Beuthen

Po první řadě: Horší 4*. Plus - autenticky působící výprava a scéna (včetně užití dobových záběrů), herecké výkony, větší část děje. Minus - některé dějové zvraty a možná přílišná (líbivá i uhlazená) vizuální přitažlivost. Navíc hlavní hrdinové okamžitě porušili zákaz styku s nejbližšími, což ale buduje síť kontaktů a vztahů v celé seriálové dramaturgii, i když dost očekávatelně: chcete-li milostné motivy, máte je mít. Takže příliš romantiky, milostných scén s tomu odpovídající hudbou, což se vymyká některým podstatně syrovějším polským válečným seriálům. Hlavně Kolumbům (Kolumbowie) i Polským cestám (Polskie drogi), kde druhý z nich ovšem potlačuje činnost nekomunistického polského odboje téměř na minimum s částečnou výjimkou hlavního hrdiny, který pořád neví, kam vlastně patří. Czas honoru se proti tomu soustřeďuje na "prozápadní" odboj příslušníků Armie krajowej.

Jak dívka svou mazaností k práci, štěstí i lásce přišla. Klasická schémata, známá i z naší kinematografie té doby a nakonec i z oblíbených divadelních frašek lepších i horších autorů (Feydaux apod.). Převleky (změny identity), nedorozumění a ne zrovna pravděpodobné momenty vedou k nevyhnutelnému šťastnému konci. Herecké výkony i režijní vedení se ale drží na celkem slušné úrovni. ____ Zajímavější jsou ovšem osudy samotných tvůrců, jejchž osudy později tragicky ovlivnila válka a německá okupace (režisér Mieczysław Krawicz, herci Franciszek Brodniewicz, Ina Benita, Michał Znicz) a které by vydaly na samostatný film, dokument nebo seriál.

Doufám, že už nikdy neuslyším nic jako Karla Gotta, který s podivným operetním vibratem zpívá Škoda lásky...

David Švec své stylové úpravy hraje s nadhledem, Adam Plachetka ovšem nezapře operního zpěváka: Jeho vibrata, ač naštěstí ne příliš mohutná, působí poněkud nestylově a připomínají Kecala, Kalinu a další smetanovské postavy, jakkoli je Plachetka ztvárnil výborně.

Vesnička hezká středočeská. A tak trochu oslava českého buranství.

Trifonov je vynikající pianista, jak jsem sledoval i naživo při jeho loňském recitálu v Katowicích. Pletněv mě také jako pianista uchvátil naprosto neokázalou a přitom hlubokou interpretací 2. Rachmaninovova koncertu... Přesto se mi jeho "přeorchestrování" Chopinových koncertů zdá povrchové, možná vytahující z orchestru jiné barvy, ale bez výrazného efektu. Co se týče původní, "temnější" Chopinovy instrumentace, oba virtuózní koncerty jsou určeny převážně klavíru samotnému s orchestrem přirozeně vystupujícim do popředí zejména v předehrách, mezihrách a dohrách. Oba koncerty vždy fungovaly - a bez ohledu na Pletněva stále fungují - jako suverénní umělecká díla i bez úprav. Záleží i na schopnostech sólisty, dirigenta i orchestru - třeba v nahrávce s Elisabeth Leonskou Vladimir Ashkenazy (který je zároveň i výborný klavírista) s Českou filharmonií vytáhli z orchestru velmi barevný, pestrý a plastický zvuk. Pletněvova nová instrumentace je tak spíš zajímavý pokus bez většího uplatnění. Ostatně o chopinovské instrumentaci toho v dokumentu moc nezaznělo (hlavně ne "důkazy" jejích údajných slabin), největší prostor byl dán zkouškám orchestru, nahrávání, koncertu i Trifonovovi samotnému. Jeho hra si zaslouží plný počet hvězdiček.

Pokus o feministické a náznakové soft-porno (kdykoli žena obšťastňuje muže a ne naopak, vypadá a dopadá to špatně viz Myslivečkův konec života) ne 18., ale povinným prizmatem 21. století včetně ženské nejen intelektuální převahy, takže i čtrnáctiletý Mozart musí nutně působit spíš jako produkt AI než mladý génius. Některé lokace a rozhodně hudba zachraňují leccos, ale hlavně díky Myslivečkovi, ne Václavovi. Než se snažit o takovéto aktulizace (jinde bude Smetana nasávat ve Švédsku feminismus? Dvořák v USA boj proti otroctví?), raději nenatáčet nic.

Televizní film, který sice ze své podstaty není dokumentem, ovšem o jedné konkrétní historické kauze pojednává, z konkrétních faktů vychází a opírá se o ně. A zde je kámen úrazu: hrůza Toufarova případu vyplývá mimo jiné ze zločinného systému, kterému nakonec (po)slouží i autoři prorežimního a protitoufarovského snímku. Z jeho režiséra naproti tomu (a oproti skutečnosti) vytváří Polišenského inscenace člověka váhajícího a znejistělého, polointuitivně se snažícího proniknout k pravdě a pokusit se vlastně celý případ, na jehož "dalším životě" se podílel, dekódovat. A vůbec ono hezké, chápavé, tápající a velice lidské v protikladu k brutálním vyšetřovatelům jako jediným "nositelům zla", se v inscenaci vyskytuje až příliš: ahistorický přístup? alibismus? Skutečnost je ale ve svém reálném předobrazu ještě brutálnější a mrazivější: v kontrastu knězova případu coby bezbranné oběti státem řízeného zla a ideologie, které více či méně vědomě slouží i "běžní lidé", tím, že věří, neptají se, přijímají. Sugerované volné soucitné společenství, zahrnující takto kolektivně knězovu neteř, režiséra dokumentu i venkovské esenbáky, ovšem neexistuje. A člověk zůstává bezmocně sám.

Možná při nějakém dalším zhlédnutí to budu vidět ještě jinak, ale napoprvé cítím nesoulad mezi dvěma vrstvami: výborným zpracováním po stránce filmařské - herecké, režijní, hudební - a psychologií jednajících postav: jako by jim něco zdánlivě málo chybělo, snad větší uvěřitelnost nebo reálnost? Nebo jiný náhled i (sebe-)reflexe antihrdiny Marka Arense? "Ztratilo" se něco ve scénáři - v Konwického adaptaci Dygatova románu Disneyland?__________ Z nezapomenutelných momentů: zuřivý a velmi přesvědčivý dialog trenéra Księżaka s Arensem (a v jiné rovině zároveň Cybulského s Olbrychským jako rivaly), vynikající houslistka Wanda Wiłkomirska (*1929) hrající sama sebe a zároveň Chačaturjanův koncert s Lodžskou filharmonií.

Antifeministou snadno a rychle.