Šakal

Nejkomplexnější, nejvyzrálejší a zároveň nejupřímnější Hřebejk a definitivní utvrzení (se), že Honza je nejsilnější ve vážné (dramatičtější) poloze. Tragikomedie s velkým T ukazující nás Čechy v "celé své kráse a nahotě“ aneb pouze ve vyhrocenných situacích se v nás lidech ukáže to (nej)lepší resp. (bohužel) i to (nej)horší. Tj, mistrná to veskrze cynická (s lidskou tváří) studie jednotlivých (pokřivených) charakterů, kde ten (na první pohled) nejzbabělejší se stává (ukazuje být) „hrdinou“ a naopak. Navíc (jak už to tak i v běžném životě chodí) nic není tak černobílé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Civilnost za kamerou i před kamerou (herci), inteligentní scénář, minimalistický a nápaditý Aleš Březina, jistý Hřebejk těžící z minima (kulisy) maximum, dobře navozená mrazivá tísnivá (dobová) atmosféra a jako bonus Lumen s velkým L, Jarda Dušek, který opět potvrzuje (stejně jako Bolek Polívka), že jsou schopni (pokud dostanou šanci) zahrát i charakterní (resp. vícevrstvou) roli, to je snímek Musíme (si) pomáhat. Navíc jsem konečně přišel na to, kde vzal Jirka Holeček inspiraci pro „svou“ reklamu na GS Condro Forte. Nebo tomu bylo naopak :-) 100% p(r)ožitek co chytí za srdce a donutí se zamyslet.

„Povinnost“ pro všechny ty (z nás), kteří milují tu „divnou hru“, kde se parta chlápků s noži na botách honí za tím černým pryžovým tvrzeným nesmyslem, ty, kteří si „na rybníku na 2 boty“ hráli za ten „svůj klub resp. na svého hráče“, obdivují parádní (gólové) akce (technické hráče), stejně jako jim srdíčko zaplesá při dobře trefeném hitu popř. mají slabost pro „provoněnné“ (potem a přebytečným testosteronem) šatny, zajímají se o historii této krásné hry a alespoň něco málo jim říkají jména jako B. Orr, G. Howe, G. Vezina, J. Plante, J. Laviolette, J. Primeau, P. Esposito, M. Lemieux, W. Gretzky…. Přiznám se, až do tohoto snímku jsem za jménem Maurice ("The Rocket") Richard viděl pouze a jenom statistiky a věděl, že cena pro nejlepšího střelce sezóny NHL nese jeho jméno. Teprve zde jsem si k jménu mohl konečně dosadit i konkrétní tvář resp. samotný příběh, byť jeho (podrobný) životopis od snímku nečekejte. Jedná se o určitý časový výsek z jeho (hokejového) života a exkurzi do doby (jak již trefně poznamenal uživ. Djkoma), kdy „hokej skutečně pořádně bolel, šilo se v jednom kuse a zejména gólmani permanentně vypadali jak po pravé vesnické hospodské nakládačce“). Většina snímků podobného ražení si do jednoho (vy)láme zuby na patetických sladkobolných scénách. Ono to k nim jednoduše svádí a přestože i zde se několikrát balancuje (řečeno hokejovou terminologií) na velmi tenkém ledě, daří se Ch. Binamé(mu) (pokud to v tomto případě vůbec lze) držet (od hlavní postavy) zdravý odstup, přičemž největší devizou snímku (vyjma dobové autentičnosti-velmi sympaticky působící retro look a příjemně minimalistickému R. Dupuisovi, který od Brutální Nikity ušel pořádný kus cesty (důkazem budiž o rok později jeho generál R. Dallaire)) a zdatně mu sekundujícímu S. McHattiemu (coby trenérovi Habs Bobu Dillovi), je jeho civilnost. Příjemně potěší i (politicko-společenský) přesah, (viz frankofonní část versus zbytek Kanady). Navíc (jak už je zde několikrát zmiňováno) skutečné hokejové fandy potěší i současní hokejisté v minirolích v podobě V. Lecavaliera, S. Averyho, či M. Ricciho. Objektivně za (silné) 4* (přičemž k úplné spokojenosti mi chybí resp.vadí to přílišné ikonizování samotného Maurice Richarda, byťpravda, on se skutečnou ikonou stal) a je (mi) určitě sympatičtější (bližší), když si malý kluk za svého hrdinu (idol) vybere „chlapa z davu z masa a kostí“, létající raketu M. Richarda a nikoliv létajícího netopýřího popř. pavoučího muže. Takže, subjektivně (i s přihlédnutím k faktu, že kvalitních hokejových potažmo sportovních snímků je jako šafránu), 5*. P.s. a hráč, za kterého jsem já „na rybníku“ sázel branky? Ríša Žemlička resp. (když už je řeč o NHL) jednoznačně M. Lemieux. Takže nikoliv Habs, ale tučňáci z Pittsburghu jsou mojí srdeční záležitostí P.p.s. special thank´s uživ. Earl_23 za tip.

Kdo by to byl řekl, do čiperky anglické královny, že…. :-) Pravdou ovšem je, že seskok padákem patří do základního výcviku nejen u anglického dvora. Otevírací ceremoniál jsem (přiznám se) shlédl pouze a jenom díky osobě D. Boylea a nutno podotknout, že Danny v sobě původní filmařskou profesi (bohudík i bohužel) nezapře resp. nepopře, to včetně reklamy na sebe sama. Střídá povedené momenty (K. Branagh, D. Craig+ anglická královna) s těmi méně povedenými (R. Atkinson) a nechybí (bohužel) ani ty totálně přestřelené, přičemž na pořadu dne je především moderna a tak nějak se zapomíná (až na pár světlých vyjímek) na stařičké tradice. Alespoň, že co se hudebního výběru týče, má Danny (žádná to novinka, vím) vkus, v čele s Chemical Brothers, U2, D. Bowiem… P.s. když jsem viděl tu bezelstnou radost a nadšení v očích jednotlivých členů (sportovců) napříč všemi výpravami, zapomněl jsem (alespoň na kratičký okamžik) na doping, velké peníze, lobby… a připomněl si původní Coubertinovu myšlenku. Tímto považuji 30-té letní olympijské hry za zahájené. Let´s go….

Hřebejk s pokročilým věkem opouští (tragi)komické vody, začíná brnkat na vážnější strunu, snaží se (i) o určitý přesah, avšak jakoby se bál odhodit veškeré své doposud pracně (vy)budované postupy-jistoty, překročit (své) mantinely a tím se definitvně vytrhnout ze škatulky „toho tvůrce, co točí stále dokola (s lehkými variacemi) ožehav(é)á téma(ta) naší (ne)dávné minulosti, přičemž důraz klade na „jistotu“ v podobě humorného (pod)tónu a navíc (téměř) vždy sází na stejný (byť prověřený a osvědčený) herecký tým“. Musím (si) přiznat, že jeho snahu kvituju veskrze s povděkem. Nevinnost je příjemně civilní intimní výpovědí, kterou nesráží Hřebejk režisér, ale Hřebejk scénárista resp. Petr Jarchovský. To jak (lehkou) roztříštěností, tak zejména (zbytečnou) doslovností, přičemž a to je nejhorší, (pravda, je to čistě můj subjektivní pocit), cítím z toho scénáristickou prvoplánovou vykonstruovanost se snahou o (za každou cenu) překvapující pointu, která nakonec tvůrcům (alespoň v mých očích) láme vaz. Jak jsem před časem v případě Kawasakiho růží hořekoval nad úvodními 25-ti min, v případě Nevinnosti je to právě těch 25 min posledních, což je o poznání horší varianta. Zatímco v prvním případě měl Hřebejk zbytek snímku na vylepšení dojmu (také se tak měrou vrchovatou stalo), v tomto případě nemohlo výsledný dojem už nic zachránit (právě naopak). P.s. Jedno ale musím Hřebejkovi (soukromě) přičíst k dobru. Aňa Geislerová. Nemám ji (jemně řečeno) v oblibě. To, co se vzezření týče (pro mě naprosto asexuální typ) vím, je to čistě můj osobní problém, tak zejména po herecké stránce ji nevěřím. Až do tohoto snímku. Byť na první skutečnosti se nic zásadního nemění, jako herečka mě zde (bez jakýchkoliv výraznějších námitek) přesvědčila. Předvádí příjemně civilní, utlumený vyzrálý výkon. 70%

Komentář může obsahovat „mírné“ SPOILERY (pokud se však v tomto případě dá o něčem takovém vůbec hovořit :-) A potom, že jsou na tom špatně pouze naši důchodci. Kdyby jenom tušili, co Babel pobírá po 30-ti letech u Canadian Pacific.... Valná většina z vás píše, že po opuštění banky snímek ztrácí na tempu. Možná, ale zase vytahuje eso z rukávu v podobě nudistického „blbce k večeři“ J. Villereta aneb co bys nám doporučil? „Svlékl bych ho a zavřel do tamhleté boudy. A nebude mu zima? Ne, já jsem otužilej :-) Navíc závěr v Římě u kašny aneb s jídlem rostem chuť a když už má člověk chvilku volného času a je na to oblečen......miluju a za sebe říkám jednoznačné ANO :-) Co říci závěrem? Bezva finta možná není tím nejoriginálnějším (nejchytřejším) vykradením banky, ale tím nejzábavnějším zcela jistě. p.s. kdyby byl současný dabing alespoň z poloviny na úrovni toho zdejšího a nikoliv těch současných rychlokvašek, co si odběhly od přehlídkových mol, firemních večírků popř. golfových dýchánků (nic osobního golfisto), byl by člověk ušetřen vypínání Tv max po 10min s „lehkým“ náběhem na tik v pravém oku a škubáním v levé tváři....

Jak píše uživ. Enšpígl. Všichni zde souloží (nic proti, je to příjemné a zdravé) a když zrovna nesouloží, tak (děsně rádi) chodí resp. se prochází a když se zrovna neprochází, tak hrozně rádi jedí a to zejména těstoviny, to na všechny možné způsoby. Všechno je tak krásné, příjemné a fajn, takže není divu, že jsem to po 20 min vzdal a šel se taky ven projít. Minul jsem mléčnej bar a chvíli si pohrával s myšlenkou, zkusit velkou sklenici teplého mléka. Tu jsem však následně rychle zaplašil. Už tak mně bylo dost blbě. V tom jsem na rohu zahlédl povědomě-sympatický neon Pilsner Urquell a bylo rozhodnuto. Šup dovnitř, vytěsnit (nejpozději do rána) vzpomínky (vyjma všech těch, kde se vyskytuje Pez Vega) na snímek. Téměř se to povedlo, téměř. Nevadí, člověk nemůže mít všechno :-) p.s. úplně nejhorší zážitky jsou ty, když se začne (resp. dostavý se pokusy) o zpěv.

„Jedete na Montmartre? Jak to víte? Někdy jsou takové noci“ :-) Co dodat. Klasika, klasik. Společně s Mužem z Acapulca můj nejoblíbenější Belmondo. Mám rád lidi, kteří nejsou (za každou cenu) vážní a navíc si sami ze sebe (nikoliv z druhých) umí udělat prdel. To není zase tak běžná záležitost (vlastnost). Navíc zde Belmondo mohl bezezbytku zůročit svoji původní profesi kaskadéra (viz jeho úsměvné naháněčky se sociálkou, popř. scéna(y) pádu ze schodů). Jako třešínka na dortu je tu potom (pro nás chlapy) božská Raqueel Welch. Je nesmírným potěšením sledovat tuhle dvojici (btw, tahle volba byla opravdu pověstnou trefou do černého) jak se navzájem pošťuchují a nahrávají na smeč(e) a scéna, kdy Raquel vylézá (po střemhlavém skoku z vodopádu) na břeh, patří mezi ty, kdy se chlapovi nedostává potřebného okysličení (v) mozku. A teď mi řekněte (chlapi) co víc si může člověk přát?! Pohodová oddechovka, která se (mi) NIKDY nepřejí.

Co k tomu(to) dodat, nějak se mi nedostává slov a to se mi (věřte) často nestává. Snad bych si vypůjčil slova resp. část textu (z) Vítkova kvarteta, s malou obměnou. „A je to On, je to ON, balkánskej démon :-) Bez mučení přiznávám, můj první Kusturica, tudíž námitky typu: Kusturica už po několikáté vykrádá sebe sama, u mě nejsou na pořadu dne :-) Pár ohlasů se ke mně sice dostalo, takže jsem (alespoň v náznacích) tušil, co mě v následujících okamžicích čeká, ale tohle předčilo veškerá moje (nejdivočivější) očekávání. Chvílemi (resp. téměř pořád :-) jsem měl pocit, že musím být nutně na tripu, zvlášť, když se tam (max každých 10min) mihnul v prostřihu ten „létající Čestmír“. Závěť, to je bláznivá („tak trochu“ jiná než ta Honzy Svěráka) JÍZDA a „tak trochu“ jiná (netradiční) romance, která pravda (vzhledem k celkovému vyznění snímku) nepůsobí zase až tak nepatřičně. Nebudu rozebírat snímek jako takový, to v tomto případě nemá ani smysl, pouze dodám: já si to užil a to tak, že od začátku až do úplného závěru a o to přeci jde nebo ne?! 89% p.s. už teď netrpělivě vyhlížím Život je zázrak resp. Černá kočka.......

„You dig a 6 foot hole, you¨ll find three bodies, but you dig 12, and maybe you¨ll find 40“. Nemůže být snad nic výstižnějšího, než toto konstatování z úst Chrise Coopera. Syriana je snímkem, jenž nedělá žádné kompromisy (zejména potom ne k samotnému divákovi), je chladná, odtažitá (myšleno v tomto případě veskrze pozitivně) s věcným nadhledem a potřebným přesahem. Téma(ta) zpracovává poněkud nefilmovou řečí, přičemž se jich snaží pojmout hned několik najednou, avšak úzce spolu souvisejících (nebo se vám zdá, že terorismus, ropa, touha po moci, penězích... spolu nesouvisí), což může na první pohled (shlédnutí) působit poněkud roztříštěně, ale už při tom druhém (opakovaných projekcích) divák mimoděk zjistí, že tato (filmová) mozaika do sebe postupně začíná čím dál tím více zapadat, vrství (se) jedno zrnko písku na druhé a výsledkem je nekonečná (bezvýchodná) pou(š)ť, jenž nemá ani tak své vítěze a poražené, pouze velké množství „nutných (ne)vinných obětí“, to na obou stranách. Syriana je inteligentní politický thriller, s přesnými hereckými výkony, všudypřítomnou kamerou a na první pohled nenápadným, ale o to více působivým hudebním doprovodem. Jednoduše snímek, jenž vás po 20-ti min zcela otráví a ponechá netečnými nebo ho sjedete na jeden zátah bez jediného zívnutí. 90% zajímavý komentář (pro mě): uživ. gudaulin

Když vám kdokoliv (natož váš boss?) odevzdá po „lehce“ nepovedené akcičce nádobíčko se slovy „zbav se ho a neposer to“, dejte si velký pozor, abyste to.... neposrali. Přičemž divákovo štěstí tkví právě ve skutečnosti, že hlavní hrdina se touto radou (holým konstatováním) neřídí. Ještěže tak, jinak bychom mj. přišli o zresuscitovaného J. Waynea resp. Dukea resp. K. Rodena, (nejen) výstavní zadeček sympatické V. Farmigy, zběsilou akční adrenalinovou nápaditou jízdu aneb co všechno se dá stihnout (zažít) za necelých 18 hodin a nakonec i na to (ikdyž poněkud lehce netradiční, pravda, v nižších hokejových soutěžích se to mydlí hlava nehlava) hokejové (před)finále dojde. Btw, netušil jsem, že Razors hrajou svoje domácí zápasy ve stařičké holešovické (Sparťanské) aréně :-). Co říci závěrem? Syrový, realistický, nápaditý (to, co se režie, střihu, práce s kamerou týče) navíc podpořen kvalitními hereckými výkony (nepřekvapivě K. Rodena, překvapivě (pro mě) P. Walkera) to je Running Scared. Co se samotného konce týče, mně je právě sympatické, jak si Kramer pohrává s divákovým (žánrovým) očekáváním. Skončit to SPOILER o pár minut dřív, tj.složenou americkou vlajkou, byl bych (mírně řečeno) nasranej, takhle převažuje (opatrná) spokojenost a potutelný úsměv od ucha k uchu. Running Scared je jednoduše poctivá žánrovka, která si na nic nehraje, ona taková jednoduše je a i přes pár (scénáristických) zaškobrtnutí, si uchovává (to včetně závěru) svoji tvář. Byť přiznávám, ukončit to Wayne v hokejové aréně, byl bych spokojenější. 90% p.s. „pro zasvěcené“: chlapci od Master Card (by) se zřejmě divili, jak se dá „lehce“ (po)upravit jejich slogan aneb zlaté české ručičky (pravda, v americko-finské kooperaci) po čase v akci a opět... vítězí. Lepší reklamu by SEMTEX těžko (po)hledal. 90%