dateldlask

Včera pozdě večer po zhlédnutí této taškařice jsem během usínání předpokládal, že tomu dnes naperu superodpad. Jenže co se během spánku a náročného pracovního dne nestalo. Použiju-li na své dojmy alegorii s vínem, tak z Ostravského kahanu se za necelý den stal archivní výběr z bobulí. Rozhodujícím důvodem této proměny bylo uvědomění si, že film v žádném případku není avizovaným trilerem, nýbrž excelentní komedií, před kterou musejí smeknout i tvůrci legendárního Tele Tele. K nejsilnějším momentům díla patří vynikající nápad použít místo opotřebovaných dílů motoru děti, výuka ve školní třídě, která mně připomněla moji 1. třídu v 1. roce normalizace, úžasná Tilda, kterou si od této chvíle budu vždy představovat při provádění samohany. Finále spektáklu je jedno grandiózní vyvrcholení spočívající v tom, že hlavní hrdina, do té doby nervózní jako pes z toho, že má dvě ruce, čímž se odlišoval od všech exponentů levicové lůzy z konce vlaku, si umně nechal levačku vyrvat v ozubených kolech motoru lokomotivy. Okamžitě po amputaci se stal šťastným a krásně tančil. Prostě finále, které si dojímavou silou svého sdělení nezadá s hymnickými závěry Pyšné princezny či Císařova pekaře. 100%

To bylo sádlo máslo. Stupidní, klišoidní a milionkrát omletá americká sračka, tentokrát dovedená k dokonalosti mistrovským výběrem postav a jejich protagonistů: vyjma onoho košíkáře všechno morbidní obezity, a k tomu výhradně pouze černé. Něco, jako kdyby si Galina Pawlowská natřela ksicht vixem a sehrála hlavní desetiroli. Záměr tvůrců však byl naplněn: cílová divácká skupina (dojičky, tkadleny, hajzlbáby, snad i nejeden tvrdý valcíř z Poldovky) v závěru představení vybulela kýbly krokodýlích slz a spektákl si zařadila na první místo v oblíbených. K mému zděšení moje neskutečná muka neskončila se závěrečnou scénou, to nejhorší mělo teprve přijít. Odporná kakofonická melodie doprovázená neskutečně hnusným afektovaným zpěvem nějaké rádobyumělkyně při závěrečných titulcích. Odpad nad odpady. Zajímavý komentář: dateldlask.

Pozor, nemá daleko ke spoileru, ale jinak bych své zhnusené pocity nedokázal popsat. Nejhorší film všech dob, a to po všech stránkách. Dokoukat ho do konce vyžaduje buď velkou dávku otrlosti, nebo velkou dávku houbiček nebo velmi malou dávku inteligence. Daleko příjemnější, než sledovat tuto sračku, je rozhodně návštěva zubaře nebo konzumace koprové omáčky. Pokud jsem od této hrůzy neutekl po naprosto nereálném pohovoru s imigračním úředníkem, pak nechápu, jak jsem mohl setrvat po scéně, ve které hlavní hrdina (typický krotitel čokohadů) na rodinném autovýletu bezdůvodně hystericky kuřbuřtovským tónem opakovaně řve (spíš vyje) na řidiče - otce jedno slovo bez přerušení asi 5 minut, až z toho odejdou brzdy a auto s celou cikánskou rodinou se nekontrolovaně řítí z prudkého kopce vstříc jisté smrti všech. Stoosmiletý Ind však mistrovským najetím do protisvahu všechno zachrání. Náhodou se tam objeví kuchařka z místní hospody a na laně na prudkém klesání odtáhne ono nebržděné auto (sic!). Už v tuto chvíli je film zralý na tři odpady, a to je teprve na začátku. Celý zbytek pak probíhá ve dvou souběžných liniích. Tou první je obrácení Ferdyše Pištory. Zlá, studená, bezcitná, ošklivá majitelka michellinské restaurace od začátku sere maggi v kostkách hrůzou z nové konkurence - indického bufetu. Bojuje proti němu všemi zákeřnými způsoby. Jednou v noci její šéfkuchař Indům podpálí dvě židle v předzahrádce bistra. Velkorestauratérka zázračně procitne, svého kuchaře vyhodí a do učení vezme našeho hrdinu. Druhou linkou je Lízin let do nebe. Náš indický hrdina si podmaní celou gastronomickou Francii. Jeho kariéra strmě letí od místní michellinské hospody až do pařížského nejsuperhogofogo podniku, kde se vaří jen kostky ve skluzu. A tento zázrak je způsoben tím, že do originálních stovky let cizelovaných francouzských receptů začal náš superhrdina přidávat kardamom a koriandr. (Odpad. Mínus 250%. )