Radek99

Rozchod Borise a Ženi. Zmar, smutek, neředěná čistá deprese. Po Leviatanovi zřejmě Zvjagincevův nejpůsobivější film, který se hodně podobá jeho předpředchozímu snímku Jelena - Zvjagincev tu rovněž primárně neanalyzuje současné Rusko, jako spíš reflektuje obecnější lidská témata, platná kdekoliv v kontextu naší západní civilizace, postižené nezdravě vypjatým individualismem a naprostou ztrátou empatie a soucitu s bližním. Nemilovaní jsou snímkem, jehož téma, atmosféra i formální stránka ho asi nejvíce přibližují k dílům tzv. rumunské nové vlny...kupříkladu k filmům, které točí Cristian Mungiu...obrazy reálným komunismem zdeformované společnosti a jejích vadných jednotek drcených v soukolí pošramocených a zcela odosobněných mezilidských vztahů...

Předchůdce dnešních latinskoamerických telenovel, byť tedy s československou hereckou špičkou a s občasnými záblesky něčeho vyššího (třeba díl, kdy zemřel doktor Štrosmajer...)

Projekt, který nezachránilo ani hvězdné herecké obsazení... Ordinace v růžové zahradě byla vysokou metou, která, jak se zdá, nakonec nebyla pokořena... Stěžejní otázka zní teď takto: Bude mít Arnošt Blažej senior pravnuka? '-)

Noční můra z Elm Street je na domácí půdě ještě stále hodně živá, a tak tvůrci vybavili Parkland pro jistotu tunami patosu...nebylo by to možná ani na překážku, kdyby nešlo o dokudrama...

Převratná doba konce roku 1989 v Československu smetla nejenom totalitní režim, ale svou nebývalou dynamikou zpřeházela osud též tomuto dnes již polozapomenutému filmu Karla Smyczeka. Na svou dobu celkem odvážná satira a tak trochu i alegorie komunistického systému, která šla v duchu uvolnění druhé poloviny 80. let a éry tzv. ,,perestrojky" až na samou hranu oficiálně povoleného, ono totiž bylo z přímého příkazu z Moskvy doporučeno kritizovat a tepat nešvary doby, ale i tahle kritika se musela dělat tak nějak ... po soudružsku ... tedy opatrně a neadresně... Karel Smyczek skutečně na svou dobu natočil dobrý film, co bylo ovšem odvážné v roce 1989 ještě začátkem listopadu, to už na jeho konci bylo vnímáno jako vyčpělý anachronismus, co tvůrci filmu mohli a směli jen naznačovat, to se najednou vykřikovalo na každém rohu a psalo v každém zpravodaji, a tak Nemocný bílý slon zestárl ještě dřív, než se narodil... Parafrází slov Járy Cimrmana je to takové ,,přenošené dítě" československého filmu...

Myslím, že proti výtkám týkajícím se téměř amatérského zpracování a pokulhávající formy stojí prostý fakt, že mladé dokumentaristce hrozí za její dílo dva roky odnětí svobody. Objekt pozornosti tohoto dokumentu dal sám odpověď, zda je stav soudnictví (a demokracie) na Slovensku hodný kritiky, což je hodně eufemistické vyjádření. Je smutné konstatovat, že v dlouhodobém sváru o přirozenou podstatu člověka měl zřejmě pravdu Thomas Hobbes, když ve svém zásadním díle Leviathan píše o „přirozeném stavu“ před vznikem státu plném latentního násilí, kdy člověk je v podstatě zlý instinktivně se řídě heslem ,,člověk člověku vlkem". Slovenská politicko-mafiánská klika to aktualizovala - soudce soudci soudcem. Jeden z aktérů dokumentu říká, že podobné věci se dějí jen v bývalých postsovětských republikách a pak tedy u nich na Slovensku. Nenechme se mýlit - my tady v Česku na svou Zuzanu Piussi teprve čekáme...

Velmi zajímavý projev evoluce uvnitř Divadla Járy Cimrmana. Originální experiment autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, v němž si poplatni tradici svého divadla malé formy tentokráte dovolili porušit obvyklou strukturu své hry a zaběhlé schéma ,,seminář - hra" propletli do fascinujícího pásma fiktivně rekonstruovaného Cimrmanova dramatu. Jako stěžejní bod pak vypíchli právě fenomén vědecké rekonstrukce (sofistikovaně usazené mezi rivalitou Prahy a Vídně), jejíž parodie je nosným motivem celého kusu. Vrcholů tu pak divák může najít několik (kupříkladu až filmově působící flashbacky s trojnásobným či dokonce čtyřnásobným retrospektivním vnořením, v divadelních poměrech ovšem jen zaručeným zdrojem humoru), já volím profesorem Fiedlerem vypuštěné pasáže obchodního cestujícího Jeřábka plné dráždivě nevyřčeného (,,...prostě bezbarvé nicneříkající tlachání upovídaného strýce...no prostě nuda, nuda, šeď, šeď ...") a především pastiš údajné dobové kritiky Jana Nerudy...práce s jazykem a jazykový cit autorského dua S+S je až neuvěřitelná... ,,Polka jede, Polka jede..." Unikátní je též vrstva nonverbální komunikace, díky níž je celý projekt o domnělém českém velikánu tak působivý - mimo odstínů a tónů hlasů, proxemiky atd. především obsazení jednotlivých rolí a cílená práce s typologií jednotlivých (ne)herců - třeba právě popisy výše zmíněných nepojmenovaných Jeřábkových sexuálních orgií čte Petr Brukner, jehož hlas je až dětsky nevinný a celkově působí plaše a nesměle, tahle inkongruence je pak přesně tím správným okořeněním již tak dokonalého díla...

Silent Movie... Natočit v druhé polovině 20. století němý film, to je už sám o sobě experiment, běžní diváci už na takovouhle formu narace dnes nejsou zvyklí. Sice se do něj dá schovat plno podpůrných berliček, stejně jako to udělal režisér Mel Brooks - natočit novodobý němý film jako poctu klasickému němému filmu (se všemi těmi odkazy, citacemi, aluzemi, výběrem typologie postav atd.), vypomoci si scénářem a to tak, že se natočí film o natáčení filmu, do něhož se obsadí dobové hollywoodské hvězdy... V takovém filmu se samozřejmě musí objevit lavina neotřelých a lehce absurdních gagů na úkor příběhových linií (stejně jako to bylo v dobách němých grotesek), děj se fragmentuje a dynamiku film získává volným navazováním jednotlivých prvků situační komiky. Důležitá je mimická a proxemická výbava jednotlivých herců a především jejich anomální, výrazná fyziognomie - to je asi nejslabší místo celého díla - jediným skutečně nosným a divácky vděčným objektem zájmu je Marty Feldman a jeho podivuhodně špičatá tvář s vypoulenýma očima, jehož stylizace nešiky s motocyklovou kuklou na hlavě nemá chybu... Ostatní jsou jen průměrní a ženská část hereckého obsazení, alespoň v mých očích, vysloveně selhává... Famme fatale si skutečně představuji (a to i na základě percepce hollywoodských děl ze 70. let) jinak... Za zmínku stojí kongeniální český překlad Dany Hábové, jež počeštila hlavního hrdinu, který se jmenuje Mel Funn, kouzelným překladem Mel LeGrace, což se mi zdá lepší než sám originál... Tedy celkem dost podařená novodobá groteska, ale třeba Vorlův Skřítek mi fungoval líp...

Vzdor namířený proti autoritám symbolizovaným smokingy, uniformami a klerikami může mít i úsměvně absurdní podobu. Když si mám ovšem vybrat mezi filipikou s církví a buržoazií satirickým šlehem Luise Buñuela a třeba Monty Pythonova létajícího cirkusu, volím za všech okolností vždy ty druhé, jelikož britský sextet při použití obdobné formy a výrazových prostředků, byť ze zcela jiných uměleckých výchozích pozic, dokáže svou kritiku společnosti zalít tak chutnou omáčkou humoru a zábavy, že si při servírování Buñuelova menu připadám jak hrdinové jeho filmu - na konzumaci chutného pokrmu vůbec nedojde...

Známý francouzský herec Mathieu Kassovitz v Nenávisti dokazuje, že nejen herecký talent je mu vlastní, že je navíc i skvělým režisérem, ovšem zároveň i angažovaným umělcem, který dovede až neuvěřitelně přesně pojmenovat bolestná místa současné západní civilizace. Snímek o společnosti, kterou spaluje nenávist a která je ztracena v jejím začarovaném kruhu. Už sám koncept kvazidokumentární formy, k níž se váže černobíle laděný obraz, rámec vyprávění vsazený do jednoho dne, který je doplňován předěly - mezititulky v podobě časových údajů, maximálně autentický herecký projev a vulgární mluva a v řeči postav použitý argot a slang, explicitní důraz na míru násilí, nedějovost a paradoxní mimočasovost či spíše bezčasí snímku, které vytváří absurdní kombinaci s použitými časovými údaji v předělech, neboť ty vlastně ve vztahu k ději nemají žádný význam a slouží jen jako zdůraznění vším prostupující životní náplně hlavních hrdinů - totiž nudy. Vůbec nejvíce autentický je fakt, že v denním cyklu sociálně vyloučených hrdinů zcela chybí sada běžných denních rituálů, vyjma ranní hygieny tak úplně schází v integritě hrdiny složka superega - s většinovou společností ho vlastně nespojuje téměř nic... Skvostná je použitá hudba, která mnohdy dokresluje zobrazované scény lépe než tisíc slov (především pak live set "Nique la Police" od DJ Cut Killera). Prostředí sociálně vyloučené lokality má z pohledu nefrancouzského diváka zjevně univerzální rozměr, neboť některé aspekty lze vidět i v našich romských ghettech - život bez budoucnosti, absence vzdělání, drogy, hip-hop coby výraz odporu k systému a abnormálně zdatní breakující adolescenti točící se na hlavách, liší se jen počty ilegálně držených zbraní, počty zraněných i mrtvých a zatím ještě i míra nenávisti... Brilantní film.