jemine

Oproti prvním Avengers ztratila dvojka nadsázku, humor i zábavnost, zmizela i důvěryhodnost příběhu, v němž zlo není dostatečně prokresleno a hlavní padouch je málo padouchoidní. Dokonce i snaha vizuálně ohromit diváka vychází tentokrát rozpačitě. Komiksové postavy šustí papírem stejně jako vztahy mezi nimi, na čemž nic nemění ani slovní přestřelky mezi hrdiny. Pravda, pořád je to zábava, a to nikoli špatná zábava, leč příběh klopýtá a lopotná snaha režiséra a scénáristů dovést jej plynule a efektně do cíle se míjí účinkem. Age of Ultron je rozmělněný nejen množstvím postav, ale i nevyhraněností a plochostí světa, v němž se odehrává. Zlo, a to filmové zejména, není nikdy zrozeno z ničeho, zlo musí mít kořeny, základnu, vše definované a jasné; Hydra a dokonce i Ultron však zůstávají jako protihráči Avengers jen nejasně načrtnuti. Age of Ultron je podívaná, kterou stojí za to vidět. Ale co se mne týče, jednou to stačilo.

Viliam Poltikovič, na českém filmovém nebi značně svérázná figurka, již před lety objevil svůj rybníček, v jehož kalných vodách pluje bez obav o vlastní budoucnost. Esoterika a "duchovno" jsou oblasti, v nichž se vždy najde dostatek důvěřivých lidiček, pro něž je možné točit. Možná proto vznikl i film Učitelé z hvězd. Ve spolku s Petrem Chobotem stvořil Viliam Poltikovič dílo, které v žádném případě nemá právo na zařazení do kategorie "dokumentární"; možná by bylo vhodné film označit za spekulativní mystifikaci, ale i to by mu přiznávalo určité kvality, které však bohužel nemá... Film se veze na módní vlně záhadologie, s níž před lety slavil úspěchy Erich von Däniken, která ve změněné formě trvá dodnes, valí se světem jako tsunami a zanechává za sebou mentálně poznamenané a zmrzačené lidi, ochotné padnout v boji za zjevenou pravdu. A pravda Učitelů z hvězd je opravdu jen zjevená a propagandisticky předložená, nikoli však dokazatelná. UFO, energetické zóny, obrazce a kresby, šamani, to všechno dohromady tvoří výsledek, který se velice podobá tomu, co vzniklo, když pejsek s kočičkou vařili dort.

Základem filmu bývá příběh, základem příběhu je myšlenka. Jsou mistři, kteří se bez jednoho či druhého obejdou, leč těch je pomálu a jejich filmy nebývají pro každého. Chybí-li však jak příběh, tak i myšlenka, nemůže vzniknout dobrý film; s absencí těchto dvou základních kamenů filmového řemesla si neporadil ani takový rutinér jako George Miller. Zběsilá cesta je výpravnou podívanou, ale zároveň není ničím jiným. Nemá příběh a nemá nosnou myšlenku, nepovažujeme-li za ni zobrazovanou brutalitu a snahu ohromit diváka za každou cenu. Pamatuji, jak příjemným osvěžením byla v osmdesátých létech původní trilogie. V suchopáru socialistické všednosti znamenala vítanou změnu , působivost tíživé atmosféry primitivní animality Millerových filmů přebila i Gibsonovo herectví a přítomnost Tiny Turnerové. Zběsilá cesta se pokouší být esencí všech pozitiv starších sourozenců, ale výsledek je nepoživatelný. Hlavní hrdina, kde se vzal, tu se vzal, jede tam a zase zpátky za doprovodu neustávající střelby, výbuchů, zmrzačené charakterní děvy, padouchů, krásných těhulek a jednoho vypatlance. Krásné těhulky jsou dojemné a krásné, padouši odporní a zlí, vypatlanec je vypatlaný a jednoruká charakterní hrdinka je charakterní. Šílený Max se jeví jako zbytečná figura, místo něho mohl v trucku viset od stropu boxovací pytel, aniž by to filmu jakkoli ublížilo. Zběsilá cesta je hloupým filmem, dá-li se ještě vůbec mluvit o filmu. Je prvoplánově brutální, primitivní, šablonovitý; chybí mu nadsázka, která by omluvila jeho existenci.