poz3n

Po zhruba 10 letech od prvního setkání jsem si dal před premiérou Blade Runner 2049 opáčko v podobě final cutu z roku 2007. Zážitek z audiovizuální složky byl ohromující, film vypadá prostě úchvatně. S příběhem jsem měl trochu podobný problém jako při první projekci, jednoduše mě celkem nudil a nepřišel mi dostatečně nosný. Jelikož si ale Blade Runner drží silně neo-noirový rámec, budiž mu slabší příběh odpuštěn s tím, že klade velký důraz na atmosféru a pocitovost. Jsem tudíž rád, že mě aktuálně příchozí Villeneuvův film donutil oprášit tuhle Scottovu klasiku, a že můžu přidat nějaké ty hvězdy navíc. 7/10

Neodbytnou součástí filmového díla je jeho estetická stránka, jeho vizuální zpracování. Pokud obraz vypadá tak, jako by ho někdo natočil na foťák, pokud záběrování vypadá tak, jako by nad tím nikdo nepřemýšlel (nebo přemýšlet neuměl) a pokud střihová skladba vypadá tak, jako když onen člověk střihá snad poprvé v životě, pak mi přijde absurdní, že se něco takového vůbec může promítat v kině. Vydržel jsem asi prvních 30 min a i to považuji za úspěch.

Když vidím to hodnocení a čtu komentáře plné obdivu, cítím se skoro až provinile. Na mě totiž tahle maďarská "weird love story" působila značně vykalkulovaně festivalovým dojmem. Hlavní ženská postava mi byla od samého počátku spíše protivná, její chlad a divné chování pocit ještě umocňovalo. Hlavní problém filmu pak vidím v tom, že mě (vyjma snahy šokovat explicitním zobrazením krve a řezáním do všeho možného) nijak prožitkově nezahákl. Emoční křivka s ohledem na děj filmu se tak v mém případě rovná vodorovné přímce. A jelikož ten nejzákladnější úkol každého filmu je zaujmout divákovy emoce, selhalo O těle a duši v mém případě hned na samém počátku. Co mi rovněž netěšilo, byla nevyrovnaná úroveň filmařiny. Na jeleny se hezky koukalo, samotná expozice hlavních postav byla však z hlediska střihové skladby velice průměrná (třeba takové detaily na momenty, kdy se hlavní hrdinka něčeho dotýká, na mě působily skoro až studentským dojmem). Vizuálně si mě tedy snímek také nezískal. Není proto divu, že mi místní hodnocení přijde jako z jiného vesmíru. 4/10

Podobně jako u prvního dílu, nepřijde mi to až tak špatné, jako naznačuje obecná hysterie. V podstatě se jedná o obdobnou čalamádu, jakou nabídl první díl. Pokud pominu prapodivný wtf závěr, přišel mi děj Dezertéra o něco kompaktnější a smysluplnější (komunistická perzekuce na mě působila tak nějak tíživěji, než ta nacistická v prvním díle) a nabídl opět, podobně jako Rodinný přítel i pár solidních momentů. V celkovém vyznění se však zase jedná o nudnou šeď, na kterou si za nějakou dobu asi příliš nevzpomenete. Nepřestává mě však zajímat, proč se celá trilogie jmenuje Zahradnictví. Smysl mi to nedává absolutně žádný a pokud ho nějakým zázrakem nenajde ani třetí díl, bude samotný název vypovídat o této Hřebejkovo trilogii víc než dost. 4/10

Připisuji si Davida Loweryho na svůj osobní pozérský blacklist. V Ain't Them Bodies Saints jsem musel překousnout vzletné nic, ale alespoň se dalo mluvit o nějaké upřímné filmové snaze odvyprávět příběh. Sledovat Ghost Story byl však pro mě osobně úplně nový level. Pokud mě někdo nutí dívat se na několikaminutový záběr, ve kterém někdo jí koláč a po významové stránce nemá délka tohoto záběru žádný smysl, pak si prostě nezaslouží moji pozornost. Je mnoho tvůrců, kteří si něco podobného můžou dovolit, ale jejich rozhodnutí mi povětšinou nějaký (alespoň opravdu malý) smysl dává. Lowery podobná rozhodnutí dělá v průběhu celého filmu a smysl mi nedávalo skoro žádné. Měl jsem pocit, že se koukám na hipstersky orámovaný 90ti minutový videoklip, který s filmovou řečí a jejími pravidly má pramálo společného. No more Lowery. 2/10

Pro mě osobně je Poslední rodina přesně tím filmem, který vás po svém skončení uvrhne do určité apatie a vy byste nejraději další hodinu jen někam zírali a skládali si v hlavě myšlenky. Když spatřím v profilu jakéhokoliv snímku přívlastek "životopisný", obyčejně mě semkne kopřivka spojená se vzpomínkami na všechny ty zážitkové faily, které reálné události převedené do filmové podoby povětšinou způsobují. Scénář a ztvárnění Poslední rodiny však jde zcela jiným směrem a stává se jakýmsi mixem rodinné psychoanalýzy s výpovědí doby a života ve Východním bloku. Neutěšená depka, silný pocit protékajícího času mezi prsty a zamyšlení nad tím, zda není co zlepšovat na našich rodinných vztazích. 8/10

Podobně, jako mě nejprve ohromili a hned poté zklamali loňští Pasažéři, i Baby Driver mi přinesl různou škálu emocí a prožitků. Úvodních 30-45 minut je totiž naprosto skvělá rytmická jízda. Střihové pasáže střídají ty s vnitrozáběrovou montáží, celé to krásně šlape, má to ohromně chytlavý písničkový soundtrack a je to překvapivě silné v intimních momentech (úžasná choreografická pasáž v prádelně). Tahle Wrightova osobitá odpověď na La La Land je fakt parádní. Jak už tomu tak ovšem často bývá u nadupaných hollywoodských popcornů, ve chvíli, kdy se do samotného popředí dostane jednoduchá dějová linka, ubere se na hravosti a romantice a Baby Driver se stává vcelku obyčejným loupežním akčňákem. V té chvíli jsem si říkal, že to ještě není tak špatné. Bohužel, bylo hůř. Wright podle mě naprosto nezvládl ukočírovat scénář a podobně, jako je tomu u většiny komiksových filmů posledních let, tak i poslední půlhodina Baby Drivera pumpuje nekonečné hektolitry akce, které degradují téměř vše, co tomu předcházelo. Závěrečný Bonnie & Clyde feeling tak vyprchal už zcela do prázdna. Velká, velká škoda. Mohla z toho být romance, na kterou se nezapomíná. 7/10 Pro zajímavost, náhled na timelinu střihové skladby ZDE.

Snímek, který už opravdu nechci nikdy vidět znovu. Občas je nějaký film bezvýchodný tolik nepříjemným způsobem, že pocit z něj přehluší jeho kvality a zanechá ve vás jen opravdu hodně nevábnou pachuť. Bad Lieutenant je přesně takový. Ani vteřina minimalistické dějové linky nenabízí pocit, že by hlavní "hrdina" měl k dispozici alespoň náznak jakéhokoliv životního východiska. A od toho se odvíjí vlastně celý feeling snímku. A i když jsem v průběhu narazil na několik opravdu působivých obrazů a film ve mně určitě něco zanechal, stále ve mně převládá pocit, že si Poručíka příště odpustím a pokud budu chtít vidět znásilnění jeptišky, sáhnu raději po pornu. 5/10

Melancholické existenciální westerny, to je moje gusto. Film v podstatě bez příběhu, o hledání místa ve svém životě, o hledání sebe sama a nalezení svých priorit. Na papíře to musí vypadat přímo parádně, a když bych film někomu vypravoval, bude to vlastně taky ohromně zajímavé. Bohužel, v nadstandardně silném zážitku mi zabránila formální stránka filmu. Problém první, až příliš experimentální střihové postupy. Mám rád snímky, ve kterých se pracuje se sekvencemi, které oddělují jednotlivé obrazy od sebe. Hired Hand je na podobném principu postavený a právě v těchto chvílích se uchyluje k postupům, které v extrémní formě vlastně definují formální postupy americké kinematografie na přelomu 60. a 70. let. Neustálá kombinace prolínaček, transfokátorových nájezdů, zpomalovaček a mrtvolek. Takhle zkoncentrovaný mix najdete v jiném filmu asi dost těžko. Použitá forma byla pro mě ale natolik extrémní, že mě z prožitku filmu spíše vytrhávala (kombo mrtvolka, prolínačka do další mrtvolky, která se následně "odpauzuje", to je opravdu brutus). Problém druhý, nejednotnost vizuálního podání. Jakoby sám film tápal, jak chce pro diváka vypadat. V jednu chvíli je nádherně poetický, Zsigmondova kamera si přes dlouhé sklo pohrává se světlem a v kombinaci s hudebním doprovodem se divákovi tají dech. Jindy však bez větších okolků přechází do syrového snímání širokoúhlým objektivem přímo z ruky, poezie je ta tam a estetika snímku balancuje na hraně dokumentu. Hired Hand je zajímavý film, ze kterého je cítit tvůrčí svoboda a chuť experimentovat. Logicky to nesedne každému, ale i tak, už jen jako učebnice formálních postupů tehdejší doby, stojí za vidění. 6/10

Film jdoucí sice odněkud, ale bohužel nikam. Jediným, co celý tenhle soudní kus táhne, je ústřední herecké duo. Zbytek je taková jednohubka, která vás může sice zabavit v televizi, ale hlubší zážitek asi neposkytne. Celý děj působí jako zbytečně dlouhá příprava na blížící se vrchol, který ale nepřijde. Dramaturgická výstavba tak zůstává nenaplněna a pocit ze snímku neuspokojivě jalový. 4/10