d_stirling

Má-li jít o alegorii a obžalobu imperialismu, pak nejvíc filmu uškodila naivně vykonstruovaná podoba světa "neznámo kde". Kombinace obrazů typově připomínajících pohádky tisíce a jedné noci spolu s kejklíři na tržištích, neboli sluníčko, barvičky a komparz z televizní inscenace, podkopává snahu předestřít temný příběh o zbytečném útlaku. Nadprůměrné ztvárnění přestylizovaných postav pro mě film nezachránilo.

Nevím, zda jsem viděl ten samý seriál jako ostatní, protože k dnešnímu dni je první série hodnocena 64%, druhá 84%. Z mého pohledu výsměch. Soumrak templářů není žádné zásadní dílo, ale první série byla velmi příjemně koukatelná, plná intrik a zvratů, konec jednoho dílu člověka nutil pustit další. Druhá série není víc než utahaný lineární příběh bez jediného překvapení. Tedy vyjma ****SPOILER ALERT*** poslední scény, kde s králem Filipem dostane na frak hlavně historie.

Piráty si buď musíte pustit všechny nebo na ně nekoukat vůbec. První sezóna je jen úvodem do spletitého příběhu, který potěší komplexností a nadchne vývojem postav. Tuctové dobrodružství prožije intrikánskou pubertu a dospěje do politických rozměrů boje humanistických myšlenek prosazovaných rukou pirátskou, zkázou a chaosem, proti neméně zkažené koloniální Británii.

Zajímavý pokus propašovat do evropských kin specifický žánr čínských propagandistických muzikálů, které nás zábavnou leč poučnou formou učí, že Čína je sice největší a nejsilnější, ale jde jí jen o globální mír a prosperitu. Kombinace soubojů Jackie Chana s dubléry známých tváří střídají naivní záběry a školácké zpomalovačky a vše je podtrženo písní notně připomínající naší budovatelskou tvorbu padesátých let dle motta „všichni dohromady uděláme moc“. Situaci sem tam zachraňuje pekelnický pohled Adriena Brodyho, ze kterého je ale bohužel znát, že nehraje naplno, protože stejně jako většina diváků ví, že se nejedná o skutečný film.

Skvělá atmosféra, hluboký a lidský příběh o šelmách skrývajících se v dalekých zasněžených horách našich duší, o vlcích a ovčáckých psech, o národu, který mlčí o své genocidě uvězněn v zemi svobody, o zbytečné smrti a zbytečných životech, o samotě a o smíření. Wind River předčil mé vysoké očekávání a je pro mě filmem číslo jedna tohoto roku.

Nemohu sdílet nadšení většiny zdejších diváků ani poroty v Benátkách, za mě si Brimstone zaslouží slabší tři hvězdy, a to jen za dobře odvedené řemeslo. Snímek jako celek nemá pražádný důvod k existenci vyjma explicitní ventilace vnitřních běsů svého autora. Děj je sice dobře chronologicky poskládán do kapitol, ale slouží jen jako nedovyvinutá páteř držící chatrně pohromadě sled toho nejhoršího, co by se mohlo hlavní protagonistce v životě přihodit. Chyba je možná v žánrovém zařazení. Být to horor, nekladl bych si pořád dokola otázky proč a marně nehledal význam, smysl nebo poselství. Šokovat nestačí.

Komentář k Rodinnému příteli vkládám po půl roce a po nedávném shlédnutí Po strništi bos. Mezitím byly popsány stohy papíru diskuzemi o domnělých dramaturgických chybách ve filmu, nejednotou v jazykovém projevu protagonistů, inscenačním tempu apod. Jako celek však film neskutečně fungoval. Byl dramatický, dlouhé scény nenudily (dobrá, vyjma Štědrého večera) a udržel mou plnou pozornost po celou dobu i přes svou velkorysou stopáž, to vše za doprovodu všudypřítomných výčitek z korelující nenaplněné lásky a neprožité radosti z konce války a návratu manžela.

Rozmohl se v české kritice takový nešvar. Zatímco zůstává cool ztrhat Hřebejkovi jakýkoli počin, Svěrák se musí za každou cenu adorovat. Jeho poslední pokus o citlivý prequel nenabídl nic než plytký příběh, ve kterém se smí jen trochu naznačovat, aby následně z naznačování nic nevyplynulo, narýsuje linky pro rozpačitá klišé a zazdí potenciál. To vše za doprovodu ochotnických výkonů nesladěného dua Vetchý Voříšková. Nemohu se ubránit srovnání se zatracovaným Rodinným přítelem, který Po strništi bos předčí ve všech ohledech. O parník.

Hysterický výlet do noční můry Salvatora Dalího očima infantilního otaku.

Anthropoidu jsem byl dopředu připravený leccos odpustit. Těšil jsem se na to, že mu odpustím hollywoodské přehánění a hrdinský patos, byl jsem smířený i s odpuštěním historických nepřesností. Konec konců dle anotace má film vycházet ze skutečných událostí, neaspiruje na dokument (Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru můžeme otevřít u každého filmu). Na druhou stanu jsem nebyl připraven snímku odpustit nudu a banalitu. Ellis z celého tématu nedokázal vykřesat ani jiskru atmosféry či napětí a namísto plánováním operace a vykreslením okupované Prahy či vůbec vysvětlením toho, kdo a co byl Heydrich, film vycpal zbytečnými rozhovory a vytvořil tak tuctový příběh bez chuti a zápachu. Podobně jako když jsem po shlédnutí Tmavomodrého světa nostalgicky zavzpomínal na Nebeské jezdce, nyní vzpomínám na Sequensův Atentát, který zůstal z filmařského hlediska nepřekonán.