Zločin pana Chytila (S02E03)

Mám takový pocit, že si Ivo Bystřičan ukousl až moc velké sousto a nedokázal z tématu vytěžit byť jen náznak nových informací a zjištění. I když se nezapře snaha jít věcem pod kůži a pokusit se poodhalit alespoň část nekalých praktik na Pražském magistrátu, většina materiálu v tomto dokumentu vyjde tak nějak naprázdno. To, že za celou kauzou stojí někdo z vyšších míst a že bylo několik úředníků předhozeno před veřejnost jako jediní viníci, se ví už dlouho a dokument tak ve své podstatě nepřináší nic nového. Ani jako portrét pana Chytila bohužel tento dokument neobstojí, protože jsme se o jeho životě a názorech nedozvěděli prakticky nic. Asi největším kamenem úrazu dokumentu je až neuvěřitelná míra (možná neúmyslné) improvizace, kdy např "rozhovor" s Pavlem Bémem je ve výsledku zmatený monolog primátora, přičemž autor dokumentu řekne tři věty a tím scéna končí. Ono scén, co jsou jaksi nic neříkajících se zde vyskytuje až příliš. Zločin pana Chytila je tedy spíše nepříliš zdařilým pokusem poukázat na to, jak snadné je velký průšvih hodit na někoho kdo možná, byť neúmyslně, ani nevěděl co vlastně způsobil. Kauza Opencard by potřebovala vzít od podlahy a pořádně si posvítit na skutečné viníky... snad to vyjde v nějakém jiném dokumentu. (30.04.2014)

Za prvé musím konstatovat, že hlavní význam tohoto dokumentu je jasný - a to je fakt, že vůbec nějaký takový vznikl. Osud pana Chytila je jasný příklad, že věci jako soudy, policie či práce státního zástupce u nás očividně nefunguje tak, jak by mělo. Docela mě zarazilo, že se v celém dokumentu neobjevuje např. Jan Urban, který se jako jeden z mála celému případu nejenže věnuje, ale přímo účastní. Věci, které by měli být v celém dokumentu stěžejní jako slib utajovaného svědka a jeho následné (neuvěřitelné) nedodržení ze strany státní zastupitelky (je opravdu tak těžké konfrontovat ty policisty, kteří tento slib před svědky panu Chytilovi dali?), nebo větší vysvětlení jaké důkazy pan Chytil policii předával - jednoduše chybí. Je to promarněná šance, aby se autor dokumentu přenesl pouze přes téma jeho dokumentu, ale šel by více do hloubky. Ale jak jsem říkal již na začátku, už jen to, že tento dokument vznikl, je určitě chválihodné. 70% (04.05.2014)

Velice záslužný počin - obsah je pro mě dál než za "červenou kartou". Ta prostřednictvím dokumentu jen ukázala, jak absurdně to u nás povšechně funguje/chodí a jakou plejádu nepřehlédnutelných postaviček tady máme. Gejza (vyšetřovatel případu) téměř neotevřel hubu a je jasné, že to asi bylo dobře. Kolibřík má zase pocit, že je to vlastně celé dílem lidské závisti - on totiž vylezl na Everest (navíc prý umí hezky panáčkovat). Z "Metropola" padá jedno hov.o za druhym - no, nakonec to aspoň sám pochopí... Na vlastní oči jsem si mohl ověřit, že o stamilionových zakázkách skutečně rozhodují sebou přiznaní laici, a co víc - jak právě díky "kvalitní" práci médií jsem o tom nebyl zpraven. (02.05.2014)

Dokument skúma otázku zodpovednosti za skorumpované a predražené verejné zakázky. Miestami naivne a neúplne, no hlavne že skúma. Konečne sa niekto venuje mechanizmu zodpovednosti. Hoci sa príliš sústredí na jednu osobu, pričom o jej skutočnej vine a fungovaní v prípade sa divák paradoxne mnoho nedozvie. Info o celej kauze je pre neznalých tiež pomerne chabé. Tieto nedotiahnutosti sú ale ospravedlniteľné, pretože predmetom je naozaj skôr systémové určovanie zodpovednosti. Podstata spočíva v absolútne nepatričnom hádzaní viny na otrokov inštitúcie - v tomto prípade úradníkov mesta v stredných a nižších manažérskych pozíciách (vedúci odborov a oddelení). Nespravodlivosť takto určenej viny vyplýva z verejného tajomstva, ktorým je skutočné je fungovanie všetkých verejných úradov. Ide o monokratické inštitúcie. Napĺňajú všetkou svojou činnosťou vôľu uzulinkého najvyššieho vedenia (maximálne 5 - 6 ľudí). Takéto vedenie pracuje so skupinou poradcov previazaných na sponzorov. Sponzori financujú nákladný životný štýl vedenia a ich rodín a zároveň politickú stranu, ktorá vedenie úradov obsadila. Financovanie sa zabezpečuje z provízií, vyplácaných sponzormi úradu za vysúťažené alebo priamo zadané zakázky. Cenné sú pohľady do tváre štátnej zástupkyne. Takto nejako si predstavujem typizovanú cynickú puču s prechľastanou tvárou a znakmi nadmernej masturbácie. Takíto ľudia často neváhajú vykompenzovať vlastný spackaný život ublížením tým, ktorým z titulu svojej pozície ublížiť môžu. Presne tak aj prokurátorka v dokumente. Neváha pred skončením procesu žiadať od chudákov úradníčkov, čo sa zrejme obohatili na celom podvode len minimálne alebo nijako, desiatky miliónov odškodného. Spolu so slizkým cigánskym vyšetrovateľom pôsobia ako zohratá dvojka, čo dostala za pokyn nakydať špinu na úradnícke nuly a odkloniť vyšetrovanie od naozaj zodpovedných. Tí teraz môžu loziť hore-dole po Mount Evereste, deti posielať študovať do elitných súkromných zahraničných škôl, chodiť na poľovačky na levov a slonov k brehom Zambezi a útlocitne sa v rozhovoroch rozčuľovať nad úpadkom morálky. Bonusom sú vykrúcajúci sa novinári, potvrdzujúci, že základným znakom všetkých ich výtvorov a reportáží je totálna povrchnosť snažiaca sa presvedčiť čitateľa o opaku: totálnej erudovanosti žurnalistu. (19.06.2014)

Poněkud se v tom bije sledování celé kauz... ehm, frašky, kdy je vše okolo Opencard hozeno na úřednictvo jedné komise (čímž nikdo neříká, že by neměli být její členové obviněni, ale je směšné, když je to ve výsledku jen na/o nich) skrze soustředění se na chráněného svědk... ehm, obžalovaného Chytila s Bystřičanovými investigativními momenty především ve druhé polovině. Oba přístupy mají mnohé do sebe (první díky tomu, že dopad něčeho je vždy lépe poznat na konkrétní osobě a druhé díky autorově zarputilé schopnosti klást správným osobám ty správné nepříjemné dotazy), ale dohromady ne zcela štymují. Druhý přístup totiž v první polovině takřka není a ve druhé již takřka není zase ten první; a tak především ten první vyznívá tak nějak do ztracena. Což je ovšem na druhou stranu vzhledem k celé kauze vlastně docela i příhodné. (01.05.2014)