěná sebekritika. Dokument bohužel odhaluje i druhou stranu věci, tedy to, že ačkoli je čin veřejně oslavován a podporován, tak nevyvolá hlubší občanskou reakci. Ostatně to je v dokumentu zobrazeno na více místech a nejvýmluvněji asi pánem před služebnou PČR, kdy plamenně prohlašuje, že teď hned jde pomalovat plakát. Nakonec nikam nejde (Dodatek: na besedě s tvůrci zaznělo, že prý šlo o nastrčeného provokatéra, popř. o tajného policistu, což by nebylo vůbec překvapivé). Zajímavě je také zachycena práce novinářů a to, jak se s jasnou hlavou a nadhledem Roman Smetana vyjadřuje do mikrofonů a je na něm jasně vidět, že to co dělá myslí vážně a že není jen nějaká figurka pro senzaci. To ostatně dokládá i "dojemná" scéna, kdy se reportérka opakovaně snaží Smetanu přemluvit k živému vstupu na TV Nova. Při tomto se prostě nemůžete nesmát. Kvalitní zpracování dokumentu podtrhuje směsice dialogů a nekomentovaných záběrů, které dotváří tristně komediální náladu celého snímku.

Vcelku dobrý sociální dokument natočený autentickým, bezprostředním stylem ale se spoustou "slepých uliček", kdy se autoři sice snaží o objektivitu ale nakonec to sklouzává do jednostranných vyjádření. Minulý rok jsem Tomáše Kratochvíla velmi chválil za dokument Gadžo, který měl kvalitní "nosný příběh". Něco takového v Ubytovnách chybí a celé téma je vysvětleno spíše po analytických kouskách informací. Ale i tak má dokument několik dobrých momentů, které pramení z osobních zkušeností lidí z ubytoven a vyjádření odborníků. Celá problematika je hodně komplexní a složitá. Také si myslím, že není problém, že autoři měly svůj vlastní, vyhraněný názor. To není nikdy na škodu, ale musí být neustále konfrontován s realitou, fakty a podrobován vnitřní kritice.

Mám takový pocit, že si Ivo Bystřičan ukousl až moc velké sousto a nedokázal z tématu vytěžit byť jen náznak nových informací a zjištění. I když se nezapře snaha jít věcem pod kůži a pokusit se poodhalit alespoň část nekalých praktik na Pražském magistrátu, většina materiálu v tomto dokumentu vyjde tak nějak naprázdno. To, že za celou kauzou stojí někdo z vyšších míst a že bylo několik úředníků předhozeno před veřejnost jako jediní viníci, se ví už dlouho a dokument tak ve své podstatě nepřináší nic nového. Ani jako portrét pana Chytila bohužel tento dokument neobstojí, protože jsme se o jeho životě a názorech nedozvěděli prakticky nic. Asi největším kamenem úrazu dokumentu je až neuvěřitelná míra (možná neúmyslné) improvizace, kdy např "rozhovor" s Pavlem Bémem je ve výsledku zmatený monolog primátora, přičemž autor dokumentu řekne tři věty a tím scéna končí. Ono scén, co jsou jaksi nic neříkajících se zde vyskytuje až příliš. Zločin pana Chytila je tedy spíše nepříliš zdařilým pokusem poukázat na to, jak snadné je velký průšvih hodit na někoho kdo možná, byť neúmyslně, ani nevěděl co vlastně způsobil. Kauza Opencard by potřebovala vzít od podlahy a pořádně si posvítit na skutečné viníky... snad to vyjde v nějakém jiném dokumentu.

Tento dokument je potřeba ocenit už jen kvůli tomu, že svým zpracováním jde proti tomu, co nastartovala mediální hysterie ve sdělovacích prostředích. Jádrem dokumentu je jednak přiměřená konfrontace té či druhé strany a jednak bezprostřední rozhovory s obyvateli Tanvaldu. Samotní autoři do průběhu dokumentu zasahují jen velmi málo, a když už tak jen aby pokládali otázky a nebo se snažili se něco dozvědět. Po dokumentární stránce zpracování jde o silný nadprůměr, přesto že jde o televizní počin. Nepopírám, že si asi Klusák a Remunda předem stanovili kam chtějí svým snažením dojít a udělat tak vyvážený dokument, který předkládá jen fakta a "vyšetřování" a úsudek nechá na diváku samotném a z toho důvodu se možná bude zdát, že nic nevyřešil. Bohužel, je zřejmé, že mnozí mají silně zakořeněné představy a předsudky a tak tento dokument odsoudí ihned. Jak se na tomto podepsala média, se dá odhadovat a určitě by stálo o tom natočit další dokument.

Syrové a realisticky příkladné. Bez politického podtextu, což bych zrovna u Stona nečekal. Děj filmu je opravdu skvěle odvyprávěn prostřednictvím nejednoho symbolu válek a charakterů postavu. Sheen a Dafoe: naprosto excelentní kombinace, která filmu dodala jistou originalitu. V mnohých scénách jsem našel opravdu vynikající práci režiséra a v duši chválil jeho schopnosti, díky kterým je peklo vykresleno, opravdu jako peklo. Na konci filmu musí zákonitě vyvstat otázka, zda Stone opravdu chtěl udělat jednoduchý děj bez jediného prohloubení citů postav, což jasně kontrastuje s Apokalypsou, ve které se to filozofováním jen hemží a nebo jestli chtěl zkrátka film, který odráží tu bezduchost války právě skrz nováčka, kterého nikdo nezdá a ani o to nestojí. Každopádně, stojí za shlédnutí.

Scenáristicky dotažený sitcom, který určitě vnitřně aspiruje na něco více, ale daří se mu to jen v určitých ohledech. Herecky také celkem dobré, nicméně některé "meta" scény působí až moc škrobeně a uměle. Vynikající Trojan a Krobot zachraňují nejeden díl, který by byl jinak šedý pod průměr. Celkově vzato jde o takový suchý český humor s trochou ironie.