Exkvizitor

"Pravda není vždy revoluční." Závěrečná věta filmu ironicky odkazující k nejznámějšímu výroku marxistického myslitele Gramsciho je bohužel o poznání údernější něž zbytek snímku, který do značné míry oplývá naivitou, nelogickým chováním postav i ne zcela přesvědčivým, resp. jasným vykreslením naznačeného státního komplotu. Obdobný dojem mám mimochodem i z četných dalších italských politických thrillerů této epochy včetně proslulého "Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky", kde shodou okolností rovněž závěrečná replika (věta "Něco se vám snad nelíbí?" cynicky vmetená zloduchem do tváře dosud idealistického hrdiny) předčí o úroveň zbytek filmu. Costa-Gravras o chlup vede. P.S. Abych však byl spravedlivý, za pozornost v tomto filmu stojí přece jen více věcí. Kromě úvodní symbolické scény s "ctihodnými" mumiemi k nim určitě patří zdařilý mrazivý dialog Maxe von Sydowa s Lino Venturou o soudcovské neomylnosti.

Film o plagiátorství paradoxně sám není ničím jiným než fádní hollywoodsky limonádovitou variací na jiná zajímavější umělecká díla. Originální zde není ani námět (srov. např. divadelní hru Pavla Kohouta "Kyanid o páté" z roku 1996 s takřka identickou zápletkou, pouze v jiných reáliích a s výrazně propracovanější psychologickou charakterizací postav; dále pak mnohé o poznání nápaditější filmy o proplétání reality a spisovatelské fikce včetně geniální Resnaisovy "Prozřetelnosti" i relativně nedávných titulů "Adaptace" Spikea Jonzeho a "Horší už to nebude" Marca Forstera), originalitu však postrádá i zpracování, včetně narativního zauzlení vyprávěných příběhů (viz různé filmy o příbězích v příbězích, kde k nejvydařenějším patří například už klasický "Rukopis nalezený v Zaragoze" W. J. Hase; ostatně je třeba připomenout, že vynálezcem principu zacyklujícího se flashbacku je historicky Jára Cimrman se hrou "Němý Bobeš"). Závěrem snad ještě řečnická otázka: Může být na prahu 21. století vůbec něco otřepanějšího než milostný příběh Američana v Paříži?

Hovadina se záblesky geniality.

Celkem zábavná pohádka o vysloužilých šedesátnících a sedmdesátnících, kteří dostávají na poslední chvíli svou druhou (či kolikátou) šanci. Hlavní předností filmu je zjevně hvězdné obsazení a jemu odpovídající povedené herecké výkony. Scénář nabízí několik vtipných situací a hlášek, které jsou ale naprosto převrstveny obrovskou hromadou dějových i dialogových klišé hollywoodského střihu. Hlavním problémem scénáře je však jeho neschopnost funkčně a nenásilně propojit celou řadu minipříběhů, které film vypráví, neboli klíčová vada tkví v dramaturgické nesoudržnosti. P.S. Svým tématem i výše popsanými klady a zápory film velmi nápadně připomíná nedávný americký The Bucket List (Než si pro nás přijde). Osměluji se prorokovat, že díky neúprosné demografické křivce bude podobných sladkobolných komedií o důchodcích (a pro důchodce) jenom přibývat.

Vynikající anarchistický muzikál/opereta (resp. současně parodie na oba zmíněné žánry a jejich stereotypy: "Pořádná opereta přece potřebuje finále!") srovnatelný druhem humoru třeba s Clairovým Ať žije svoboda! Není divu, že šlo o jednu z nejúspěšnějších komedií Výmarské republiky a současně o jakýsi nedostižný komediální vzor tamtéž.

Kde je hranice mezi hrdinstvím a fanatismem? - Je třeba souhlasit s fragre-ovým komentářem, že propagandističnost díla je vždy nutné zkoumat nejenom v textu díla samého, ale i ve vztahu ke kontextu, v němž je dílo uváděno. Je nepochybné, že ta hrstka diváků, která film viděla v době premiéry (film šel do distribuce v době, kdy podstatné procento německých kin bylo srovnáno se zemí nebo bylo z jiných důvodů nepoužitelné k původnímu účelu) chápala poselství filmu v aktuálních souvislostech. Film jako takový je ovšem skutečně spíše soft propaganda s několika povinnými nacisticko-ideologickými klišé (krev a půda, vůdcovský princip, utrpením ke slávě, zbabělý intelektuál vs. hrdinní vojáci, počestní konzervativní měšťané s árijskými rysy jako pilíře společnosti atd.). Snímek se dokonce do značné míry drží historických reálií - samozřejmě s několika úpravami a vylepšeními (město přestalo být ve skutečnosti obléháno nikoli proto, že to Francouzi vzdali, ale protože kapitulovalo celé Prusko; Ferdinand von Schill nenašel hrdinnou smrt při obléháni Kolbergu, ale až o dva roky později apod.). Nejdražší německý film nacistické éry s obrovským množstvím komparsistů jinak připomene některé sovětské filmy odehrávající se v dobách napoleonských válek - např. Bondarčukovy opusy Waterloo a Vojna a mír.

Průměrné melodrama plné klišé, ovšem s několika silnými scénami (působivý je zejména výjev z rodinného bunkru během bombardování), celkem zdařilé jsou i některé dialogy. V druhé polovině filmu nabírá na síle propagandistická linie, která se snaží ukázat, že válečné úsilí stmeluje dohromady všechy třídy britské společnosti, od aristokracie (lady Beldonová) přes vyšší střední třídu (paní Miniverová a její idylická rodina) až po nižší vrstvy (služebná Miniverových a její snoubenec). Skutečnost, jak jí dokumentuje "Válečná deník" George Orwella však byla diametrálně odlišná: Orwell se dokonce domníval, že arogance a sobectví vyšších vrstev, které nepolevily ani za války, povedou zákonitě k revoluci...

Volnomyšlenkářství neznamená (nemělo by znamenat) chovat se jako malé rozmazlené děcko, které se rozbrečí, pokud okamžitě nedostane, co si zamanulo - a po krátkém opojení hrou znuděně odhazuje zlikvidované hračky do kouta. Volnomyšlenkářství znamená (mělo by znamenat) řídit svůj osud nikoli z nepřetržitých puzení náhlými rozmary, ale s neustálým vědomím následků svého jednání, a to pro sebe i pro druhé. Volnomyšlenkář tedy není člověk zcela amorální, jak se nám snaží namluvit tento film - ale člověk, který si sice uvědomuje a připouští relativitu morálních hodnot (čímž se liší od konzervativce), avšak jedná v souladu s těmi morálními pravidly, která považuje za správná. - Kromě problematické (a)morálky Žen v pokušení si nelze nevšimnout prkenných dialogů jak z reklamy na žvejkačky, které - podobně jako v takové reklamě - jsou vytvořeny pouze s cílem udělat bonmot a zcela rezignují na jakoukoli věrohodnost (podobně je tomu s postavami, které zde dialogy deklamují). Nelze však zapřít, že některé bonmoty jsou poměrně vtipné. Kromě toho je film docela slušně nasnímán (byť zase v souladu se zvolenou reklamní estetikou, která klade důraz na barevnou, lajfstajlovou líbivost).

Souhlasím s Marigoldem a woodym. Vykonstruovat příběh plný tajuplných zvratů a nečekaných point - je prostě příliš snadné. A tudíž neodpustitelné. Tři hvězdičky, které uděluji (a na kterých naštěstí nikomu nezáleží, takže je mohu dát s klidným srdcem) jsou zjevně nespravedlivé, protože kina jsou zahlcena tisíckrát pitomějšími scénáři (nemluvě o jiných estetických kvalitách), než nabízí tento film. Jenže na objektivní hodnocení kašlu. Scorsese natočil řadu skvělých filmů, a pouze s nimi je možno poměřovat.

Několik zajímavých nápadů - ale třeba takovej Lynch umí výrazně lepší bludiště.