Sardinka5

Kouzelně dětské a zároveň uvěřitelné, ne stupidní a "roztomile užvatlané". Rozesměje i dospělé.

Výborný, celou dobu mi běhal mráz po zádech. Film dobře pracoval s napětím i gradací děje. Zároveň byl hodně nepředvídatelný.

Skvělý film, i když podobně jako předchozí Coenovské filmy uplatňoval černý humor a za postavy si vybíral losery, příběh mi nakonec (na rozdíl od Big Lebowskeho) přišel spíš smutný. Hlavní postava Linda je přesvědčena, že musí podstoupit mnoho plastických operací, aby měla krásné tělo a muži ji zbožňovali. Aby na operaci získala peníze, rozhodne se vydírat bývalého agenta CIA a přinutí své přátele, aby do toho šli s ní (pak za to také zaplatí životem). Přitom nevidí, že jsou i muži, kteří by ji měli rádi takovou jaká je, bez ohledu na nějaké to kilo navíc. Scény, kde se Linda snaží vydírat agenta CIA, jsou dost vtipné, protože to dělá dost amatérsky a většinou neúspěšně, zároveň ale sama o sobě budí trochu lítost. Možná proto na mě film nepůsobil až tak odlehčeně a uvolněně, nešlo mi dívat se hrdiny s nadhledem a smát se jim. V postavě Lindy je něco, co mě tlačilo do toho, brát ho vážně.

Na film jsem se dívala jako na oddechovku pro pobavení a nic moc od něj nečekala. Zvláště potom, co jsem viděla Román pro ženy, který mi přišel dost slabý. Tohle ale hodně předčilo má očekávání. Donutil v hlavní roli je opravdu skvělý, jeho repliky pobaví. Oproti typickým scénářům od Viewegha je tady něco víc. Z malých náznaků je jasně cítit různé sociální postavení hlavních aktérů a jejich pohled na svět, nápadně zde kontrastuje rozdíl mezi bohatými a chudými. Cyril snažící se manipulovat s lidmi prostřednictvím peněz, zůstává na konci opuštěný. Moc se mi líbily i vizuální perličky - pohled Bruna do krajiny namísto odpovědi, slzy na tváři Cyrila. Tyto drobné náznaky nedoprovází žádný komentář, přesto mluví samy za sebe a jsou hodně silné. Vtipný film, který se snaží nenásilnou cestou sdělit důležité věci.

Tenhle film byl v mnoha místech hodně překvapivý, vždycky když jsem si udělala o příběhu nějakou představu, naprosto naboural má očekávání. Došlo k mnoha zásadním obratům, aniž by divák dostal předem nějaké vodítko, takže jsem často zůstala jen nevěřícně koukat na plátno, protože bych to vůbec nečekala. Zároveň je film emočně hodně odtažitý, postavy sleduje s chladným nadhledem. To je hodně kontrastní vzhledem ke scénám se ztraceným psem, kterému se oproti tomu věnuje hodně pozornosti a je snadné se do něho vcítit. Skoro jako by nám chtěl autor naznačit, že často víc soucitu věnujeme zvířatům než lidem. Za mě jednoznačně pět hvězdiček, tak dobrý český film už jsem dlouho neviděla.

Skvěle napsaný film, který se nese na podobné vlně jako Hřebejkovy předchozí filmy Líbánky a Nevinnost. Opět je z něj lehce cítit moralizování a společenská kritika, kterou ale doprovází znalost lidí a pečlivé prokreslení jednotlivých charakterů. Úplně nesouhlasím s často používaným přirovnáním filmu k 12 rozhněvaným mužům, protože jediný spojující prvek je zde právě děj situovaný do jedné místnosti. Příběh ale vyprávěn jinými prostředky, zatímco v prvním případě se děj odehrává ve reálném čase, u Učitelky je vyprávěn především v retrospektivách a umístění všech svědectví o chování učitelky na třídní schůzku, kde jsou prezentovány v podání jednotlivých rodičů, je tak spíše sjednocujícím prvkem, který budí v divákovi zvědavost a vyvolává napětí.

Základní úskalí filmu spočívá v tom, že zfilmovat Guinessovu knihu rekordů by bylo vhodné spíše jako výrazně kratší dokumentární film než jako hraný celovečerák. V úvodu je řečeno, že nemá jít o zachycení skupiny ,,cirkusákůˮ, ale představení každého z nich jako individuality, za kterou se skrývá určitý příběh, silná vůle a uvědomění si své výjimečnosti. V důsledku film všechny rekordmany portrétuje právě jen jako cirkusáky, aniž by se hlouběji zabýval některým z nich a pokusil se o jeho psychologické vykreslení. Osmdesát minut je tak popírána teze, která je vyřčena v prvních deseti minutách. Vzhledem k tomu, že každý rekord pochází z úplně jiné oblasti a mají toho jen pramálo společného, film postrádá gradaci a pouze řadí události za sebe, aniž by jedna byla důsledkem jiné.

Ačkoli se příběh snaží budit dojem sociální satiry, překypuje tolika nerealistickými prvky, že ho vůbec nelze brát vážně. Hlavní postava miliardář Grossmann vystupuje v prvních scénách jako arogantní zbohatlík, ale zbytek filmu je natočen se sympatiemi k jeho postavě bez jakéhokoli kritického zhodnocení. Není zde patrná ani snaha jít do hloubky uvedených společenských problémů a veškerý děj je podřízen zábavné funkci a zacílen na mainstreamového diváka. Příběh si propůjčuje různá aktuální témata a bulvárně je zveličuje či vybírá pouze dílčí části širších společenských problémů k potvrzení svojí premisy a společenských předsudků.

Film zpracovává dost komplikované a závažné téma nakažení virem HIV, přesto se ale režisérce Věře Chytilové povedlo nesklouznout do plytkého moralizování a do kýčovitosti. Příběh partičky prostopášných kamarádů prostřihává televizními pořady či jinými filmy, každý záběr je dobře promyšlený a bylo zábavné se koukat už jen na samotný obraz.

Nejlepší film, co jsem v poslední době viděla. Silně subjektizovaná kamera připomíná způsob snímání v počítačových hrách a pomáhá navodit představu, jak to mohlo ve skutečnosti vypadat v koncentračním táboře. Na jedné straně zde panuje pořádek a organizovanost, na druhé straně vzhledem k tak velkému množství lidí často dochází k chaosu. Hlavní hrdina vidí, co se děje v plynových komorách, ale zároveň to vidět nechce, nevnímá to, je otupělý. Kamera kopíruje jeho pohled a pomáhá nám se přiblížit k hrdinovi, který se snaží prostě "nějak přežít".