Exkvizitor

Nepochybně jedna z nejšílenějších a nejlepších komedií, která kdy spatřila filmové plátno - mající zejména tyto složky: Totální anarchie á la bratři Marxové, vybroušené absurdní dialogy, rozkošně ukecaná Hepburnová, věčně vyjevený Grant... a samozřejmě leopard jménem Baby.

Fantastická filmová báseň-koláž, podbarvená ve verzi, kterou jsem viděl, vynikající zhudebněnou verzí Prevértovy básně Jak namalovat ptáka od Zděnka Lišky, jejíž použití v tomto snímku byl geniální nápad - nedokážu si představit lepší a trefnější komentář k zobrazenému.

Utápěl jsem se v hlubinách této vizuálně extatické maďarské satiry, ostré jak břitva taxidermistova - jež pojednává zhruba o tom, že člověk je sice zvíře společenské, ale především zvíře. Zvíře beznadějně zapletené do sítě atavismů, ovládané nevědomým freudovským ID. - Jisté je jedno: Možná se z filmu pozvracíte, možná omdlíte, možná utečete v polovině z kina - ale rozhodně vás nenechá chladným a netečným. Takto nějak si představuji "divadlo krutosti" pro jednadvacáté století. Homolkovi: Next Generation.

Skvělá adaptace výborné knihy. (Ale jsem asi poněkud zaujatý, protože Mňačkovy texty miluju, stejně jako snímky Kadára a Klose.) Filmu se povedlo převést na plátno poměrně komplikovanou strukturu předlohy a současně přijít s řadou vlastních nápadů. Jen málokde se vidí takto skvěle zvládnutá kombinace subjektivní a objektivní kamery, takto skvělý střih. Vynikající je Liškova hudba (on snad ani jinou neskládal) a herci s Kačerem v čele také nejsou marní. Pochopitelné jsou jinak určité dramaturgické úpravy předlohy, některé však poměrně málo (pokud si správně vzpomínám, postava nacistického velitele četla v knize Ságu rodu Forsythů, nikoliv román Thomase Manna jako ve filmu - ale proč?). Nicméně: Překrásné!

Bože, proč jsi mne opustil? volal Ježíš z kříže. Stejnou otázku vmete (neexistujícímu?) Bohu do tváře i pastor Tomas, jenž se čtyři roky po smrti své ženy utápí v beznaději - opuštěn věřícími, kdesi na konci světa. Zoufalý výkřik tohoto typického bergmanovského hrdiny je však pochopitelně marný... Hosté Večeře Páně jsou vynikajícím psychologickým dramatem se skvělými herci a magickou Nykvistovou kamerou. Nepochybně jeden z Bergmanových vrcholů.

Tak takoví jsme byli před sto lety. Film Plukovník Redl inspirovaný osudy skutečné historické postavy Alfreda Redla, Rusína z chudých poměrů, který to dotáhl až na šéfa státní tajné služby a velezrádce Rakousko-Uherska, velmi věrně a poutavě oživuje reálie té pohnuté doby. Zachycuje Redlův život od útlého dětství, kdy se malý obdivovatel monarchie dostane do vojenské akademie jeho C. a K. veličenstva, přes velké úspěchy, kterých posléze dosáhne tvrdou a poněkud bezohlednou prací, až po trpký, náhlý a strmý pád, který přichází těsně před začátkem první světové války. Redl v podání fantastického K. M. Brandauera je vykreslen jako nejednoznačná (a tedy plastická) postava, neustále svádějící boj s nepřejícím světem i sebou samým. Zapírá svoji chudou rodinu, tají svoji homosexualitu, celoživotní milostný poměr s vdanou ženou i (zřejmě) částečný židovský původ. Jenže jednoho dne už má všeho dost. Ve vzteku vyzradí vojenské informace a je coby obětní beránek (kterého měl předtím sám za úkol najít) - poté co dostane rozkazem spáchat sebevraždu - posmrtně odsouzen za účelem "utužení morálky důstojnického sboru císařské armády". Historie má smysl pro humor.

Celý film se nese přesně v duchu geniální crazy komedie Být, či nebýt od Wilderova vzoru Ernsta Lubitsche (povšimnětě si i odkazu v naprostém závěru, kdy se McNamara dozví, že na letišti prodávají Pepsi). Nejde však v žádném případě o plagiát, ale o originální a skvělou variaci na jednu z nezběsilejších a nejvtipnějších komedií své doby, s tím že nacisty tentokrát vystřídali komunisté a "imperialisté", do nichž se brilantní scénář strefuje s nebývalou přesností. K tomu připočtěte skvělého Cagneyho a Buchholze - a veleproud gagů může začít!

"To je tak nádhernej film, že by ho musel zakázat i Dubček," prohlásil František Vláčil na adresu Juráčkova Případu pro začínajícího kata. Totéž by se dalo říct o Bílé paní, vynikající satirické komedii z pod režijní taktovky komediálního klasika Zděnka Podskalského, jež pranýřuje nešvary socialismu přímo s rozkošnickou krutostí. Třeba vidět! "To není pravda" - "Cože?" - "Že to není pravda." - "Vy s tim naděláte. To von ví přece taky. Ale copak to může říct? - Ať žije předseda!"

Studuju práva. Tento film by se měl povinně pouštět všem studentům právnických fakult. Scénář naprosto brilantně a plasticky prezentuje komplikované charaktery, které se podílely na tomto zásadním procesu, který spolu s dalšími procesy té doby kompletně redefinoval pojmy (mezinárodního trestního) práva a spravedlnosti, jak je chápeme dnes. Přesto se mnohým zdá, že tribunály tehdy rozhodovaly špatně, protože aplikovaly právo, které se teprve tvořilo. Protože zamlčely zločiny, které páchali spojenci. Protože neodsoudily spoluodpovědnost, kterou nesl prakticky celý civilizovaný svět na tom, že se Hitlerovi podařilo dokázat, kam až je schopen zajít. Tento hereckými hvězdami napěchovaný a solidně zrežírovaný film však také nevyznívá vůbec jednoznačně. I proto je tak fascinující. Takto si totiž nejen můžeme, ale přímo musíme klást tu věčnou, biblickou otázku Piláta Pontského. "Kde jest pravda?" - P.S. A samozřejmě zcela souhlasím s Aidanovým komentářem.

Drsně poetický film, mistrně zachycující neveselé události pohledem tří malých sester (v čele s roztomilou Anou Torrentovou, která se mimo jiné o 20 let později objevila v hlavní roli Amenábarovy Diplomové práce). A o jaké neveselé události jde? Stačí snad říci, že v průběhu snímku zemře sestrám matka, otec - a k dovršení všeho i morče Rony. K dalším úmrtím se schyluje, avšak ukáže se (pozor, spoiler!), že v krabičce s nápisem jedlá soda, kterou hlavní hrdinka objeví, je - jedlá soda. (Pro natvrdlé: Měl tam být jed.) - Abych to neprotahoval: Velmi krásný film!