Mantazie

První tři díly Terminátora jsou super... 4 jsem ani pořádně nezaregistrovala a na Genisys jsem se hodně těšila kvůli Arnoldovi. Arnold je prostě pojem. Ve filmu bylo pár dobrých scén a "hlášek" (american smile Arnolda, bite me etc..), ale co se příběhu týče tak jsem byla docela zmatená.. Už to bylo příliš zamotané a i když proti E. Clark nic nemám, zkrátka jsem jí nevěřila ani slovo. Další věc co mě štve je, že při detailních záběrech vidím zřetelně vrstvu pudru. Proboha vždyť je to film, kde postavy jsou vyčerpané, cestují si v čase, můžou kdykoliv umřít, unavené, honí je bláznivé zabijácké stroje a oni jsou nezpocení, nerozcuchaní a v pohodě... I tak jsem si film docela užila, i když hlavně díky nostalgii z předchozích dílů, Arnoldovi a soundtracku ktery se mi moc líbil.

I am singing in the rain!!!!! - to asi z hlavy jen tak nedostanu. Dloooouho jsem se Mechanickému pomeranči vyhýbala, protože jsem ho jednou po 10 minutách vypla. Ale teď, když jsem se odhodlala se na celý film podívat toho vážně nelituji. Sice je to hodně zvláštní film, ale jakmile se dej přesune do věznice, je to čím dál lepší! Kluk co je násilnický a poslouchá "božského Ludvíka van"? To se jen tak nevidí! Nemluvě o tom, že na tento film se odkazuje v několika dalších filmech/seriálech (př. Králové rocku, Simpsonovi). I přes všechny klady mi ale tenhle snímek nějaké zvláštní poselství nepředal.... Zlaté Osvícení :)

Čekala jsem nějakou hloupost, která bude překořeněná různou přísměsí všeho možného. Film mě ale mile překvapil a to hned několikrát během jeho sledování. Shledávám to samozřejmě jako obrovské plus, protože takové filmy si zapamatuji a něco málo mi předají. I když jsem si díky Benu Kingsleymu (prostě boží plešoun :D) někdy připadala jako bych se koukala na Prokletý ostrov, tak jsem po dlouhé době narazila na film, kde jsem hercům jejich výkony věřila :) NEVĚŘTE NIČEMU CO SLYŠÍTE A JEN POLOVINĚ TOHO CO VIDÍTE!

Rock je mi velice blízký a tak bylo přímo nezbytné abych se na tento film podívala. Piráti na vlnách jsou skvělý snímek k odreagování, poslechu příjemné hudby a postupnému poznávání charakterů postav. Bill Nighy v roli hustokrutopřísného vedoucího Radia Rock si opět přišel na svou a postavu ztvárnil bez chybičky. Boj vlády proti sjednocující síle rocku je předem odsouzený k neúspěchu. Milé překvapení pro mě byla i závěrečná scéna, kde se promítají různé desky vynikajících hudebníků. Tato scéna mi udělala velikou radost. Nicméně ve srovnání s Láskou nebeskou je tento film o třídu níž, ale přesto pobaví a hudebně obohatí.

Film Birdman jsem se rozhodla zkouknout kvůli jeho nominacím na Oskara a jeho následným 4 výhrám. Musím říct, že s titulem „Nejlepší film" souhlasím zhruba jen z 75%. Co nám tedy Birdman nabízí? Geniální kameru skoro bez jediného střihu, díky které se umocňuje celý psycho-dojem z filmu, zajímavý vývoj bývalého slavného herce Riggana nebo například dobrý výkon mého oblíbeného Edwarda Nortona. Velice se mi líbila scéna rozhovoru Riggana a jeho dcery, kterou ztvártnila Emma Stone o tom, že nemá brát drogy. Většinou mi nevadí, když mi film nechá několik otázek nezodpovězených, ale v tomto případě mi docela odpovědi schází – hlavně jsem zmatená z poslední scény. To ale celému snímku dodává na originalitě a dramatičnosti. Myslím, že by tento film měl shlédnout každý, kdo má rád něco speciáního a rád se zamyslí nad tím, jak to vlastně všechno dopadlo.

Popravdě nemůžu zcela jistě říct, jestli se mi film líbil, nebo nelíbil. Pokud bych měla vyjmenovat kladné stránky snímku, patřil by mezi ně slibný námět, vcelku fešné kostýmy a pokus o zajímavé ztvárnění pro mnoho lidí nudné tematiky. Na druhou stranu je celý film jako na houpačce. Chvíli se zdá, že se film konečně obrátí k dobrému, ale následující scéna to totálně zničí. Nechápu zařazení zpomalených scén, které mi přišly zkrátka jako pěst na oko, vůbec se do celého snímku nehodily. Navíc jsem měla hlavního hrdinu několikrát chuť nakopnout do zadní části těla, aby přestal tak nepříjemně koukat. Celkově mi většina hlavních hrdinů byla silně nesympatická – to je ale věc názoru, věřím že někomu obsazení padlo do noty. Hudbu jsem skoro nepostřehla, jen jsem odpočítávala minuty do konce. Co se mi asi nejvíce LÍBILO z filmu byla závěrečná scéna, kdy obraz plynule přejde do dnešní podoby Varšavy – dobrý nápad na scénu. Za mě ale Město 44 dostává 2 hvězdičky.

OBSAHUJE SPOILERY! Už v okamžiku, když se roznesla informace, že se Peter Jackson, tvůrce filmové Středozemě, rozhodl natočit filmovou trilogii podle knižní předlohy Hobit: Aneb cesta tam a zase zpátky, bylo jasné, že si Jackson ukousl příliš velké sousto. Jackson se ukázal jako kouzelník, který dokáže z knihy, která má 250 stran vykouzlit 3 celovečerní filmy. A tak máte z 250 stránek 9 hodin na plátně. Bezpochyby byl první díl trilogie poměrně slušný start, ale další díly vypadají jako vynucené slátaniny. Hobit: Bitva pěti armád představuje z až příliš velké části digitální podívanou, která nemá atmosféru. Film postrádá na zajímavosti a děj by se dal shrnout do pár nezajímavých vět. Scény, které by měly probudit v člověku lítost ve vás nezanechaly nic. Výborným příkladem je trapnost scény, kdy trpaslík Killi umírá v náručí Jacksonem vymyšlené elfky Tauriel. Další věc, která mě znepokojila byla ta, že Jackon mění charaktery postav a nezachovává určitou normu danou původní knižní předlohou. Z udatného Thorina Pavézy se tedy rázem stává sobecký cholerik, který se vzteká jako malé dítě a obviňuje každého kolem sebe, když nemůže najít svůj oblíbený Arcikam. Co se samotné bitvy týče, jde většinou o zdlouhavé záběry poměrně nudné bitvy, kterou se tvůrci snažili okořenit něčím speciálním a vtipným. Můžeme se tedy pousmát nad trpaslíkem jedoucím na obří svini, elfskému králi, jehož obří jelen bojuje pomalu lépe než samotný král, nebo obrem, který pro zábavu narazí hlavou do hradeb. Jackson také vymyslel nové zvláštní stvoření Středozemě a to zeměžrouty, kteří se kamarádí se skřety a vytváří jim jejich vlastní podzemní tunely, které by se v dnešní době daly výborně využít na výstavbu metra. Nesrozumitelná byla také absence krve na zbraních, které byly právě vytaženy z umírajících. Celou řežbu prostupovaly jednotlivé souboje hlavních postav. Orlando Bloom, který i se silnou vrstvou make-upu vypadá starší než jeho filmový otec, nezná zákony fyziky a dál si bojuje na mostě, který měl už dávno spadnout. Závěrečný konflikt Azoga s Thorinem je čitelný tak, že se dala předpovídat každá další scéna. Cením si ale výroku Thorina k panu Pytlíkovi, kdy mu doporučil, aby se Bilbo vrátil domů ke svým knihám a tak mám naději, že Jackson Hobita myslel víceméně jako vtip a odkazuje nás, abychom se drželi původní předlohy. V celém filmu jsem velice postrádala dobrý soundtrack, který by vás měl vtáhnout do děje. Bez silného soustředění byste si totiž během směsice scén, které se zoufale snaží tvořit smysluplný celek, nemuseli hudby vůbec všimnout. Na druhou stranu, vynikající výkon Martina Freemana v roli Bilba Pytlíka zlepšuje můj dojem z tohoto závěrečného dílu. Smutné ale je, že nejemocionálnější zážitek během tří hodin jsou závěrečné titulky, kdy zazní píseň od Billyho Boyda – The Last Goodbye, která vás, ať chcete, nebo ne, zavalí vlnou nostalgie.

OBSAHUJE SPOILERY! Je jen málo filmů, které ve mně zanechají určité trvalé „poselství" v nejlepším slova smyslu. Nicméně Teorie všeho takový snímek zcela jistě je. Ve filmu se dostáváme do Hawkingova osobního života, kde sledujeme jeho vcelku bezstarostné studium na univerzitě, které zvládá bravurně. Jsme svědky jeho zamilování se do krásné ženy, zkrátka romance jak má být. Vše ale překazí neočekávaná nemoc. Hawking nemá nadějné vyhlídky, ocitá se na samotném pokraji zhroucení, ale zde se ukáže jeho silná vůle. I přes nemoc se ožení, má děti, přátele a šťastné manželství. Vymyslí geniální teorii, díky které se proslaví a začne publikovat. I když se s jeho ženou rozvede, jde vidět vzájemná úcta mezi nimi. Snímek neuvěřitelně silně působí na Vaše city a nenechá Vás se odtrhnout od obrazovky. Natěšená jsem sledovala předávání letošních Oskarů a modlila se, aby právě Teorie všeho vyhrála. Musím říci, že Eddie Redmayne si zasloužil vyhrát i přes letošní silnou konkurenci. Eddie dodal postavě Hawkinga to pravé ořechové. Nedokáži si představit na jeho místě někoho jiného. Spolu s Felicity Jones /Jane/ nás tak nechávají nakouknout do příběhu lásky, obětování a vzájemné úcty. Ze zvědavosti jsem si musela přečíst ve filmu zmíněnou Stručnou historii času a musím říci, že Hawkingův způsob podání informací je velmi záživný. Ale zpět k filmu – tentokrát k jeho konci. Finální scéna, kdy se Stephen dívá na svoje děti a říká Jane „Podívej se, co jsme stvořili", umocněná překrásnou skladbou od The Cinematic Orchestra – Arrival of the Birds & Transformation Vás nechá sedět s otevřenou pusou, aktivními slznými kanálky a pocitem prázdna že takové dílo končí. Velice děkuji Jamesovi Marshovi za dvě hodiny, které si budu pamatovat do konce života a zcela jistě se k nim ještě několikrát vrátím.