Chilly00

Příběh o šedesátileté Claře, žijí v Brazílii a odmítající opustit svůj byt navzdory nátlakům investorů, kteří chtějí dům zbourat, byl fajn! Stopáž trvající 140 minut byla už o něco méně příjemná, přesto díky sympatické představitelce hlavní role, přijatelná. Nasála jsem ze snímku atmosféru přístavního města Recife a zjistila, jak jsou termiti ošklivý hmyz.

Podoba „romantického“ trojúhleníků v podání Emira Kusturici. Každý o něčem sní, akorát někdo se z honby za svým snem dokáže i dost dobře zbláznit. Stejně jako labilní Elaine a její nevlastní dcera Grace. Těžko říct, kdo je větší blázen. Je však radost se na takto nefunkční milostný trojúhelník koukat. Něco z nevyzpytatelné balkánské povahy tady rozhodně je, akorát tentokrát namixované s mexickou „dechovkou“. Bizarní honba za ještě bizarnějšími sny. Co by to však bylo za život bez snů.

Taková lepší Ordinace v růžové zahradě. Hlavní linka sledující nefunkční vztah mladých manželů je protkána příhodami z jejich lékařské praxe. Jakkoliv mám vztahové filmy ráda, tenhle byl vyloženě otravný a proč spolu ti dva byli/nebyli mi v závěru filmu bylo už úplně jedno.

Film, který využívá motivu časové smyčky - hrdina se probouzí do stále stejného dne, což známe z mnoha jiných filmů. Snímek ohranou strukturu příliš neaktualizuje, ale na jeho hru divák stejně přistoupí, protože ví, že hlavním cílem je přijít na to, co má hlavní postava v koloběhu jednoho dne změnit, aby se ze smyčky dostala ven, čímž snadno buduje naši zvědavost. Jak bude ten ideální a zlomový den vypadat a co pro to musí hlavní hrdinka udělat? Jaká vnitřní proměna ji čeká? Atmosféra filmu je poněkud ponurá a rozhodně se nejedná o veselý film, spíš naopak. Klišé v podobě tvrzení, že bychom měli žít každý den, jako ten poslední aj. jsou nám dávkována ve velkém. Přesto se v rámci teenage filmů jedná o docela fajn snímek s kvalitním hereckým obsazením.

Belgický snímek, v jehož hlavní roli je bar. I tak by se dal charakterizovat skvělou hudbou našlápnutý poslední film, který jsem ve Varech tento rok viděla. Unavená a vykoukaná jsem se v sobotu večer bála, že v kinosále zaspím, ale Belgica mi to nedovolila. Dějová linka hudebního dramatu připomíná tu nejlepší party, jakou jste kdy zažily, po které však následuje velmi bolestivá kocovina. Publikum si při projekci podupávalo do rytmu a nejen já jsem asi dostala chuť do podobného klubu vyrazit. Soundtrack od formace Soulwax je nedílnou součástí celkového skvělého zážitku.

Film drží nahoře hlavní výkon Ramiho Maleka a nesmrtelné písničky Queenů. Jinak Bohemian Rhapsody klouže strasně po povrchu, všechno jede jako po másle, Freddie je strašnej sympaťák a celé je to na mě až okatě podbízivé. Ale beru to tak, že to slouží především jako pocta Freddiemu a proto ***. Jedna za parádní herecký výkon Maleka, druhá za solidní tempo a třetí za schopnost cílit na emoce a probudit takovou tu správnou nostalgii po 70. letech. Celkově na filmu ale z vypravěčského hlediska nevidím nic výjimečného. Na mně až moc vypulírované.

Životopisný film o neschopné zpěvačce ve mně zanechal trochu rozporuplné pocity, i když nakonec asi převažují ty pozitivní. Meryl Streep mám ráda, i v tomhle filmu mě bavila a nedovedu si představit, že by na někoho role sedla líp. Hugh Grant, představující jejího manažera i souputníka životem, byl pro mě trochu sporná postava, jako nakonec i námět celého filmu a důvod, proč zfilmovat právě osud Florence. Když poprvé začne Florence trylkovat a kvílet, je to zábava. Když už je to po páté, tak trochu méně a nemohla jsem se zbavit dojmu, proč jí to její milovaný manažer/manžel zkrátka nerozmluví. Pokud máte někoho rád, necháte ho ztrapňovat se před celým městem? Přestože pro Florence její láska k hudbě znamenala všechno, občas mi připomínala nesoudné zpěváky v první fázi superstar. A myslím, že zrovna její tvrdohlavost a snaha jít si za svým není úplně hodná následování. Z toho hlediska mám teda trochu problém. Za mě problematický námět je jinak zpracovaný velmi dobře, děj má spád, skoro dvě hodiny uběhnou rychle a opravdu bych asi tu hlavní přednost celého filmu směřovala k Meryl. Pokud ji nemáte z nějakého důvodu rádi, pak na film raději nechoďte.

Za mě slabší Allen tentokrát. Chemie mezi Jessem Eisenbergem a Kristen Stewart nulová, jak by jim pak člověk mohl věřit osudovou lásku? Chemie mezi Jessem Eisenbergem a Blake Lively taky nulová, nepochopím co by taková kočka viděla na týpkovi jakým byl Bobby. Mám obecně problém s herectvím Eisenberga, a i když chápu, že v Cafe Society má představovat typického allenovského neurotického hrdinu, tak mě svým "žvatláním" vytáčel. Prostředí Hollywoodu i New Yorku super, všechno zalité ve zažloutlém odstínu a s příchutí nostalgie. Příběhově nic moc, hlavní linka jakžtakž, vedlejší s osudy Bobbyho rodiny pro mě nezajímavá, občas až nudná. Těšila jsem se na Blake Lively, ale ve filmu skoro nedostala prostor, hodně ji zastiňuje Kristen Stewart, která to charisma tentokrát uměla prodat (i díky tomu, že její postava byla zajímavěji napsaná). Film ve mně nic moc nezanechal a znovu se na něj už nepodívám.

Pokud bych What if brala jako parodii tak možná ok. Ale na to je to ještě málo přitažené za vlasy. Tak že tedy věřím, že to parodie být nemá. Jako thriller to je překombinované, křečovité, neoriginální. René zbytečně teatrální a celkově neuvěřitelná. Tohle opravdu ne. Jako kulisa při žehlení budiž. Jako něco, co má smysl sledovat - ani náhodou. Scénaristé zde zabloudili do slepé uličky.

Pro mě, jako člověka neznalého Kusturicovy tvorby, to byl zpočátku poněkud šok a chaos. Zorientovat se v prostředí plném lidí, zvířat a nejrůznějších objektů dalo trochu zabrat. Mizanscéna mě však po celou dobu nepřestala fascinovat, protože tolik rychlého pohybu současně v několika plánech jsem ve filmu již dlouho neviděla. Přišlo mi to spíše jako po sobě jdoucí gagy a hyperbolizovaná charakterizace cikánského národa. Tak jako v záběrech několikrát zobrazovaný motiv kolotoče, jede i samotný snímek – dokola a šíleně rychle, lidé se baví, některým se udělá špatně, ale ve finále je to stejně velmi zábavná jízda. Těším se na jeho další filmy :)