Airman

Soundtrack boží, závod kluzáků nečekaně dechberoucí a závěrečný fight s Maulem neskutečný. Pět to není jenom z principu přehnané infantilnosti a digi bordelu, který má ale své nostalgické kouzlo a jednalo se tak o významný pokus vyprávět epický příběh prostředky moderní technologie. Kéž by to jenom zůstalo jako ojedinělý pokus v dějinách kinematografie, a ne jako primární mustr filmové tvorby v současnosti. Má to kouzlo, možná to má šarm a zas tak mě to neštve. Je to prostě jiné Star Wars, lepší ale asi ne.

Velice příjemná podívaná, která vás hodí do efektně a dravě natočené akce hned na začátku, kde ihned cítíte, že to vše působí zvláštně syrově a autenticky. A později zjistíte, že vlastně většina herců v rolích vojáků v tomto filmu jsou skutečný veteráni a to dokonce z období americké invaze do Iráku. To, co shazuje tento film ke konci je jeho stereotypně či rutinně odvyprávěný příběh, což ho činí lehce předvídatelným. S tím taky je ještě spojen problém, že ne každá část poslední honičky je tak dechberouci jako všechna akce predem. Tak či tak, jedná se stále o nadstandardní a solidní akční “testosteronový” film s notnou dávkou klasického amerického, ale zde ještě snesitelného, patosu o pravdě, za kterou stojí bojovat, pokud se zrovna třeba jedná o důvody k vedení války a i s kritickým, lehce skutečnými událostmi inspirovaným, přesahem do zahraničně-politických machinací amerického imperiálního vojensko-průmyslového komplexu a do obecného fungování rozpínací politiky státních celků. Paul Greengrass věděl, že to bylo špatně, jeho film také ví, vy také a při tom všem sypaní si popela na hlavu si k tomu ještě onu jízdu pořádně užijete! 75%

Naprosto famózní hypertestosteronový motorický film, při němž vám zvuky výfuků aut po sešlápnutí plynu budou doznívat v ušních bubíncích ještě hodiny po skončení projekce. Stydím se za to, jak mě tato dokonalá a poctivá filmařina semlela a jak jsem se do ní spontánně hluboce emocionálně zamiloval i přes jeho naprostou banalitu, možná i šablonovitost, jež je typická pro všechny dramatické biografické filmy tohoto druhu. Učitelé Frankfurtské školy by ze mě neměli radost, ale co mám dělat, když skromná a komorná opulentnost jednotlivých automobilových honiček předčí i nového Avatara a všechno je krásně líbezné a cukrkandlové, hezky nostalgicky zabarvené a jakoby zasněné a k tomu jsou postavy napsané podbízivě sympatickým způsobem a k tomu jsou zahrané výbornými herci (Damon a Bale byli trefou do černého jako nikdy). Ne ale nějakým patetickým (i když možná ano... hehe) mravokárným či moralistním, ale lidsky podbízivým stylem. Je zde totiž docíleno nějakým božským filmařským umem, že vše působí zcela autenticky a všedně, ale s tak osudovou razancí, které zaznívají při poslechu Beethovenovy osudové! A k tomu ještě ten soundtrack! Ten soundtrack, který se kongeniálně snoubí jak s jemnými a hmatatelně elegantními, ale i občas hutnými a turbulentně dravými scénami. "Bohužel", se postupně z Le Mans '66 stává v mých vzpomínkách jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec, k němuž budu cítit velké pnutí plné obav, že to nebude takové jako poprvé, se zase jednou vrátit a znovu ten všechen adrenalin prožít na plné pecky a na maximum. James Mangold si po Loganovi vydobyl o jedno místo v mém srdci navíc. A já mu to za to asi i děkuji. P.S. - Soudntrack mi občas připomíná soundtrack z Blade Runner, možná proto mám k tomu takovou náklonnost!