Slarque

Dobrodružné romantické drama, které je slušnou ilustrací výborné předlohy. Daniel Day-Lewis v hlavní roli dokonalý jako obvykle. Opravdu nadčasová práce pánů Trevora Jonese a Randyho Edelmana ovšem zasluhuje absolutorium.

Rozvedení Vorlova studentského filmu Ing. do celovečerní podoby dopadlo výborně. Konec totalitního věku je tu předveden v nejčernějších barvách, a už jen do krajnosti dovedená výprava zaručuje nevídanou zábavu. Do toho ještě svérázná taneční a pěvecká čísla – fakt mě překvapuje, že se z tohohle filmu nestal kult. A samozřejmě tu je ještě DJ Arnoštek, jedna z těch vpravdě nezapomenutelných filmových postav. Také Jaroslav Dušek jakoby ve všech svých nejlepších filmech hrál už jen variace na to, co předvedl v Kouři.

Shia LaBeouf si prodělal arteterapii hraným filmem, ale ani jako americký nezávislý film mi výsledek nijak zajímavý nepřišel. Jen takové divácky nerušící drama bez hran. Trochu to zachraňují aspoň Lucas Hedges a Noah Jupe v hlavní roli, ale jinak je to prostě takový nezávislý průměr.

Dokumentární esej Oskara Alegrii je opravdu svérázným filmem, který začíná záběrem na kravské lejno, dostane se až k posledním nocím starých baskických pastevců a mezi tím vším si stihne hrát s nočními fotopastmi na zvířata a shazovat i samotného autora filmu. Komentář je v baskičtině, představené jako vymírající jazyk. Zumiriki v baskičtině znamená ostrov uprostřed řeky. Divácky vstřícná dokumentární esej se nevidí každý rok, proto jsem rád, že jsem ji neprošvihl.

Šimon Šafránek se spolu se střihačem Šimonem Hájkem dokázali prohrabat archivy a přijít s dalším dynamickým dokumentem s minimem mluvících hlav. Film je ovšem určen jen pro zpěvákovy fanoušky. Pokud jste toho o Žbirkovi věděli tak málo jako já, moc se toho zhlédnutím filmu nezmění a zbytek si budete muset dohledat někde na internetu.

Většinu filmu zabírá nesmyslná brutalita vojenského přijímače, ozvláštněná snad jen tím, že jihoafrickým brancům bylo šestnáct let. Ale pořád mi naskakovalo: v kolika filmech už jsem to viděl? Jako homosexuální romantické drama to jde označit jen stěží, protože kromě názvu se tu s tímto motivem moc nepracuje. Pro heterosexuálního diváka je to i plus: žádný explicitní sex, jen jeden opatrný polibek na rty. Celkově jen filmový střípek z jedné nesmyslné války proti komunistické Angole, se zavádějícím názvem.

Zatímco v původním názvu je obsažena pohádkovost, český název je zlovolný. Zatímco dvojčata D'Innocenzovic schválně nijak své dílo neukotvují a jde tedy o libovolné předměstí, v české anotaci dostanete předměstí Říma hned v prvních dvou slovech. Takže snadno přijdete na jiný film, než čekáte. Osobně mi čím dál víc připadá, že mám problémy s festivalovými filmy oceněnými za nejlepší scénář. I tady bych klidně ocenil režiséry za výbornou práci s dětskými herci, ale samotný příběh(y) filmu mě nakonec nechal(y) chladným.

Je málo filmů, které pojímají práci astronautů zcela realisticky, nikoli jako sci-fi. Tohle drama filmaři natočili ve výcvikovém středisku ESA v Kolíně nad Rýnem, Hvězdném městečku u Moskvy a na kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Zcela přirozeně se v něm hovoří francouzsky, německy, anglicky i rusky. Ale hlavní je filmový vztah mezi matkou (Eva Green) a dcerou (Zélie Boulant), na kterém ostatně celá tíže filmu leží. Tenhle film je totiž o tom, že žena, která na rok opustí vlastní dítě, nemusí být špatnou matkou. Jestli se vám to zdá málo, není to film pro vás. (Noční opuštění karantény v Bajkonuru beru jako uměleckou licenci a nehodlám kvůli němu snižovat hodnocení.)

Pablo Larraín to opět nedělá divákovi jednoduché. Odbarvená Mariana Di Girolamo řádí v ulicích Valparaísa s plamenometem, tančí reggaeton v ulicích a vypadá to, že se vyspí s každým bez ohledu na pohlaví. Jenže pod touto možná až přehnaně efektní slupkou je ještě příběh o matce, která nezvládla adopci. Její šílený plán, jak vztah s adoptovaným (a ještě před počátkem filmu vráceným) kolumbijským synkem napravit, teprve dělá film zajímavým. Podobně jako nestandardní vztah s manželem (Gael García Bernal). Ale na mne bylo asi těch efektů až moc.

Stanley Kubrick neposkytoval téměř žádné rozhovory, takže pásky s rozhovory Michela Cimenta jsou jistě unikátním materiálem. Jenže dokument jako celek už tolik unikátně nepůsobí. O Kubrickovi tu tedy opět mluví plejáda jeho spolupracovníků, takže mě nakonec zaujalo spíš to, co v dokumentu není (Vrahův polibek, Zabíjení a kupodivu ani zmínka o Lolitě). Ale na poměry televizních dokumentů jde o výborný výsledek.