d_stirling

Pád Londýna mi připomněl saegalovky ve zlaté éře a Gerard Butler jako by byl inkarnací devadesátkového Caseyho Rybaka. Máme tu teroristy s epickým plánem, o kterém sice netušíme, jak jej byli schopni vykonstruovat a ještě méně jak vůbec byli schopni přiblížit se jeho realizaci, ale to nevadí. Není to důležité. Důležitý je agent tajné služby, který má postavu na mnohem vyšším levelu než jakýkoli špatník, který se objeví ve scénáři, a tak všem řádně nakládá a jehož přirozená autorita je tak vysoká, že bez mrknutí oka přebírá velení jednotky britských SAS, která se v hodině dvanácté objevuje jako příslovečná kavalerie. Díky za to, že se někdo stále nebojí natočit pohádku, kde je vše černobílé a good guys všechny s přehledem převálcují. Tři a půl hvězdy.

Každý si sebou nese svůj vzkaz v láhvi a Moland se pravděpodobně pokusil několik takových lahví otevřít a rozehrát partii utajených dramat odehrávajících za zavřenými dveřmi domů, bytů a lidských duší. Bohužel výsledkem jsou jen povrchní dialogy a neustále unikající motivace postav, zejména pachatele. Možná jsem se nechal rozmazlit komplexností severských detektivních seriálů, ve kterých každý dostane času natolik, aby se divák nemusel spokojit s tím, že pachatel měl prostě těžké dětství, ale v jejich konkurenci Vzkaz v lahvi neobstojí.

Paterson je existenciální drama bez dramatu podané extrémně naivní optikou. Lyrická próza prolínající se příběhem i kamera příjemně zapadají, ale po chvíli se avizovaná báseň promění v příliš dlouhou říkanku a jakákoli událost vybočující z absolutní všednosti (která je leitmotivem a určujícím prvkem) je našroubovaná až moc prvoplánově (opravdu jsme potřebovali během filmu dvakrát vidět Patersonovu fotku v uniformě USMC, aby byl vysvětlen zákrok proti jinému podivínovi ozbrojenému dětskou pistolí?) a infantilní manželka hlavního hrdiny infantilně zbožňovaná v nepochopitelném soužití pro mě dokončuje dílo zkázy. A kde je Jarmusch?

Nejsem fanda sci-fi a přiznávám, že ze žánru znám jen klasiku a blockbustery. A na sci-fi jsem zanevřel po Nevědomí (Oblivion, 2013). Po dlouhé době jsem si řekl, že tomu dám šanci a na doporučení jsem tak se zdráháním učinil opět s Cruisem. A dostalo se mi dvou hodin, ve kterých jsem se ani chvilku nenudil, ani jednou jsem nezvedl oči v sloup a celý příběh jsem díky skvělému scénáři hltal i s navijákem. Dokonce jsem se během pozorování čerstvě degradovaného POGa (rozuměj nebojujícího vojáka), zpočátku oscilujícího mezi snahou se celé té eskapádě vyhnout a naučit se zacházet se zbraní, několikrát nahlas zasmál. Práce s neustále se opakujícím časem je vystavěná na solidních základech a dává smysl. Takové malé hezké vylodění v Normadii na Hromnice.