Tsunami_X

Freak folková esej o kreativitě, vnitřních běsech, vysněných deskách a sociálních médiích zaujme především tím, s jakou lehkostí dokáže střídat polohy mezi srdceryvným patosem, zemitým humorem a vršením popkulturních odkazů. Zasazení zmíněných sociálních médií do samotného vyprávění, chcete-li do dramatického oblouku, můžeme číst tak, že tvůrci přicházejí s receptem na „vypořádání se s hypem" už během samotného filmu, bez nutnosti dalších ex-post diskuzí, přičemž to nelze vnímat ani trochu alibisticky. Nakonec je to vlastně takový malý osobní film, který v samém závěru možná hřeje o něco více než by měl, což plně vynahrazuje to, že jsem se u některých pasáží smál nahlas.

Hodně statický a lehce utahaný exkurz na obličeje utopené ve špíně devadesátkové Prahy, ve které vysmažený low-budget porno magnát pitvá mrtvoly a nutí kluky, aby to dělali bez gumy, protože Němci to tak, na rozdíl od Holaňdanů, chtějí. Grodecki si svou zapáleností a minimálním distancem spíše škodí, což divák nejsilněji pocítí při neustálém variování jednoho a toho samého příběhu vybraných mluvících hlav za asistence mramorového hudebního podkresu. Nakonec se nad tím ale nevyplatí přehnaně lkát, protože i přes svou přepálenou stopáž Tělo bez duše dobře monitoruje atmosféru tehdejšího divokého východu.

Tady se floskule opravdu hodí. Je to vymknuté z kloubů.

Náraz na dno člověka vždy překvapí. Co ho ale překvapí a zasáhne o něco víc je zjištění, s jakou vervou, nenávistí a bez jakékoliv soudnosti se jednasedmdesátiletý člověk pouští do témat, která mu leží v žaludku. Skoro se zdá, že Olmer celou poslední dekádu dennodenně obnovoval diskuze pod články na hlavních tuzemských zpravodajských webech, utužujíce se přitom v názoru, že tohle je ta jediná, pravá a nefalšovaná realita, se kterou „obyčejný člověk“ prostě nehne i kdyby se zalknul vztekem. Havlovou amnestií počínaje, přes démonizaci karlovarského festivalu, Anonymous (!), různé zbytečné dotační programy EU, špínu „malé“ komunální politiky až po vernisáže současného umění, na kterých se láduje holubí letka pod dohledem silikonových šestek a hektolitry šampaňského. Vypadá to, že kdysi soudný režisér podlehl sebeklamu, že v tak špatném, nechutném a zavrženíhodném světě skutečně žijeme, nikdy to nezměníme a tím, že si to budeme připomínat, se staneme imunní, přičemž si k tomu můžeme dopomoci i celovečerním filmem odkazujícím na doby, kdy to sice nefungovalo, ale nefungovalo to „méně, lépe a v partě kámošů“. Tohle uvažování je mnohem horší než všechno to režijní, dramaturgické, scénáristické a jiné neumětelství. Zvláště pak, když svým divákům posíláte zprávu o tom, že kdokoliv pracuje normálně a poctivě je vlastně úplný idiot, který je dobrý jenom na to, aby si vytahoval holuby z nosu, zatímco se kolem přepisují dějiny. Nepřekvapivým zjištěním také je, že Bony a klid 2 nejsou žádná exploatační produkce. Šokující, skandální či kontroverzní jsou na tomhle filmu jen bulvární titulky, které v rámci komunikační kampaně vznikly a vzniknou. Samotný produkt je jenom zatraceně prázdný, hloupý a neskutečně diletantský.

Get to the choppa! Nejnahláškovanější making of jaký jsem kdy viděl. Historka o Arnoldově pracovní schůzce v sauně mě sundala.

Kmeny 0, ve kterých se feťáci, sprejeři (ve skutečnosti vandalové), metaláci, breakaři, šlapky, čórkaři, násilničtí gayové, vrazi a jeden midget navíc s menšími či většími úspěchy konfrontují s policejní hlídkou. Pokus o jakési melancholicky zabarvené uvažování o proměnách času a prostoru spolehlivě zabíjí esenbácká dramaturgie, všudypřítomná vyprázdněnost a vachrlatá linka se ztraceným synem. Nejvýraznějším poznatkem, který si člověk z tohoto šedivého opusu odnese, je fakt, že za komunistů byla Praha plná lešení. K dobru lze dát ještě telefonát vyfičené dívky na 158. „Já asi umírám, vzala jsem si větší dávku – vy berete drogy – ano – a kolik je vám let?“. Cvach slouží městu!

Překvapivě bez emocí, ale zato s plnou náručí šestáků. Chci to vidět znova, ideálně pod lampou.

Lidsky hřejivé příběhy z dva roky trvajícího pekla s bizarní dramaturgií (neuchopitelné předěly mezi povídkami, chybějící pointy, přehlídky studenoválečnické techniky), new age muzikou u které holky přicházejí o věneček a násilně našroubovaným Slovenskem jsou plné buzerujících svobodníků (Dejdar, Vašut) a vzájemného porozumění na rotě. Závěrečné mírové poselství je jak vystřižené z telemostu mezi NDR a Československem a jasně ukazuje, že za zkažené Vánoce může zas a znovu pakt Severoatlantické aliance.

První normalizační film. Představoval jsem si u něj, jaké to asi bylo, jít na tuhle nádheru v nastupujících sedmdesátkách do kina. Diváci si při tom, pochopitelně nepříliš vědomě, dali i svého prvního Tomana, ústředního muže (dramaturga) československého filmu. Místo rozjuchaných, budovatelských, subverzních, vývozních a novovlnných filmů se svou diváckou zkušeností dostali absolutní stranickou šeď, na které se podepsala absence tvůrčího prostředí (nahrazeného prostředím schvalovacím/úřednickým), známých (ikonických) herců a řemeslného nadstandardu. Což o to, straník Vladimír Čech měl ve své kariéře i světlejší formální chvilky (Expres z Norrimberka, 105 % alibi), nicméně zde, s uvědoměním že vše dělá pod drobnohledem Moskvy, víceméně režijně nefantazíroval. Protože co kdyby. Uvědomíte si to po úvodním dramatu přesně ve chvíli, kdy se stará babka rozpláče dojetím v pracovně Vladimira Iljiče a celý Klíč tak jednou provždy udělá twist někam jinam, než byste po úvodní štáře namlsaně čekali. Pak už se to veze na formálních a notně otupujících tezovitostech, jako je poprava gilotinou za zvuků klavírů (pozor, hraje nacista!). Aby to pochopil i poslední náměstek je třeba tuhle scénu zopakovat. Pro jistotu pětkrát za sebou. Po největší akci v dějinách pražských zámků už jako divák jen rezignovaně čekáte na to, až malátný Vicena přestane předstírat, že hraje a konečně exne. Z umrtvující šedi pak už jenom se slzou v oku zavzpomínáte na vnitřní půtky mezi jednotlivými liniemi odboje a zapamatujte si, že kdybyste chtěli tuto organizaci někdy infiltrovat, nejlépe se to dělá v kadeřnictví s heslem „potřebuji ostříhat na ježka“. Tenhle film je otvírák k prázdnu. I s tím závěrečným křížem se kterým bylo při schvalování dost problémů.

Exploatace jak noha od režiséra, do kterého se po cyrilometodějské mystice a vyhlazovacím patosu převtělila asi jedna šestnáctina Tonyho Scotta. Škoda, že to má doslovnou „nováckou“ dramaturgii, při které se na věci upozorňuje tak okatě až to bolí, není to ani trochu temné, už vůbec ne dobové (ve smyslu propracovaného fikčního světa) a Vaculík tu nedává tláču (vysněná aluze tohoto uživatele). Zase jsem se jednou zvrhle bavil a nestydím se za to.