Hlavonozec

Terapie ve formě Slunovratu doplněna surrealistickou podivností Trierova Antikrista a to všechno smíchané s krásným britským folklórním hororem. Film táhne především tvůrčí vize Garlanda, která staví především na až pohádkovém zachycování krajiny dochucenou všudypřítomným a znepokojivým tajemnem. Film se z valné většiny zdá být psychologickým thrillerem v artovém pojetí, doplněnou atmosferickou hutností poctivého folk hororu. A to je také největší plus tohoto filmu. Celý je v zajetí perfektní atmosféry a postrádá všechny laciné prvky moderního hororu (především jumpscary a zbytečné cliffhangery). Je to solidní sonda do duše zlomené ženy (stejně jako již zmíněný Slunovrat), také ale stojí na vlastních nohách a není to jen zbytečná kopie Triera nebo Ari Astera. Což opět ukazuje na onu stopu Garlanda, který si už svým třetím filmem vytvořil svůj specifický tvůrčí podpis. Ale co taky čekat od scénáristy, který se vyškolil u Dannyho Boylea. Za mě solidních 90% a těším se na Garlandovy další počiny.

Nolan to opět dokázal a přesvědčil mě o tom, že budu chodit do kina na každý jeho film, jaký natočí, protože tohle je tvůrce, který stojí za podporu. Užil jsem si každou jednu vteřinu záběru. Celé 3 hodiny mi uplynuly jako voda a téměř žádná pasáž mi nepřišla zbytečná nebo natahovaná. Dve třetiny tohoto filmu jsou masivním gigantem, kde se ukazuje Nolanův maximalismus z posledních let, až jsem se bál, že se nebude štítit do natáčení využít skutečnou atomovku. Zbylá třetina se zase dostává do roviny, kdy jsem se nemohl ubránit přirovnání k filmům typu Dvanáct rozhněvaných mužů, druhá polovina filmu Sully nebo třeba Social Network od Davida Finchera. Právě pro spojení těchto odlišných rovin použil svou osvědčenou techniku z Mementa. Zvuková stránka filmu je odvedena stejně tak geniálně, jako ta vizuální. Dialogy jsou úderné, místy se nebáli cynických narážek na prolomení ledu. Mělo to prvky hororu, dramatu, i lehké detektivky. Co se mi však zarylo pod kůži nejvíc je závěrečný test. Celá ta sekvence je možná jedna z nejlepších scén, jakou jsem za poslední roky ve filmu viděl. Solidních 95% PS: Dejte už Murphymu někdo Oscara, než se ukouří k smrti.

Film, kde nikomu nepřejete, ze všech je vám morálně zle a pevně doufáte, že úplně všichni chcípnou v hrozných bolestech, zkrátka nemůže fungovat. Všechno, co fungovalo na prvním filmu, se tady nějak vytratilo. Pocit děsu z neznámého je nadobro pryč, když jste viděli první film a tak vás nemůže Ester ničím překvapit, což je vlastně problém celého filmu, je prostě nijaký, není v něm žádné napětí, žádné překvapení, i to násilí ztratilo efekt. Zatímco jednička excelovala díky hutné atmosféře a pár i celkem nepříjemným scénám, tady se ze všech zabitých stal jenom další zářez na pažbě, absolutně bez žádného prožitku. A horor nemůže fungovat, pokud v něm jsou jen NPCčka, která tam jsou jenom od toho, aby byli zabiti. Dokázal bych odpustit cokoliv, ale rozhodně ne nepříjemné protagonisty. Tam není nikdo, komu byste mohli fandit, nebo s ním v určitých chvílích mohli souznít (dokonce ani postavě otce, protože po sledování prvního filmu stejně víte, jak to dopadne). Synek od rodiny je doslovná definice gigačuráka, matka je žárlivá, šílená a vypočítavá svině, Ester je šílená a vypočítavá vražedkyně. Chápu ten chabý pokus, ale Orphan mělo zůstat pouze jedním lehce nadprůměrným hororem s docela dost originálním twistem. Existence tohoto průseru jenom podrývá dojem z prvního filmu, a zároveň tak kazí prožitek těm, co první film neviděli, protože vám pouhá existence tohoto filmu vyspoileruje hlavní plot twist prvního dílu. Nechápu, že takový parazitický vřed může mít na svědomí režisér celkem obstojného hororu The Boy.

Nikdy nedopusťte, aby vám něco jako pravda pokazila dobrý příběh. Příběh divného Ala se rozhodně nechytá na ostatní filmy svého žánru, ale přesto se jedná o něco zajímavého, trhlého a divného a zábavného. Ten film je  zkrátka přesně takový, jako je samotný Al

I přes to, že mě Cameron nikdy nezklamal, měl jsem jisté obavy, zda těch 13 let čekání bude stát zato. A světe div se, opravdu stálo. Většina lidí tomu podle mě vytkne spoustu patetických scén, ale sakra, já tady ten patos miluju. Za mě to byl určitě skvělý kino zážitek, kdy jsem si nenuceně užíval každou jednu vteřinu filmu. Po tom, co jsme už více jak 13 let krmení přemírou digitálního bordelu od Marvelu a DC, bylo zase velice příjemné vidět CGI, na kterém byla skvěle odvedena práce. Člověk by řekl, že od prvního Avatara už se nemá vizuálně kam posouvat, ale opak je pravdou. Práce s detaily byla neuvěřitelná a samotné inovace s mocapem pod vodou jsou něco tak velkolepého, že právě animátoři z MCU musí jen blednout závistí. Všichni na tomto filmu odvedli skvělou práci, a je tu zkrátka poznat, že Cameron je srdcař, který sice nevytváří originální náročné filmy s nečekanými zvraty, ale naopak nám předkládá oddychovou, ale i přesto napínavou zábavu, kde je ta největší krása v jednoduchosti. Film za mě neměl žádná hluchá místa, i přes to, že se jedná z velké většiny o poznávací film. Rád jsem viděl staré známé lokace, postavy, bytosti, ale jakmile jsme se dostali k moři, tak jsem zemřel blahem. Permanentně mi nabíhala husí kůže a právě moře je ten důvod, proč já nemůžu být v případě Avatara objektivní. Vizuál i práce s podvodním natáčením je špičková, každý jeden záběr je dech beroucí (Cameron má v inovaci filmových technologií zase jeden zářez na pažbě), a já, naprosto omámen tímto festivalem vizuální krásy jsem si vzpomněl na to, proč jsem si před lety první díl tak zamiloval. Oproti prvnímu dílu se tady více sází na komornější a osobnější příběh než o pompézní a velkolepou bojovku, o to víc jsem si právě dvojku zamiloval. Je v tom znatelný otisk Cameronovy osobnosti, zrcadlí se tam jeho láska k přírodě, moři a potápění a stejně jako první díl, je Avatar především enviromentální alegorie o člověku proti přírodě. A ať už toto adorujete, nebo to pokládáte za nucené, nemůže se mu vytknout, že s tím sdělením umí pracovat. Nemyslím si, že je to můj adept na film roku 2022, ale zaručeně je to adept do top 5 mých kino zážitků vůbec.

Miluju antologické hororové projekty. Zbožňoval jsem Příběhy ze záhrobí, Masters of Horror, Věřte nevěřte, Akta X, Krajní meze nebo antologické filmy jako Body bags, Creepshow, Kočičí oko nebo fenomenální Kwaidan. Proto jsem velice rád, že se na tento koncept nezapomíná, a že i v dnešní době má své místo. A kdo jiný než Guillermo by měl mít tu čest stát za takovým projektem. A světe div se, není to vůbec špatné. Chce to ovšem rozebrat jednotlivé epizody zvlášť. Položka 36 Měl velice zajímavý koncept a první polovina epizody měla perfektní Lovecraftovskou atmosféru, kdy se pomalu ale jistě prohlubovalo nějaké tajemno, bohužel vyvrcholení tohoto tajemna už bylo takové jalové a uspěchané. Nicméně jako v rámci série určitě lepší kus. 70% Hřbitovní krysy byla definitivně nejzábavnější epizoda. Vzali to nejlepší z Lovecraftových Krysách ve zdech a udělali z toho opravdu vtipný a zároveň napínavý survival na Salemském hřbitově v 1. polovině 20. století. 90% Pitva Byla opravdu...zvláštní. Jednalo se o velice zajímavou epizodu s kosmicky hrůzným dějem, povedeným a místy až nepříjemným gorem, a brutálně šíleným závěrem. Navíc bylo příjemné zas po nějaké době vidět Salieriho z Amadea. 80% Mimo bylo...hodně mimo. Tato epizoda vzala výraz Weird fiction opravdu za špatný konec. Tematicky je to něco jako povídka Vlasy z Carpenterového Body bags, ovšem milionkrát divnější. Toto je snad jediná epizoda, ze které mi bylo hodně zvláštně a rozporuplně, ale ne takovým tím zvláštním způsobem, jako to třeba umí David Lynch nebo Lars von Trier, ale zkrátka jen takovým tím divným a místy až otravným způsobem. Že tu nefungují charaktery by se dalo překousnout, když byste si řekli, že to je zkrátka perspektiva hlavní protagonistky, ale tam nefunguje ani ta příšerná hudba, která do kontextu těch scén vůbec nesedí. Přitom by ta povídka byla o tolik lepší, kdyby se jen pohrálo se stopáží celé epizody, tohle si zkrátka hodinu vaší pozornosti nezaslouží. 20% Pickmanův model Oh hell yeah!!! Čekám léta letoucí, kdy si nějaký filmař mimo indie scénu všimne této skvostné, a mé 2. nejoblíbenější povídky od podivína z Providence Howarda Phillipse Lovecrafta. A ačkoliv bych měl být jako správný pedant nasraný za odklony od předlohy, já zkrátka nemůžu, protože já jsem slintal blahem, že se vůbec někdo pustil do tohoto díla. Podle mě bylo splněno zkrátka všechno, co v povídce je, a ty věci navíc mi nepřišly nijak rušivé. Navíc Crispin Glover je pro roli podivínského Richarda Uptona Pickmana jako stvořený. Sice zaslepeně a přehnaně nekriticky, ale za mě solidních 95% a tím pádem za mě nejlepší epizoda série. Sny v čarodějnickém domě Tady už ovšem kritický budu, protože jsme se už dočkali jedné docela solidní adaptace Čarodějnického domu, a to konkrétně v seriálu Mistři hrůzy. Chápu, že chtěli tvůrci vést příběh jinam, ale zkrátka příběh zlomeného spiritisty (jakkoliv ho Rupert Grint dobře hraje), co se není schopný vyrovnat se smrtí své vlastní sestry mi nepřijde tak zajímavá jako koncept v původní povídce i první seriálové adaptaci. Místy dokonce ta postava Grinta připomíná incestního pedofila, než starostlivého bratra, o to divněji a zvráceněji vlastně celé jeho chování působí. Keziah nebyla špatně provedená, co se týče CGI, ale jsem přesvědčen, že se s tím dalo pracovat daleko lépe...nebo minimálně bez CGI. Jenkin byl v pohodě, k tomu nemám připomínek, ovšem finální střet byl tak odporně blockbusterový, až to hezké nebylo, až mi to připomínalo finále v hororu La Llorona...nebo doprdele v každé druhé duchařině. Přitom Witch house o tomto vůbec nebyl. Absolutně nechápu, proč se vykašlali na tu část se záchranou dítěte, které chtěla Keziah obětovat a místo toho si vybrali debilní souboj v kostele, ve kterém jim pomáhá mrtvá sestra hlavního protagonisty wtf? Kdy se z Lovecraftoviny stala Kingovka? A kde se poděla důležitost matematiky v tomto příběhu, koncepce pokoje Keziah, nebo kde je doprdele Nyarlathotep? Díky bohu aspoň ten závěr nechali jakž takž stejný. V konečném důsledu je to takových 55, maximálně 60%...not great, not terrible. Prohlídka byla zajímavá epizoda, u které jsem se ze začátku bál, že přejde k trapnému konceptu bláznivého zbohatlíka, který začne své hosty huntit ve vyčpělém klišoidním survival hororu. Cthulhudík, nestalo se tak. Jednalo o velice zajímavou konverzačku, která stojí především na provedení. Místy mi to zpracováním až připomínalo Refnovy filmy jako Drive nebo neon demon. Také hudba je tady skvělá, až Carpenterovsky futuristická. Futuristicky zajímavé mi přijde i samotné sídlo, ve které se epizoda odehrává. Nicméně závěr povídky už lehce pokulhává. Nemám nic proti rozhodnutí, proč si je Robocop na staré kolena pozval, naopak kvituju, že se nejednalo o pouhý hloupý survival hunting. Nicméně dalo se z toho vytěžit víc, a to, jak se to celé seběhne je až komicky bizarní. 75% Šum křídel To byl zatraceně promarněný potenciál. Mohli udělat cokoliv, mohli udělat doslova jakýkoliv příběh, a oni si vyberou prachsprostou duchařinu spojenou s bojem s vnitřním traumatem. Nechápu to, kde to kolísá. Ze začátku to bylo originální a místy i atmosféricky povedené. Dokonce z konceptu hororu dvou lidí na samotě máte v podstatě nekonečnou inspiraci a můžete čerpat z děsuplné a tísnivé atmosféry, jako to udělalo třeba Osvícení, Maják, Antikrist nebo třeba islandská Ada. Celé se to ale zvrhne v ohraný počin typu Žena v černém, a tím nám celý tento koncept zabíjí průměrností a navíc nesnesitelností hlavní postavy. 60%. Doufám, že se netflix kousne, a pustí peníze i na nějaké další série, protože v kontextu to je podle mě pořád nadprůměrný hororový seriál a i přes ty slabší epizody jsem se královsky bavil.

Nevýhody toho, že si předplácíte Disney+ je to, že vás může přepadnout zvědavost a chcete dát šanci i něčemu, co je na první pohled totální průser. Až vás tato zvědavost taky přepadne, radši si zajděte na něco zábavnějšího, třeba na lobotomii nebo klystýr.

Predátor je jedno z nejikoničtějších filmových monster, jehož značku po úspěchu prvního filmu poslušně ždímeme už celá desetiletí. Některé pokračování byly obstojné (jako třeba snímek Predátoři nebo první Vetřelec vs. Predátor), některé byly slabší (jako Predátor II), a některé by si zasloužily skončit v nejhlubší propasti pekla za to, jak příšerný průser to byl (ano, mluvím na tebe filme Predátor: Evoluce). A teď přichází film Prey a snaží pojmout značku poněkud odlišně. Premisa je stejná, máme tu divočinu, lidi a Predátora, co sem přiletěl lovit. Co ale dělá tento film tak unikátní? Je to pravděpodobně kvalitní režisérská práce. Trachtenberg zkrátka ví, jak pracovat s dějem, budováním napětí, akcí, celkovou atmosférou a především hlavním tématem filmu, a to je lov. Lov je tady stěžejní a film nám krásně prezentuje jeho ideu ve všech jeho podobách. Máme tu lovce, kteří loví pro peníze. Máme Predátora, pro kterého je lov sportem a výzvou. A máme tu i ty, pro které je lov nezbytný pro jejich vlastní přežití a pro nějaký rituální duchovní aspekt. Všechny tyto pojetí lovu divák chápe a rozeznává rozdíly, aniž by tam někdo o lovu řekl jediné slovo. Prey totiž nepotřebuje nic vysvětlovat, ale sází na evergreenovou metodu show/don’t tell, která bude pro mě jako pro diváka vždycky lepší, než laciné mluvení a vysvětlování. Mohl bych sice filmu vytýkat zbytečné nadužívání CGI zvířat nebo design samotného predátora, ale to je zkrátka všechno a částečně je na vině i to, že se na filmu šetřilo penězi i prací pro to, aby to šlo rovnou na streamovací platformy. Po snímku Irishman se tak pro mě Prey stává druhým filmem, který si podle mě zaslouží kinosály. Solidních 85%.

Nerozumím tomu návalu pobouřených recenzentů, obzvlášť když vím, že to jsou ti samí lidi, co samým nadšením stříkali nad plakáty sequelů Johna Wicka. Je to zkrátka jednoduchý akčňák, u kterého máte vypnout a nemuset u toho přemýšlet. A opravdu mě udivuje, že ve světě, kde existují zločiny proti přírodě jako Rychle a zběsile (nebo jakýkoliv jiný film s Vinem Dieslem), dostává totální bídu zrovna tohle.

Když jsem kdysi dávno poprvé viděl Život není krásný, ani ve snu by mě nenapadlo, že v hlavní roli na plátnech kina uvidím toho malého Tomáše, co chtěl jít do lesa na pohádkový les. Naprosto fenomenální završení této postavy v podobě asi nejlepšího teenage masakru, který se kdy v Česku zrodil. Oproti jedničce je film technicky neuvěřitelně dál. Scény na sebe navazují a humor se víc rozvíjí, což dává daleko větší pocit filmovosti, než v prvním díle (který byl ovšem také fenomenální), kde se jednalo spíše o skečovité scénky. Radim Neuvirt je pořád skvělý hláškař, co dokáže toho starého prasáka ztvárnit absolutně dokonale. Adam Ernest jako Poulíček byl taky geniální. Tomáš s otcem už je prostě evergreen, u kterého víte, že bude prdel. Navíc z každého čestného camea v tomto filmu jsem byl hotový a každá reference na předchozí tvorbu mi udělala dobře na kohouta. Nejvíc jsem se však rozplýval nad tím, jak zakomponoval do Párty Hárder "starýho filmaře Krysu". Kostas Zerdaloglu dokázal i po těch letech to dokáže být stejný ikonický tyran, jako když ztvárnil Krysu v Mandragoře. A jsem rád, že mu Márty vytvořil charakter tyranského, srbského strejdy, a nesnažil se pouze ždímat reference na Mandragoru. Podtrženo, sečteno, tento film je nechutný, dekadentní, perverzní, fekální, vulgární...no zkrátka úžasný. 10 Martinů Kociánů z 10.