voidindigo

V jednom rozhovoru řekl Terry Zwigoff, že sám vnímá skutečnost jako Enid a Seymour, a tak jí vnímám i já. Hodně myslící člověk často vnímá nablýskanou populární kulturu a tupě veselé chování, které hraničí s afektovaností, jako trapnosti nade vše, a sám nachází hodnoty spíš v obskurních a často autentičtějších jevech, jako například v té indické nebo bluesové hudbě, kterou má Enid tak ráda. Ale sám pak si s většinovým světem moc nerozumí a stane se tak trochu vyděděnec, a ta absurdita je nakonec završená tím, že ten "superinteligentní" jedinec stejně tropí blbosti, protože sám není dokonalej. P.S. Je také zajímavé, že i když autor scénáře Daniel Clowes byl autorem původního komiksu Ghost World, děj filmu je hodně odlišný od děje komiksu. Zatímco komiks byl především o měnícím se vztahu mezi Enid a Rebeccou a zároveň jejich spíš nenaplněnému vztahu k Joshovi (a Seymour se tam vůbec nevyskytoval), film je především o vztahu mezi Enid a Seymourem, a přátelství mezi Enid a Rebeccou je mnohem víc jednoduše vykreslené (a Josh se tam jen tak mihne na pár minut).

Sedmikrásky jsou jeden z mých nejoblíbenějších filmů především kvůli tomu šílenému smyslu pro humor, který mě mnohokrát donutil smát se nahlas ("Haló, rehabilitační klinika. Umři! Umři! Umři!"), a výtvarná stránka a kamera mi přišli opravdu hodně zajímavé. Nevím, o čem to přesně mělo být, ale nabízí se vysvětlení, že aspoň jedno z hlavních témat je že lidi se často chovaj nevinně a používaj rádoby milé ale otřepané fráze, zatímco páchaj kdejaké zlo, i když to zlo stejně mnohokrát působí celkem triviálně (zvlášť když se vyskytuje ve světě bez hlubšího smyslu). A zdá se mi, že v české kultuře se vyskytuje specificky ženské vydění absurdity každodenního života, které hraničí s halucinacemi. Objevuje se ve filmech Věry Chytilové, ale také třeba v textech kapel Dybbuk / Zuby Nehty a Čokovoko.

Já tento film prostě miluju, a žádná záporná recenze mě nepřesvědčí, abych si to rozmyslel. Asi problém s "Chci domů" je, že je to takový bizarní křízenec postmoderního "art filmu" a crazy komedie. Mně tato kombinace vyhovuje dokonale, protože nakonec je výsledek komedie, u které se směju každou chvilku a zároveň je tam nad čím se zamyslet. Především tu jde o otázku, jak se máme stavět k animákům a komiksům. Na jednu stranu mají různé silné klady, které Gauthier a jeho intelektuální přátelé vychvalují, ale zároveň jsou lehkovážné a spíš pro děti, což dává těmto intelektuálům záminku, aby sami byli dětinský a hráli si jako děti. A k tomu Joey se částečně oprávněně potom kouká na ně jako na blázny a "chce jít domů", i když je přece jen vidět, že jeho problémy spočívají především v jeho neúspěšném životě v USA. Potom je tu též řešený problém toho, jak si mají američani a francouzi a zároveň "intelektuálové" a "obyčejný lidi" k sobě hledat cestu. Nakonec se zdá, že řešení se nabízí v toleranci a hravosti a v ignorování intelektuálního snobismu, i když se také nakonec nabízí i odkaz na Willa Eisnera, který je velmi uznávaný tvůrce inteligentnějších komiksů. A tato interpretace ani zdaleka nevyčerpává další možné interpretace. Také bych mohl dodat, že Depardieu zde hraje mimořádně výborně, i když v jeho dalších filmech mi byl spíš lhostejný.

Co dodat k tomu, co řekl Radko ? Na tento krátký animák se musím na youtube koukat pořád dokola. Ten humor a ty surealistické bizarnosti mi fakt sednou. Dokonce mi připadá, že tvůrci si sami dali "Jippo" (tj. něco jako LSD) když toto miniaturní mistrovské dílo tvořili. Nejlepší momenty: když srdce zpívá "Darling I am Growing Older", když dítě a mimino si vymění místa a když jeden divně mumlající chlap použije Jippo jako Regaine. Jedna věc by možná potřebovala vysvětlit: název "Jippo" vychází z ne příliš známého anglického slova "jip" (tj. podvod, při kterém se prodává šunt za vysokou cenu).

"Hrob světlušek" je mimořádně krásná i mimořádně smutná anime. Mnoho získává tím, že chování postav je naprosto přirozené (možná dokonce naturalistické) a vykreslené do detailu. Setsuko je snad nejvěrohodnější dítě předškolního věku, co jsem v jakémkoliv filmu viděl. A pomalé, téměř snové tempo vyprávění je osvěžující změna od jiných anime. Mnoho geniálních momentů (zvlášť scény se světluškama, nebo ta, kde Seita dělá gymnastiku zatímco Setsuko pláče). Ovšem myslím, že podobné téme je ještě víc srdceryvně prezentováno ve filmu "Barefoot Gen", a i když "Hrob" byl depresivní, nebylo to až tak depresivní, jak bych čekal podle jiných recenzí.

Ty nízké hodnocení moc nechápu. Je pochopitelné, že tento seriál už může působit zastarale (např. žádné CGI, a v 80. letech se tak často nepoužívalo zaschlé semeno jako důkaz), ale připadá mi, že byl lepší než všechny ty Kriminálky Miami a Zákon a pořádek z prostého důvodu, že se zaměřoval na osobnosti a osobní životy hlavních postav, a ne jen na případy, a na svou dobu byl většinou dost inteligentně napsaný. Cagney and Lacey a Homicide (Zločin v ulicích) jsou asi jediné policejní seriály, které mě vyloženě bavily (pokud nepočítám Dextera, který ovšem možná ani není čistokrevný policejní seriál).

Když jsem viděl "Shawshank Redemption" již potřetí, myslím, že je to dost přeceňovaný. Je to dobrý film v tom smyslu, že je to dobře zahrané a vůbec řemeslně dobře udělané. Také to má poutavý příběh a většina diváků se během téměř tří hodin snad ani jednou nebudou nudit. Ovšem jak Amarcord 1 vystižně píše, "SR" je v podstatě hollywoodský film, který ničím výrazně nevybočuje. To znamená především, že je šíleně sentimentální. Je přímo nadupaný scénama, ve kterých vězňi dostávají malé doušky toho, co by si mohli užívat na svobodě, anebo jak si za smutných podmínek projevují přátelství - a film přitom hodně polopaticky divákům dává najevo jak je to krásné (a dokonce k tomu pouští patřičně rádoby dojemnou orchestrální hudbu). Vrchol toho je když všichni (ale opravdu všichni) vězni jsou tak dojatý poslechem opery, že se vším přestanou a dívají se do nebes. Při tom všem jsem spíš identifikoval pocity, který by tvůrci chtěli abych cítil, spíš než že bych je skutečně cítil sám. Ovšem české publikum jistě slyší na scénu, která vysvětluje, jak je to krásné, že vězni si konečně můžou dát pivo (a to dokonce "Bohemian style lager").

Vždycky jsem se u tohoto seriálu bavil, ale kdybych žil jako ty postavy anebo kdybych se musel s nimi stýkat, začal bych vážně uvažovat o sebevraždě.

Režisér (a jeden ze scenaristů) tohoto filmu byl můj otec Vít Hrubín.

Režisér tohoto filmu byl můj otec Vít Hrubín.