hammerhead

Pokud bych se na film díval jako na výpravnou pohádku, byl bych ochoten nad lecčíms přivřít oko a dát za tři. Pravděpodobně především kvůli kvalitním hercům v hlavních rolích. Protože byl však učiněn pokus o historické vyprávění událostí papežského schizmatu a života Jana Žižky, hodnotím příběh, i přes dejme tomu uměleckou licenci, jako bizarně nelogický, takže se jedná spíše o schizma příběhové: naivní intriky, dokola unášená příbuzná francouzského krále, která má sloužit jako šém moci, ale upřímně, je to pitomost, historické nesmysly, divné dialogy, přehnaný patos, neuvěřitelná ingredience love story, nevhodně zvolené a všem známé lokace se stěnami po těžbě vápence, a jak kdosi vtipně poznamenal přede mnou, souboje připomínající tahovou strategii Might and Magic. Film působí i jako splácanina motivů jiných filmů, od Braveheartu (nereálný nenaplněný vztah, motivační proslov k vojsku) až po Prvního rytíře (prožitek lásky ante finem), ale tady už to moc nefunguje. Nechybí samozřejmě různá “zmrtvýchvstání” komplikující život padouchů v řadě filmů. Filmu myslím uškodila i velká pompa a s tím související očekávání, protože upoutávky, přes pronášená patetická moudra, vypadají docela dobře.

“Z ničeho se neser a buď stále vesel.” Milý, téměř waldenovský motiv.

Obdivuhodný příběh, který mi ale přišel natočený tak špatně, že místy připomínal parodii, a to včetně strašidelných hereckých výkonů ve vedlejších rolích. Akcentovaná gesta a pokus z diváka vyrazit nějaký ten afekt působí spíše nechtěně směšně a prostě nefungují, nezabírají, stejně jako nekonzistentní scénář a absence nastínění hlubších motivů postav, které teatralita nenahradí. Hvězdu za připomenutí života odvážné osobnosti.

V sobotu ve dvacet vidět pobíhající postavy se zástěrami a ve veřejnoprávním médiu poslouchat brutální prznění mateřštiny slovy jako “vejcete” či “žloudek” vyžaduje hodně otrlého či lhostejného diváka, jehož případnou jedinou pečící ingrediencí je placatka. Po pohledu na mlsající porotu nelze nezavzpomínat na pořad, kde obskurní doktorka vyhrožovala národu lipidovým profilem. Onen milionkrát opakovaný vyřazovací scénář už prostě chutná jako třikrát vymáchaná Jemča.

Anima je pozoruhodně zvláštní a originální, stejně jako Radiohead i sólová tvorba Thoma Yorka. I k tomuto dílku se rád vracím, zejména k parádní Dawn Chorus části, která si mě prostě získala.

Slušná dobrodružná podívaná s atmosférou a několika zádrhely. Moc jsem například nepochopil, proč je výhodné kostrbatě nechat mizet celé vagóny se zbraněmi, leda by to bylo daleko nápadnější. Stejně nenápadné by bylo přiblížit se v noci v opuštěné továrně k místu činu trabantem. Lotři nepolijí kvůli důkazům svého vězně vroucí vodou, ale antidotum píchané do krku nebo elektrický proud stopy nezanechají? Opravdu je třeba uvězněnému estébákovi žehlit košili a chystat opulentní hostiny? Přes zmíněná úskalí se však jednalo o opravdu napínavou záležitost a rozhodně český seriálový nadprůměr.

Poutavý díl “reality show” zhruba o tom, jak se hádají stavaři na stavbě o poškozené kolečko bagru. Je to tak neuvěřitelně smysluplné a zábavné vyplnění volného času, že to snad překonává i komunistické inženýrské seriály, kde se inženýři na rande baví “vo fabrice”. Díky!

I přes kostrbaté vysvětlení neskromně pojatého a nelogického názvu dokumentu jsem litoval absence skutečně unikátních krajinných míst ČR. Některé záběry živočichů byly velmi pěkné, celý dokument však, podle mého soudu, moc nedržel pohromadě a jisté postoje ohledně biodiverzity by asi vyžadovaly diskuzi. Vzhledem k luxusnímu TV načasování a upoutávce spíše zklamání, fandím objevitelskému nadšení.

Brilantně natočené, aktuální. Škoda, že se jedná o jakousi one girl show, její selfie reflektující výjimečnost a nepochopení societou, jak dnes víme, k plně rozvinuté psychopatii (nebo narcistické a hraniční poruše osobnosti, asi ani zneužívané a nenávidějící svět dospělých) toto nestačí (k příp. rozvoji schizofrenie už vůbec ne). Pokud dali autoři poněkud méně prostoru ostatním postavám, učinili je černobílými, aby to lépe nasedlo na strukturu příběhu a jeho pochopení, vyvstává Hepnarová jako skutečná oběť systému (měl (mohl) se ale snad systém přizpůsobit Hepnarové a pracovat se zvráceným způsobem jejího vnímání světa?) Hepnarová o systém naoko nestojí (peněz od maminky se však, jak už to bývá, neštítí). Je postupně odmítána profesionály, rodiči, spolupracovníky, milenkami, v její masivní introvertovanosti dozrává ďábelský plán, který je nepodchytitelný...

Prozatím slabší hodnocení po zhlédnutí dvou dílů. Pořadu bych vytkl příliš kusé informace, navíc je pojetí prezentováno jako dosti jednostranné, chybí mi polemika, a tedy účast i jiných osobností, než jsou např. S. Groff či M. Calábek. Tématem jsem se zabýval i z profesního hlediska a tedy jsem i trochu alergický na slovní obrat "moderní věda". Věda či vědecké poznání stojí na předpokladu vyvratitelnosti a hypotéza univerzálního vědomí hrajícího na klávesy neuronů je nevyvratitelná, a proto také nevědecká. Silnou stránkou dokumentu jsou naopak velmi pěkné dokumentární záběry posvátných míst.