LidaBartos

O společnosti, v níž lidé po generace žijí jako od sebe odtržení jedinci, jsou k sobě sváděni nahodilostí a vnějšími okolnostmi namísto osobité vnitřní přitažlivosti. Změněný stav vědomí, způsobený jen zdánlivě chřipkou nebo desítky let prošlým acylpyrinem, ve skutečnosti zoufalstvím ze systémem podporované samoty a ponechanosti, ztracenosti, je přežívající tvůrčí vůlí k životu, nenapravitelně zmrzačenému, uvolňující bolest v podobě představ agrese a destrukce. Nikde není záblesk soucitu, přátelství, spojenectví, důvěry, není pro to živná půda, a není kudy by si to kdo mohl připustit. Nejvýznamnější ruské svátky, oslavy Nového roku, v nichž se odvíjí děj filmu, utvrzují zúčastněné v tom, že jiné to být ani nemůže, že v separaci, vnitřní vyprázdněnosti, mechanickém hraní rolí, ať už lhostejném nebo angažovaném, v bezvědomí, se na věčné časy žilo a bude žít. Všechno je vnitřně bezvýznamné teď jako před třiceti lety a dřív – otec synovi vypráví vzpomínku na Sněhurku, která měla studené ruce, jako by byla opravdová. Prolínání reality a představ je organické a jemné, v tom mi připadal trefný postřeh rusisty Tomáše Glance, který přirovnal Serebrennikova k Tarantinovi. Film jsem viděla v rámci cyklu Východní přísliby  v pražském Edisonu v únoru 2022.

Nečekejte, že dokument Žal žen přinese něco, co byste nevěděli, vědět nemohli nebo neměli. A pokud jeden z recenzentů píše, že film ve vás probudí „ještě větší lhostejnost“ k tématu klimatické krize, rozhodně to není chyba jeho tvůrkyň, tvůrců, aktérek ani aktérů. Žal žen nechává nahlédnout do osobního a občanského, lidského života několika rebelek - členek české větve klimatického hnutí Extinction Rebellion. Jejich vnímání následků nefunkčnosti lidského zacházení s přírodními zdroji, vyprávění o vlastní motivaci přidat se k hnutí XR a zkušenostech ze swarmingů rovnoměrně střídají záběry z tanečních a dramatických akcí, z XR přednášek pro veřejnost o klimatické krizi a z reakcí a rozhovorů s lidmi na ulici. Film není edukační nabídkou faktů, vtáhne vás především svou atmosférou – ať už jde o matčiny rozhovory s dcerkou, intimní zpovědi rebelek, přímé akce nebo jejich zpětné hodnocení zúčastněnými. Název by mohl vzbuzovat dojem, že půjde hlavně o emoce, ale ty jsou prostě organicky přítomny. Bližší seznámení s aktérkami dokument prvoplánově nezatěžuje jejich individuálními příběhy a bolestmi, ale logicky vysvětluje, proč se přidaly k hnutí XR. Díky nim se dostáváme k jeho hodnotám a fungování, motivace jeho členů jsou lidské, blízké, srozumitelné, nehysterické, neextrémistické. Celý dokument je svými prvky vyvážený, vážnost environmentální situace zpracovává pružně, neulpívavě, živě, zároveň neuspěchaně nechává vyznívat detaily krajiny, tváří, rozhovorů rebelek a rebelů s policisty a zúčastněnými lidmi. Ve filmu zazní osobité písně tří členek XR na téma vztahu člověka k přírodě, které posilují niternost a upřímnost sdělení. Uvidíte (nejen) ženy, které si dovolí vědomě vnímat propojenost svého osobního života s tím, co se děje kolem nás a tím i s námi samými, což je, jakožto cítící bytosti, nemůže nechat lhostejnými. Dovolí si neotupět – uvidíte odvahu nechat se natáčet v intimní chvíli bolestného pláče, v propastné úzkosti z nejistoty z toho, co má ještě smysl dělat a nedělat, když vnímáte, že jste v pasti, právě pokud jste vnímavé bytosti: „Co je důležitější – říkat pravdu, nebo držet rodinné (přátelské, společenské…) vazby?“ Kolik opravdového soucitu musíte mít, abyste vydrželi tento absurdní rozpor, když zároveň víte, že by přirozeně říkání pravdy a péče o společenské vztahy vůbec v rozporu být neměly? Z jakých všech důvodů se nedostává jasného vidění souvislostí těm z nás, kteří už jen pospícháme do práce, kde plníme úkoly, a domů, kde si na oplátku hledíme dohnat propracovaný čas uspokojením vlastních či úzce rodinných potřeb? Jsme si doopravdy schopni připustit, co se s námi děje, pokud v těch vnímavějších a vědomějších z nás, kteří upozorňují na nebezpečí ignorování následků našich činů, vidíme jenom někoho, kdo nás obtěžuje, zdržuje, ohrožuje, aniž bychom si adekvátně připustili skutečnou povahu věcí? Pokud hnutí XR působí na mnoho lidí extrémisticky, jak jejich členové, a nejen ti, ale kdokoli, všichni, kteří si uvědomují závažnost situace, mají komunikovat s nezúčastněnými lidmi a našimi politickými zástupci, aby je upozornili na společnou odpovědnost?  Co dělat dál, jak se propojit, abychom na jedné lodi, na které skutečně jsme, byli i vědomě, přiznaně, svým zájmem, citem, přemýšlením a jednáním? Jak obhajovat, že JE v pořádku, když nám záleží a má záležet na uvědomění nás všech, protože jsme v tomto smyslu na sobě přirozeně závislí? Dokument jsem poprvé viděla při jeho online premiéře na DAFILMS.cz na podzim 2020. Tenkrát si mě získal civilností, citlivostí, pospolitostí. Po roce a půl, kdy jsem ho viděla znovu, ve mně zesílil smutek z vědomí, že zdravý a přirozený zájem o planetu a lidská práva, péče o mezilidské vztahy, potřeba informovanosti, komunikace, společného sdílení odpovědnosti a organizované akce upozorňující na neudržitelnost a sebevražednost naší ignorance, znamená rebelii. V kinech od 8. 3. 2022, v pražském Kině Pilotů 8. 3. v 19.00 s režisérkou Andreou Culkovou.