Martinvon

Ve “filmu o léčbě koktvavosti” jsou trochu paradoxně ze všech filmových výrazových prostředků nejsilnější dialogy. Právě skrze dialogy se noříme do vztahů mezi vévodou z Yorku (později králem Jiřím VI.) a jeho logopedem, a mimoděk nahlížíme do vztahů uvnitř královské rodiny. Vnější prostředí - královský palác a další rezidence, pompézní kostýmy - to všechno ustupuje do pozadí a tvoří pouze nutnou kulisu pro vykreslení jinak velmi niterného dramatu. Režisérovi (Tom Hooper) i střihačům se podařilo bezvadně držet rytmus příběhu a perfektně načasovat dojetí. Když ještě navíc porovnáme závěrečnou královu řeč s autentickou historickou nahrávkou BBC, nezbyde než uznat, že Colin Firth zvládl roli s naprostou dokonalostí. Geoffrey Rush coby logoped Lionel Logue hraje přesvědčivě, nenuceně - tak jakoby sám na sebe pohlížel jaksi s odstupem. Vévoda, šestiletý chlapec, král - všichni jsou pro Lionela stejně důležití. Protože všichni (urození i neurození) mají stejně důležité problémy. Celým filmem procházejí silné okamžiky, kdy na sebe naráží právě sebevědomá a skromná osobnost logopeda Lionela (“Poor and content is rich and rich enough”) se silnou a letitou tradicí britského královského rodu - tradicí urozenosti, dvorních zvyklostí, zkrátka nekonečného formálního balastu, a z něj pramenící síla a seběvědomí vévody a vévodkyně z Yorku, pozdějšího královského páru. Právě klíčové dějové momenty stojí na tomto dynamickém rozporu, který vychází najevo už při prvním setkání Lionela s vévodkyní (pozdější Královnou Matkou). Jejich první rozhovor můžeme zcela jasně číst takto: vážím si vašeho zájmu, mohu vašemu manželovi pomoci, ale mám svá pravidla. Vztah Lionela s vévodou prochází také vývojem, který se neustále zmítá mezi dvěma póly. Na jedné straně vidíme reálné výsledky neortodoxních a kontroverzních metod (což nejsou právě oblíbená slova paní vévodkyně) a skutečný, přátelský zájem o osobu vévody Alberta. Přátelství a hlavně otevřenosti se snaží Lionel docílit i neformální polohou rozhovorů a také tím, že neustále navrhuje oslovování křestními jmény. Na druhém pólu stojí tradice, formální předpisy (protokol) a také fakt, že Lionel není oficiálně uznaným, studovaným doktorem ve svém oboru. Posledně jmenovaný fakt sehrává nejdůležitější roli v posledním vyhroceném dialogu. Pár okamžiků před velikým finále dostáváme pocit, že král už má všeho dost a definitivně se s Lionelem rozejde. Místo toho se ho zastává před Arcibiskupem. Děj je tak zachráněn a připraven na první válečný proslov krále Jiřího VI. za doprovodu druhé věty Beethovenovy Sedmé simfonie. Jaksi mimoděk potkáváme cestou k tomuto mohutnému - ovšem nikoli svévolně patetickému - závěru britské politické špičky včetně Winstona Churchila. Film, který začíná pohledem do čerstvě zrozené rozhlasové kuchyně BBC, můžeme interpretovat také jako apoteózu rozhlasového vysílání. První, kdo ve filmu promluví, je přeci rozhlasový moderátor ve studiu tradičního londýnského sídla BBC v Bush House. A největší poklonou, kterou může král sklidit od tehdejšího šéfa BBC Wooda, je lakonické “Gratuluji Vaše výsosti, jste rozený hlasatel”. Ovšem komplexní dějinné souvislosti (například skutečnou míru kontaktů s nacisty u paní Simpsonové) a také pohledy do vystupování jednotlivých členů královské rodiny (podle protokolu královské rodiny se prý určité okamžiky nejpíše odehrály jinak) přenechám odborníkům.

Z živočišného druhu supertajných elitních agentů je Johny English rozhodně můj nejoblíbenější - jako jediný z agentů je totiž k ženám skutečně galantní (narozdíl od všech Jamesů Bondů, kterým automaticky padá k nohám jedna kráska za druhou). A z rodu nejmocnějších a nejstrašlivějších zloduchů tohoto světa se nikdo nevyrovná Pascalu Sauvageovi. Na oddych a zábavu a na trochu té cynicky zvalchované romantiky neexistuje snad lepší medikace. No řekněte, existuje snad dokonalejší absurdita, než že zloduch všech zloduchů je Francouz, který chce Velkou Británii proměnit v jedno veliké vězení? Když mu navíc Johny English ještě předem sdělí, že jediné, co by mohla Francie hostit, je invaze, je role tradičních předsudků ve filmu jasně definována. **Ačkoli může být český divák zvyklý na Rowana Atkinsona jako na herce "němých" grotesek, jeho podmanivý a krásně probarvený hlas tvoří mocný kontrast vůči (promiňte) tradičně pitoménu výrazu. A když už je řeč o hlase, tak co říkáte francouzskému akcentu Johna Malkowiche? To je panečku koncert! Takže přátelé, tady úplně zapomeňte na dabing.

je pěkný, že to je z Budějc.

Málokdy se mi daří předvídat vývoj v nějakém filmu tak jako tady. Když už od začátku tuším, kdo asi bude mít ten jeden pohřeb a on pak má ten jeden pohřeb, říkám si, že to je trochu škoda. Jako komedie mě to bavilo. Vystoupení Andie MacDowell mě ale spíš iritovalo. Její jakoby éterická postava hrála někde pod průměrem ženských hrdinek v tomto snímku.

Uřvané a hysterické. Chápu, že vulgarita je tu "estetickou normou" stejně jako psychotičtí "hrdinové".

Velké zklamání. Slibný název (myslím ten originální), psychologická a pro nás stále dost málo prozkoumaná látka, celkem odvážný začátek - v prvních minutách nás tvůrci dostanou k samé podstatě sdělení. A pak už jen nekonečné zjednodušící a šablonovité variace na stále stejné téma, s finálním happy endem, který navíc v přeneseném slova smyslu s stále zcela v duchu filmu, jako by říkal: “Uchovej si jen ty hezké vzpomínky, vše špatné zahoď, protože když se v tom budeš moc šťourat, skončí to hroznou tragédií.” *** O tom, že práce se vzpomínkami nebo nepříjemnými a vytěsněnými pocity nemusí být jednoduchá, není třeba polemizovat. Film ale zcela účelově sklouzává do opačného extrému. Tedy, že práce se vzpomínkami je spojená jen s bolestí a tragédií. Hlavní hrdina je tu navíc prostřednictvím svých deníku postaven na roveň boha. Proboha proč? Když sleduji látku “paralelních životů” neubráním se srovnání s mnohem pokročilejším, zralejším a vizuálně mnohokrát chytřejším filmem Mr. Nobody.

Je třeba ocenit alespoň tu štajeráckou angličtinu u Arnieho. Když mi bylo 12, tak mě ten film celkem dostal. Ale tím to taky skončilo.

Doslovný překlad názvu je tu poněkud zavádějící. V angličtině totiž zcela chybí onen sexistický dvojsmysl. A jinak jsou tu už jen na pohled příjemné záběry pouště. Toť vše. Bylo by si stačilo počkat, až bude film v televizi.

Na sedmiminutový videoklip příliš dlouhé, sterilní a prkenné. Programátoři bez uměleckého vedení by se prostě do filmů montovat neměli. Z totální absence barev pálí oči, do celé délky zvukové stopy filmu se jaksi nepochopitelně prokopírovala jedna jediná přebasovaná znělka (o melodii nemůže být řeč). Michael Sheen v roli barmana je bohužel (naštěstí?) jediným hercem v celé záplavě postávajících či posedávajících figurín z výlohy v prioru.

díky za komentáře, ani jsem neměl chuť to zapínat, ale teď se tomu budu cíleně vyhybat.