Café society

Mě přijde, že Woody se vyčerpal pokud jde o postavy a příběh je to prakticky to samé, jen se mění prostředí. Herci dobrý, já si užívám Kristen, zaujala mě Blake Lively. Jesse už by podobný postavy neměl brát, ne že je by neuměl, ale už cca třetí podobná postava co se cuká, je nejistá, atd. Film má výbornou atmosféru a určitě na tom mají zásluhu i skvělý kostýmy. (10.10.2020)

Miloučký Woody (jenž už dávno rezignoval na to předávat divákovi jakékoliv poselství), Jesse, dobová atmosféra a sem tam vtipnější replika. Přiznám se, že když v setmělém kině zase spustila swingová melodie, řekl jsem si, že i z toho nejlepšího se může stát rutina, protože WA posledních několik let svoje filmy nezačíná jinak (minimálně od Paříže). Ale atmoška, a precizní casting mě nakonec přesvědčil. O co šlo? Fandit Bobbymu a přát mu Vonnie? Povedlo se, a já se těším zase za rok. A kéž by zase v 1930´s. Kino Scala. (28.09.2016)

Milostný trojuhelník, o nic víc tam nejde a celé to nějak vyšumí do ztracena. Woody už točí jenom ze setrvačnosti, ale zrovna Café Society je tak hladivé, milé a svým způsobem i sympaticky staromódní, obzvláště, když to má bezchybnou atmosféru Hollywoodu 30.let, tedy doby, která mě, staromilce, vždycky přitahovala. K tomu jsem učinil poznání, že Stewart umí být i půvabná, když jí to role umožní. A vlastně i ten konec byl přesně tak melancholický, jaký asi měl být. (18.12.2016)

„Where’s character? Where’s loyalty?“ Otec hlavního hrdiny se ptá správně. Vícerozměrné postavy s osobností, které by se vůči sobě chovaly loajálně, v novém filmu Woodyho Allena nenajdete. Marně v něm budete pátrat také po humoru (pár úsměvných replik jen recykluje, co jsme u Allena slyšeli dříve ve vtipnější verzi), kompoziční motivaci řady scén (třeba hned té úvodní s prostitutkou), typově vhodně obsazených hercích (do 30. let se jakž takž hodí pouze Steve Carell s pěšinkou), smysluplném zapojení vševědoucího vypravěče (vážně je třeba popisovat úplně všechno, i krásu východu slunce, který právě vidíme?), náznaku, že zápletka odněkud někam směřuje (ve skutečnosti by příběh mohl cyklicky pokračovat, dokud by postavy nezestárly a nezemřely) nebo po důvodu, proč se příběh odehrává v éře klasického Hollywoodu. Tedy po jiném důvodu než je ten, že Woody má tuhle dobu zkrátka rád a dokud někdo nepostaví stroj času, bude se do ní moci vracet jedině prostřednictvím filmů. Láska k zachycenému období a prostředí, nikoli potřeba odvyprávět poutavý příběh a sdělit neotřelou myšlenku, byla zřejmě hlavní (možná dokonce jedinou) pohnutkou k natočení Café Society. Díky kameře (Vittorio Storaro) vypadá film nádherně. Přemíra světla a zlatavý nádech dodávají záběrům nadpřirozený půvab a je zřejmé, že jsme ve světě, kde vznikají sny. Zalidněte tento svět postavami, které neustále žvaní o slavných hercích, herečkách a režisérech (a žvaní jen proto, aby se nemlčelo – pointa a hlavní smysl těchto dialogů spočívá pouze v tom, že slyšíme známé jméno), přidejte jazzový soundtrack a máte film. Vlastně ne, ještě je potřeba alespoň lehce propojit jednotlivé scény tou nejtuctovější romancí pod sluncem, i když vám na aktérech této romance ve skutečnosti vůbec nezáleží a spíše vám překážejí v tom, abyste se mohli kochat dobovými kostýmy, architekturou a dekoracemi (podle čehož jsou hlavní role napsané – dvě samolibé figurky, definované jen tím, že chtějí k filmu a nedokážou učinit samostatné dospělé rozhodnutí). Café Society je tak duchamorným případem totální režisérské a scenáristické laxnosti, že nebýt vyšších produkčních hodnot a pár známých herců, domnívám se, že jde o první filmový pokus ne moc dobrého spisovatele, který nechápe, že vyprávět obrazy není totéž, jako vyprávět slovy. Bráno z té lepší stránky, výrazně teď stoupla pravděpodobnost, že Allenův první seriál (Crisis in Six Scenes) bude mnohem zábavnější než jeho (zatím) poslední film. Jde ale o útěchu srovnatelně nanicovatou jako celé Café Society. 40% (22.09.2016)

Čas a místo (meziválečný Hollywood a New York) nezachránily způsoby (řídká romance se ztupeným břitem humoru). Melancholické vyznění neobhájí neochotu vystoupit z autorské komfortní zóny a zůstává jen nostalgie utopená v medu snobství, repetitivnosti a tvůrčího opotřebení. Eisenberg špatný v poloze neurotického paragrafu zrcadlícího herecký projev režiséra i jako sebevědomý impresário bezodkladně útočící na dámské klíny. Jediný, z koho dýchal život, byli Bobbyho židovští rodiče, zbytek byla jen nablýskaná póza, ztrácející se v prudkém dešti slov. Dešti, z něhož jen pár kapek dodalo vláhu, aniž by se rychle odpařilo z rozpáleného asfaltu bulvárů.. Allenovy čerstvé produkty ze smetánky mi začínají způsobovat alergii na mléčné bílkoviny.. (02.09.2019)