Paterson

Všedně nevšední, poeticky laděný film s důrazem na vnímavost k přítomnému okamžiku. Vím, že spoustě lidem takové pomalu plynoucí filmy nevyhovují, ale v případě tohoto filmu se mi zdálo, že to opravdu dost přidává na atmosféře a hloubce. Stejně tak ona "poetika" není jen samoúčelným prvkem (není to taková ta poetika zahleděná sama do sebe), ale jde o poetiku všedního života, která nepostrádá smysl pro humor. Během filmu mě jen trochu mátla ta symbolika (pořád jsem si říkala: "Co mají sakra znamenat ta neustále se objevující dvojčata? Co tím film chce říct?") Naštěstí je to ale ten druh filmu, který vám i po skončení utkví v hlavě a donutí vás přemýšlet, takže mi to docvaklo až po skončení. Očividně jde o důraz na dualitu (dualismus). Všichni lidé jsou stejní a zároveň různí, tvůrčí i naprosto všední, aktivní a měnící se i naprosto rutinní až pasivní, zkrátka černí a bílí, Jin a Jang. A to tvoří celek života. Tak nějak si to vykládám já a zdá se mi, že film nabízí řadu prvků, které to podporují. Ale asi zálěží na každém divákovi, co si z toho vezme. Každopádně to byl pro mě hodně (všedně) nevšední filmový zážitek s příjemnou atmosférou i humorem, a navíc samozřejmě s úžasným Adamem Driverem. Jeho civilní herectví je radost sledovat. Japonský "aha" moment na konci byl už jen takovou třešničkou na dortu. :) ~(4,3★)~ (17.04.2021)

Filmová poezie obyčejného života je Jarmuschovým nenápadným mistrovským dílem. Od scénáře plného živých dialogů i básnických metafor přes hudbu pod hlavičkou částečně vlastní kapely SQÜRL a nápadité výtvarné a kostýmní hrátky s černou a bílou na postavě Patersonovy přítelkyně až po suverénní herecký výkon Adama Drivera. A jelikož je tento film stejně o americkém městě i jeho jednom obyvateli, dává smysl, že se jmenují stejně. (03.02.2017)

Nechci Patersona přechválit, ale: Je v něm samurajská rutina (Ghost Dog), je v něm Kaurismäkiho feeling náhodných setkání (Noc na Zemi), je v něm srdečnost malých barových přátelství (Kafe a cigára), je v něm poezie všednosti a tolik typická všeříkající neakce. Prostě je v něm Jarmusch. 8/10 (10.01.2017)

51. MFFKV: Snímek o sedmi dnech ze života řidiče autobusu, který je zároveň amatérským básníkem, dotahuje Jarmuschovu typickou poetiku na zcela novou úroveň, v níž zdánlivě vyprázdněný obsah postavený na harmonické repetici zcela souzní s filmovým stylem. Ten, stejně jako hlavní hrdina, který přísně dodržuje své rituály, virtuózně opisuje stejný vzorec (pohyby kamery, hudba, herectví, situace), aby nám se smyslem pro detail ukázal krásu každodenní existence. Síla Jarmuschova filmu nestojí na ději, nýbrž na pocitovém prožitku pramenícím z harmonických variací obrazů a jejich významů, které se snad nejblíže přibližují lyrické japonské kinematografii z dílen Kurosawy nebo Ozua. Po dni přichází další den – je ale jisté, že po Patersonovi už další takový film nepřijde. Alespoň v režisérově filmografii. (15.01.2017)

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)