lukison

Tento snímek ilustruje kinematografickou praxi v Anglii počátkem zvukové éry. Šlo o jeden z oněch stoprocentně britských filmů, které byly americké firmy podle zákona povinny distribuovat. Praxe to byla nevalná: zákon měl sice ochránit domácí filmovou tvorbu před americkou expanzí, proti které byla Anglie díky jazykové příbuznosti ze všech evropských zemí nejvíc bezbranná, ale ve výsledku to nijak anglickým filmům neprospělo, neboť se točily rychle, levně a ledabyle do zákonem předepsaného počtu. Říkalo se jim jednoduše „filmy do kvóty“. Bylo to vynucené zboží a hollywoodským produktům nemohlo konkurovat. Číslo 17 je právě jedním z těchto snímků, trvá pouhých 65 minut a premiéru měl už v červenci 1932. Po letech se Hitch netajil tím, že film Číslo 17 režijně odbyl. Nezajímal ho scénář, postavy ani herci a jediné, čemu se věnoval opravdu pečlivě, byla závěrečná akční část, vytvořená pomocí miniatur. Bylo to poprvé, co ve vyšší míře použil maket a miniaturních modelů – techniky, kterou bude hojně používat ve svých pozdějších britských thrillerech. Nejde tu o animaci, ale o reálné pohyblivé modely. Železniční trať i s dokem zabrala celé studio a byla dokonalou kopií skutečnosti. Hitch se na této sekvence doslova vyřádil - a pozor! jde o první vzorovou akční scénu v dějinách filmu rozpracovanou podle pečlivého storyboardu. Tady se učili Spielberg a spol...

Rozhodně asi ne každého, ale třeba příznivce minimalismu začínajícího Jarmushe a Wenderse může tahle hodně low budget road-movie, která vznikla jaksi záhadně na okraji produkce současného českého filmu, docela dobře zaujmout a pobavit. Trochu jako Wendersův ploužák „V běhu času“, ale naštěstí to netrvá tři hodiny. Hlavní dvě postavy představují dva novodobé tuláky na cestě (viz loutka Chaplina na zadním okně obytňáku), „uprchlíky od světa“, outsidery, kteří, jak zákon žánru tohoto káže, projdou během společné cesty určitým vnitřním posunem, což tady nakonec v jednoduché zkratce ukazuje závěr filmu, kdy hlavní hrdina trpící insomnií spí a volant bere do rukou hrdinka. Celkem takhle simple se odvíjí celý, poměrně pomalý, repetitivní film, jehož tempo a rytmus jsou nicméně dobře seřízené, vyprávění je pozvolné, ale má vtip, neustále směřuje dál kupředu, jednotlivé epizody mají každá pointu a některé drobné detaily imaginativně až surreálně zapadají do celku (viz moucha na zrcadle v začátku filmu, uprostřed na krabici od bot a na konci ve sklenici vody). Diskutabilní neherectví hlavních představitelů chvílemi drhne, zvlášť v dikci Kláry, ale mě většinou nepřekáželo, což nemusí sdílet každý. Devízou filmu je kamera v obrazové práci s krajinou a autentickým prostředím, lehký, trochu ironický humor a scénář s jemným přesahem k obecným otázkám lidského soužití. Neučesaná syrová hudba ladí s obrazem a s vývojem příběhu se motivy nenápadně mění až k finálnímu Verdimu. Líbí se mi panoptikum epizodních postav, možná škoda, že není početnější a ještě víc „posunutější“. Na druhou stranu film přeci jen trochu skomírá na jistou nevzrušivost. Občas se moc mluví a neznámé tváře filmu na atraktivitě nepřidávají. V celkovém kontextu české filmové produkce se mi nicméně zdá, že tento debut stojí za pozornost jako nenápadný technický a umělecky smysluplný experiment... Příště více rozletu!

Nedá se říct, že Hitch s tím filmem byl nespokojený, jenže producent Selznick mu do toho furt kecal a psal ty svoje memoranda. U všech tří filmů, které Hitch pro Selznicka natočil během jejich sedmileté smlouvy (Rebecca, Spellbound a Případ Paradineová) se dodnes vedou spory do jaké míry jsou to Hitchovy filmy a do jaké míry Selznickovy. V prvé řadě Gregory Pecka si prosadil Selznick, protože ho měl nasmlouvanýho a potřeboval prodat. Ale to byl spíš typ dobráckého kovboje a byl výrazově mělký, žádnej Grant nebo Stewart.- což byli právě Hitchovy oblíbenci. Dnes už je ten film poměrně prostinký, ale v roce 1945 to byla pecka jako první film o psychoanalýze. Američani se rvali do kin. Psychoanalytik, který byl odborný poradce na filmu, se po premiéře od filmu profesionálně distancoval s tím, že je to medicínskej blábol. Ale film je to krásný, vlastně pohádka jak statečná princezna zachrání nemocného prince, což funguje. Ingrid je nádherná a vrcholné číslo na lyžích se zadní projekcí je tak umělé a nesmyslné, že nevíme jestli je to sen. Do toho chlapeček nabodnutý na hrot zábradlí (naopak velmi realisticky natočený), je skvělý příklad Hitchova šokového timingu. Film tématicky v mnohém předjímá o mnoho pozdější Psycho a hudba Miklose Roszi, co dostala Oscara, byl první filmový soundtrack, který se úspěšně prodával na gramodeskách (ač dnes to moc nechápeme). Dalího vynikající snová sekvence byla původně delší a bohužel se v celistvosti nezachovala..Film stál necelé dva tehdejší miliony dolarů a při prvním uvedení vydělal cca 10 milionů. Zajímavý okamžik je scéna se sklenicí mléka natočená jako subjektivní pohled Gregory Pecka skrz sklenici, když mléko s drogou pije a závěrečný detail pistole, která vystřelí v posledním záběru filmu přímo na diváka.

Bezpochyby jeden z nejhorších Spielbergových filmů. Křečovitě vysoustružený ze samých klišé až se dech tají. Na druhou stranu učebnicová ukázka Spielbergova manipulativního stylu v obnažené a doslova zvrácené podobě. Bez jediného originálního nápadu, bez vtipu a zoufale, tlačeně chtěné. Dokonalý kýč.