orkadimenza

Amatérský master bohužel zprasil song s potenciálem na laťku #raego. Ale většině lidí to očividně nevadí.

Moc nechápu, proč je tahle Lynchova prvotina tak legendární a opěvovaná. Hlavně mi přijde podivné, že v dobách, kdy už se točily opravdu kvalitní filmy nové doby (Tenkrát na západě, Absolvent, Vesmírná odyssea), se najde někdo, kdo stále experimentuje a ještě k tomu hrozným amatérským způsobem. Na tyhle pokusy jsem asi krátkej, jméno-nejméno, a na Lynchovy filmy budu už raději nahlížet s odstupem.

Je uvěřitelné, že dokáže být film i po padesáti letech aktuální? Absolvent mi ukázal něco, co nedokázal žádný jiný film, a to pravý smysl života, takový, jaký by měl být. Prvotřídní rebelie, vynikající písně Simona a Garfunkela a bravurní herectví Dustina Hoffmana si mě podmanilo natolik, že po tomto filmu žiju trochu jinak. A to jen tak ledajaký film nedokáže! P.S. Nezapomenutelná scéna s cigaretou za zvuků The Sounds of Silence.

Vzhledem k tomu, že jsem si nečetl místní obsah, tak mi až v závěrečných vteřinách došlo, čím je tento animovaný film inspirovaný. Krátkometrážní snímek ESTONSKÉHO! režiséra Raamata skládá dílům svého krajana velkou čest a pomocí děsivé hudby se přenesení pekla na filmové plátno zdařilo velmi dobře. Jako první mi přišlo na myšlenku Fimfárum Jana Wericha, konkrétně povídka Franta Nebojsa, kde je kombinace hudby a loutkových postaviček čertů ještě dominantnější (ale to možná zejména díky vypravěčskému hlasu Wericha a vztahu k těmto povídkám od dětství), zdejší "pekelný kabaret" se však povedl nad má očekávání.

Dorian má potřebu ve svých textech neustále omílat víkendy - možná to je jeho life, ale když slyšíte "pátek sobota" 3x během jedné sloky a předrefrénu (45 vteřin), začíná to už lézt na mozek. Naštěstí písnička stojí jako skála na refrénu a celkově se mi velmi líbí Adamova myšlenka propojovat tuzemskou popovou a rapovou scénu (na rozdíl od tendence většiny místních interpretů), takže tahle kolaborace má u mě palec nahoru.

Adámek nám od Tvojich světů stihl za rok změnit a vylepšit výslovnost, a už jde poznat, že zpívá česky. Co ale změnit k lepšímu nestihl, je jeho přiteplený a zženštělý hlas, nevkusnou melodii a špatný klip, a po právu je stále českým Justinem Bieberem číslo 1. Bravo!

"The answers we seek are just outside the reach." Přesně tahle tajuplná věta z plakátu nového sci-fi s mým oblíbencem Bradem Pittem mě zaujala a z velké části kvůli ní jsem na Ad Astra zavítal do kina. Takovéhle filmy s hloubavým námětem mě lákají (přestože třeba Interstellar nevyšel úplně podle mých představ, Arrival byla lahůdka) a baví mě nad nimi dále přemýšlet. Jenže na Ad Astra jsem už pár dní po projekci dočista zapomněl. Je to dáno především tím, že se film snaží zahrnout do sebe až příliš mnoho otázek a pojmout celou problematiku lidského života tak komplexně, že už pak nestíhá na jednotlivé otázky odpovídat a ve výsledku je dočista prázdný. Přitom ze začátku to vypadalo velmi dobře, soundtrack naladěný na správnou notu navedl diváka na již pravidelné lety na Měsíc a jeho zcivilizování. Jenže jakmile film pokládá otázku "Jak moc by se lišil zkolonizovaný Měsíc od Země?", už od ní utíká pryč. Ono když chcete na Neptun letět z bezpečí Marsu, ale potřebujete po cestě vyzvednout raketu na Měsíci, už dost vystihuje ten zásadní problém, který s filmem (a troufám si tvrdit že většina nespokojených diváků) mám. Výsledek je nakonec takový, že ze druhé poloviny filmu si už nevybavuji žádnou zajímavou myšlenku, ale matně si vzpomínám, že jich tam bylo hned několik. Rozptyl otázek do všech stran pak dá nejednoznačný a zmatený dojem (který jsem rovněž zažíval u žánrově podobného Moon). Kdyby nějaký malíř vytvořil obraz, kde smíchá všechny barvy spektra a rozetře po celém plátně, je tohle ekvivalent Ad Astry ve výtvarnickém světě. Je taky docela znát, že postava Roye je pro Brada v roce 2019 spíš vedlejšák vedle perfektní role z Tenkrát v Hollywoodu. Odtamtud si ho budu pamatovat rozhodně více.

Jedna z klasických československých komedií, která ke mně dorazila až v pozdějším věku. Na rozdíl však třeba od Vesničky mě Adéla nezaujala tolik, i přesto, že některé hlášky a narážky dokážu ocenit. Zkrátka mě kombinace našineckého humoru a trochy zahraniční exotiky v podobě některých postav a cizorodých květin neuhranula tolik, jako většinu zdejších uživatelů. Kdo mě skutečně bavil a okouzlil, byla mladá Naďa Konvalinková, jejíž jemné popichování Nicka Cartera je vskutku jedinečné. Kromě ní a jako vždy výborného Rudolfa Hrušínského však toho není mnoho, co by mi utkvělo v paměti a co bych předával dále jako odkaz na jednu z českých klasik. Když už Lipského, tak spíš Marečka, Jáchyma nebo Tři veterány.

Armageddon sice nemusím, ale tahle písnička je nádherná. "Do you think it's possible that there's someone doing this very same thing at this very same moment? I hope so, otherwise, what the hell are we trying to save?"

Pro mě naprosto jednoznačně nejlepší Poirot! Atmosféra by se dala krájet, smrtící tajemno je v úzkých chodbách vlaku na každém kroku, a husí kůže startuje pokaždé, když se něco děje. A to nepřetržitě od začátku až do fascinujícího, brilantního, a uzemňujícího finále. Bravo, pane Poirote. A tobě taky Agatho.