r_t_fish

Odzbrojující vyprávění, suverénní režie a herecké výkony prožité před kamerou. Neuvěřitelně silná cesta Íránem, kde se melancholie zcela přirozeně potkává s humorem i temnou současností.

Původní Malej Quinquin byl zjevení. Geniální rozborka detektivního žánru, vnořená do typické Dumontovy malebné krajiny, vynikala absurditou, filosofickými postřehy i významným mlčením. Pokračování nevstupuje do stejné zátoky, původně komorně vykreslený mikrosvět působí o něco zkarikovanějším dojmem. Opět ho ovšem obývají více než méně postižení jedinci a radostné je shledání se všemi oblíbenými postavami z minula (vážně, se všemi). Také se tentokrát neustále neumírá, spíše naopak. Tahle vážná groteska ladně přechází mezi humorem Panique au village a hloubavým příběhem o lidskosti, nezvaných hostech a konci světa. O závěrečném Velkém Finále se jednou bude učit ve školách.

Osol pláč. Podzimní sklizeň Festivalu otrlého diváka, Aero 2. 11. 2018

Hodina mezi psem a vlkem, během které nezůstane kámen na kameni. Nejen ve struktuře vyprávění, kdy se z domněle jalové osmdesátkové romance žánr několikrát otočí až k polodokumentární pre-apo jízdě předměstím L.A. Začátek klame velmi přesvědčivě, od nerdích hrdinů přes kašírované vedlejší postavy až po hudbu. O hodinu později se všichni včetně diváka nacházejí v jiném světě a jiném městě, přestože se fyzicky téměř nepohnuli z místa. Point-of-view dobrodružství neviděné vlastníma očima, které o pár let předběhlo dobu a neprávem zapadlo.

Neprávem opomíjený thriller, který navazuje na několik tematicky spřízněných skvostů 70. let. Tíživá atmosféra, paranoia tajných služeb i CCTV, skvělá kamera, psychologický rozpad postav a několik trademarkových akčních scén. Politika, média a mezi jejich mlýnskými kameny několik jednotlivců, navíc výborně obsazených i zahraných. Takto prosím ano, škoda, že Peckinpah toho nestihl natočit víc.

První půlhodina působí trochu jako galerie "JUDr. Haszek Mihály pozoruje různé věci". Jakmile ale s postavami navážete vztah, dusivý příběh propadání se do duševní nemoci (tedy "lásky k bohu") už jen graduje. Úzkostně vykartáčované předměstí jako by vypadlo z nemilosrdných rozborů Ulricha Seidla a jeho obyvatelé za ním nezůstavají pozadu. A kromě precizní filmařské stránky a částečně "božské" kamery potěší i nejednoznačná psychologie postav, minimálně manžel projde z původně obludného balíka pozoruhodným vývojem.

Maddin ve vrcholné formě. Výtvarně možná nejkrásnější koláž, jakou ze svých oblíbených stylů dosud vytvořil. A příběhy se vrství a noří do sebe báječně absurdním způsobem, jejich protagonisté vyskakují zpoza napůl zamlžených hlubin paměti právě včas, aby svůj kus vyprávění posunuly dál a přidali k celku, zatímco celková tapisérie se postupně zaplňuje jednotlivými dílky jako široký obraz s přesahem do braku, mystična i čisté poezie. A vtipné je to jako bájná Nejsmutnější hudba světa, k čemuž přispěl i skvělý překlad na MFF KV.

Starší bratr Magnolie. Esence 90. let, v dobrém slova smyslu.

Trefněji než JFL bych film na jeden řádek neshrnul: "předpisové řemeslo ve formálně precizní namachrované žánrovce klasického střihu". Film důrazem na řemeslnou kvalitou až trpí a ze svých předobrazů 70. let si kromě výpravy bere i diplomatku plnou klišé a na dnešní dobu příliš jednoduchou zápletku s absencí přesahů kamkoli jinam. Kdyby se příběh odehrával dnes, nejspíš bych rozpačitě zůstal u 3.5*. Ale pokud si Francouzskou spojku promítáte stále dokola a u desítek dalších žánrovek z té doby žasnete, že takové filmy už se dnes netočí, potom je La French důstojná pocta všem báječným sedmdesátkovým krimi thrillerům, navíc s technickým zázemím roku 2014.

Koktejl temného beach-noiru a kroniky plážové komunity začátku 70. let, poťouchle nahlížených subkultur, prolínání zbytků hippies s nixonovským establishmentem a mansonovskými kulty a narůstající paranoiou. Zároveň je to "detektivní komedie", zakódovaná do táhlé, hořké a nenostalgické vzpomínky na kalifornské pobřeží v dobách, kdy tam ještě bydlela komunita surferů a flákačů, a přes všechny gagy a události zamlžené permanentní intoxikací je mezi obrazy cítit určitá melancholie, portrét ztraceného místa a času. *** Film rozhodně funguje zcela samostatně, ovšem další rozměr mu dává o něco vrstevnatější knižní předloha, která doplňuje Pynchonovu kalifornskou trilogii. Ze všech tří knih je nejpřístupnější (a určitě nejvtipnější), ale žijí v ní stejně komplikované a na hranici šílenství doby balancující postavy jako v post-psychedelickém Vinelandu a v křehce paranoidní Dražbě série 49.