Tyler

Trvalo to přes deset let, ale dočkal jsem se!! Konečně jsem viděl poslední dvě epizody, které uzavřely roky působení Sam Watersové ve VCTF a přinesly odpověď na otázku, kdo je Jack. Aaaaaaaach... Proč to nadšení a zadostiučinění? Je to už dávno, kdy se na našich obrazovkách (konkrétně na TV Nova) objevil nový krimiseriál. Jmenoval se "Případ pro Sam", a byl jedním z úplně prvních, který se zabýval tzv. profilováním. Chlubil se charismatickou inteligentní hrdinkou, propracovanými scénáři, skvělými herci, temnou atmosférou a v rukávu schovával trumfové eso. Sériového vraha Jacka Všeuměla, postavu která se celým seriálem táhla jako černá nit, nemesis odhodlanou připravit Sam o všechny blízké a získat ji jen pro sebe... Pak přišel konec druhé série, jeden z nejnapínavějších okamžiků celého seriálu a... a Sam i její kolegové se na dlouhá léta odmlčeli, protože se programovým oddělením našich televizí nezdála sledovanost, a seriál proto z nabídky stáhnuli. A tak jsem se ke třetí řadě dostal až nyní, po zhruba deseti letech... "Případ pro Sam" za tu dobu ze svých kvalit neztratil vůbec nic. Čas, během kterého jsem měl možnost vidět a číst spoustu tématicky podobných filmů, seriálů i knih, kdy jsem zestárnul a (snad) dospěl, tenhle čas neměl žádný vliv - stále jsem se díval na skutečně chytrou televizní sérii plnou napětí, uvěřitelných zvratů, výtečných hereckých výkonů a napínavé atmosféry. Víc než kdy dřív jsem si užíval výborně vykreslenou psychologii postav, hrdiny kteří myslí a jednají jako lidé a ne scénáristou navržené figurky, a všeprostupující pocit, že takhle kvalitní a v žádném ohledu hloupý seriál dnes už málokdo umí nebo chce točit... Je v tom možná i kus nostalgie, ale pro mě bude "Případ pro Sam" už navždy milovanou klasikou. P.S.: Vše výše napsané platí pro epizody s Ally Walker.

Je pravda, že jsem "Protiklady se přitahují" viděl náhodou jen jako kulisu při čtení "Cesty krve", ale ani čtivé Kulhánkovo dílo nezabránilo tomu, aby mě dění na obrazovce někdy na dlouhé minuty v kuse nevytrhovalo od knížky, a já s pootevřenou pusou nesledoval tenhle film... Růžová romantická komedie, kde vtip nefunguje, Freddie Prinze jr. se radši schovává do dlouhého kabátu, a nesnesitelně barevná hlavní hrdinka trpí zcela prvoplánově cystickou fibrózou (pro pe3czechka - kdyby se Jill na konci skutečně uzdravila, bylo by to na žalobu za citovou újmu), ačkoliv je z vlastního děje naprosto zjevné, že o téhle nemoci si scénáristka a režisérka v jedné osobě přečetla maximálně článek v novinách... Štěstí nerovná se kariéra, rodiče to s námi většinou myslí dobře, i když to neumí dát najevo, šplhání po stromech je fajn věc, nudná práce leze na mozek, a všechna ta další životní moudra jsou předžvýkávána divákovi takovým způsobem, že z nich nakonec zůstává jen nepěkná břečka, která mě skoro až urážela. A to i proto, že hlavní hrdinové jsou k sobě dostrkáváni od samého začátku, a jen naprosto nesmyslně naroubovaná "zápletka" s cystickou fibrózou se má postarat o kolize v jejich vzájemném vztahu. Aby toho nebylo málo, musíme sledovat přípravu manifestu, který má pravděpodobně mít na lidi očistný účinek, pomoci jim prohlédnout "o čem život vlastně je". Jako by existoval nějaký univerzální návod... A jako by romantická linka podpořená "kvalitními herci" a strašlivě přeslazeným soundtrackem filmu nebyla už dostatečně ubíjející. "Protiklady se přitahují" jsou po dlouhé době filmem, který mě vyloženě naštval.

Mám být další, kdo tu bude srovnávat původní grafický román Alana Moorea s filmovou adaptací, která se celkem potichu vplížila do našich kin? Asi se tomu nevyhnu... Neboť věrnost předloze je nejsilnější zbraní Zacka Snydera, a "Watchmen" jsou tak těmi Strážci, kterými být měli. Temní, nejednoznační, sadističtí, chybující, lidští... O původním románu se často mluví jako o dekonstrukci superhrdinského žánru, a věřím, že předlohou nezasažení diváci občas musí jen pochybovačně kroutit hlavou, nebo se dokonce ironicky usmívat v domnění, že sledují velikášsky natočenou parodii. "Watchmen" zůstali i na plátně obtížně uchopitelným příběhem plným znepokojivých myšlenek, především o nás samých. Zůstali spletitou mozaikou tvořící paralely s naším skutečným světem, přetékající náměty na dlouhé přemýšlení. Nejsou jednoduchým filmem, stejně jako ani román nebyl snadným čtením... Nebudu si stěžovat na to, že v rámci zachování producentsky přijatelné stopáže došlo k určitému zhuštění a zkrácení. Nemá to smysl. Nejdůležitější totiž je, že Snyderovi se podařilo zachovat, nebo ještě lépe řečeno, zcela naplnit ducha předlohy. Nezjednodušuje, nesnaží se překopat to, co fungovalo, ale nechává ponořit vnímavého diváka do hloubky. Nechává ho v opozici k postoji Doktora Manhattana opětovně zjistit, že lidé jsou a vždy budou zajímaví tvorové. A že o hrdinech "Strážců" tohle tvrzení platí beze zbytku... Vizuálně "Strážci" připomínají stránky komiksu vystoupivší do reálného světa a nelze jinak než ocenit až překvapivou otevřenost v zobrazování krvavého násilí a sexuálních scén (v rámci dnešní "mládeži nezávadné" produkce jde o velmi vítané osvěžení). Co mě ovšem totálně dostalo byl výběr hudby. Pokud se o Quentinu Tarantinovi říká, že má neskutečný čich na písně podbarvující filmové scény, tak po "Watchmen" se Zack Snyder může směle postavit po jeho bok. Ale to už berte jen jako třešničku na dortu... "Watchmen" nebudou trhat rekordy v návštěvnosti, na to jsou příliš komplexní, komplikovaní a nestandardní. A mně nezbývá než pokývat hlavou a říct – "Naštěstí!"..... Když jsem dočetl román, byl jsem poměrně dost zmatený. Ale po nějaké době se mi spousta věcí urovnala v hlavě, a já začal cítit zvláštní smutek, nebylo mi z té knihy dobře. A to samé se mi stalo po skončení filmu. Mám to takhle rád. (P.S.: Pět hvězdiček je v záloze pro režisérskou verzi.)

S "Milionářem z chatrče" mám poměrně zásadní problém. Pověst filmového zázraku, která jej hlasitě a ze všech stran předcházela, mu v mých očích nastavila laťku až příliš vysoko. Je to pěkný film, to rozhodně. Ale nedokázal mě zaujmout a vtáhnout takovým způsobem, jak by asi měl. První přibližně polovina filmu, v níž jsou Jamal a Salim ještě dětmi, je výborná. Drsný svět sirotků, kteří se velice rychle učí, jak přežít na ulici, jak z minima vytěžit maximum a přitom si svým způsobem ještě užít ukradené dětství - intenzivní zážitek. Ten však s postupujícími minutami začne slábnout a vinu na tom má paradoxně nejsilnější motiv Jamalova příběhu. Jeho osudová láska k Latice. Protože ona je z mého pohledu pouze svatým obrázkem, půvabným drahokamem, který se leskne ale nedýchá. Osudovost jejich vztahu neoslovila mou duši, nerozuměl jsem jí ani na malý moment... Ale není se co divit, stejně jako Latika ani Jamal není propracovanou živou postavou, ale jen figurkou na šachovnici, kterou hýbe někdo jiný, v tomto případě všemocný Osud. Nic proti fatalismu, ale pokud mi dva hlavní hrdinové nepřijdou jako živí lidé, nemůže se mě dotknout ani jejich láska. O ní se totiž v "Milionáři z chatrče" mnohem víc mluví, než že by se opravdu prožívala. O to víc si nejde nevšimnout Salima, Jamalova bratra. Jediné opravdu živoucí postavy, netrpící zjednodušeným zidealizováním, ale naopak vyzbrojené arzenálem člověčích chyb, tužeb a skutečným charakterem... "Milionář z chatrče" se stal úkazem a narvané kinosály budiž důkazem. Jen nevím, jestli ono nadšení pramení z potřeby lidí se dojímat a těšit happyendem nebo jestli zapracovaly jiné vnější síly. Nemám právo to soudit. Ale pro mě už navždy bude filmem, jehož námět přebil samotný výsledek. A čtyři hvězdy, které mu dávám, jsou nadsazeným poděkováním za první polovinu.

Já vím, já vím. Jsou tam Vánoce, zpívá se o nich, nakupují se dárky... Ale to je fuk - "Láska nebeská" zalahodí v každé roční době, za každého počasí. Nemusíte mít nutně špatnou náladu, a využívat tak její potenciál k opětovnému nastartování chuti do života a do lásky. Stačí mít těch pár desítek minut volných, připravených jenom pro sebe (tím myslím nejlépe pro sebe ve dvou ;)) a užívat si. Nechat se rozmazlovat skvělými hereckými výkony, vtipnými a chytrými dialogy, a hladit po vlasech tím příjemným druhem britského filmu, který umí podat všechna klišé v elegantním a neskutečně příjemném stylu. Krátce a jednoduše - nechat se potěšit inteligentním filmem, z něhož vám bude dobře u srdce... P.S.: Colin Firth je a vždy bude úžasný, o tom se nedebatuje :).

Zbožňuju Akta X a vždy budu - jenže teď k nám dorazil nový, fanoušky (tedy i mnou) dlouho očekávaný film... Je to strašné. Bohužel bez legrace. Být jízlivý, musel bych napsat, že Chris Carter moc přemýšlí o vizích, nadějích, a hrozbách moderní medicíny, příliš diskutuje se svým knězem o úloze Boha, a navíc nakupuje u nejhoršího dealera ve městě. A přitom to začíná tak nadějně - přítmí kinosálu rozřízne legendární hudební motiv, během několika minut máme oba hrdiny pospolu, a po tom, co si s Mulderem smlsneme na pár slunečnicových semínkách, vyrážíme do terénu za knězem prohlašujícím se za médium (a bývalým pederastem) a agenty FBI, tradičně rozpolcenými v postoji k čemukoliv paranormálnímu. A tady se začíná všechno kazit. Důvod je jednoduchý - scénář. I kdybych svůj nadhled povznesl do nebeských výšin, příběh a pozadí celého případu to od nálepky naprosté blbosti nezachrání. Kdo viděl, ten ví, o čem mluvím. Ale to není všechno. Snad nejhorší na "Aktech X: Chci uvěřit" je zjištění, že prakticky nefunguje ani ústřední dvojice. Z Muldera se stala figurka slepě toužící uvěřit, ale tentokrát tato víra nevychází zevnitř. I na Davidu Duchovnym je znát, že Muldera tentokrát hraje z jakéhosi umělého přesvědčení, bez lehkosti, a ani typické foxovské vtípky ho nespasí. Scullyové daroval Chris Carter víc prostoru než jejímu partnerovi (malá odbočka - stejně si nezvyknu, že mezi těmi dvěma vznikl milostný vztah), přesto se i ona utápí v hrozivých dialozích a proslovech. Problém je prostě v tom, že se Carter snažil sdělit své obavy ohledně výzkumu a lékařského pokroku, medituje (především prostřednictvím Scullyové) nad tématy jako je osobní odvaha versus tlak okolí, naděje proti pochybnostem, boží vůle ve střetu s racionálnem, trest kontra vykoupení atd. Je toho hrozně moc, spojení všech těchto témat neumožňuje jít do hloubky ani v jednom z nich. A pokud je mám navíc vstřebávat prostřednictvím šustivých dialogů, prostých lidsky uvěřitelného rozměru, říkám "Děkuji, nechci!". A přitom Chris Carter uměl. Nedokážu pochopit, že člověk, který napsal tak emotivní, hluboce lidskou, myšlenkově plnou a přitom báječně tajemnou a v mytologii Akt X zásadní epizodu Memento Mori, mohl stvořit takový paskvil a zmrzačit svoje hrdiny. Je mi smutno. Chci věřit, že jsem tenhle film neviděl. P.S.: Poslední záběr v závěrečných titulcích musel být vtip... Musel. Prostě musel!

Mozek jsem nechal doma, koupil jsem si popcorn a sednul do sedačky. A celkem jsem se bavil... Chvílemi docela hodně, chvílemi ani moc ne. Kašlu na zatáčející kulky, zpomalované detaily, "kulervoucí akci" (krom poslední přestřelky, v níž Wesley vymaže několik desítek protivníků, mě v podstatě žádná akční scéna nezdvihla ze sedačky) a absenci logiky ve prospěch zábavy. Kašlu i na moralizování, srovnávání s "Klubem rváčů" nebo "Matrixem". Kašlu na to všechno. "Wanted" je pro mě průměr, na který se možná za pár let podívám v televizi. Důvod? Prostě mě nevtáhnul. A říkám jediné - nebýt vynikajících herců, šel bych s hodnocením ještě níž. Angelina Jolie a Morgan Freeman jsou jistota. Ale James McAvoye si ještě ověřím v "Pokání", a pak si ho s největší pravděpodobností zařadím mezi nejlepší a nejcharizmatičtější herce současnosti. Protože díky němu "Wanted" funguje bezchybně aspoň v tom nejzákladnějším, v postavě a přerodu hlavního hrdiny. He´s a man!

Film, který sevřel mé srdce nesmyslně brutální krutostí a smutkem a přitom ho prodchnul okouzlením a dychtivou touhou po naději. Po naději, že pohádky se mohou dít i ve skutečném životě, a že i to největší zlo má svůj konec... "Faunův labyrint" patří mezi filmy, které se mě opravdu dotkly. Někde hodně hluboko, tam kam je velmi nesnadné se dostat... Neptejte se jak, proč. Nepovím vám to, neumím to. Ale i po mnoha měsících, co jsem ho viděl, mě rozechvívá ten intenzivní pocit. Chci si ho uchovat.

Syrový pohled na neutěšenou situaci vietnamských dělníků, kteří k nám přicházeli za prací - zpočátku v rámci "hospodářské pomoci" mezi státy bývalého socialistického bloku. Prostředí ubytovny skutečně připomíná vězení, nejen vzhledem, ale i atmosférou. Práce je tvrdá, málo placená, Češi jsou lhostejní a nepřístupní. Ale ani rasistické útoky nejsou výjimkou... Původní sliby o pracovním "ráji" zmizely v nenávratnu a nastoupivší pocity odcizení v zemi vzdálené tisíce kilometrů od domova jsou prostřednictvím živoucích výpovědí aktérů takřka hmatatelné. "Cuộc sống o Ubitovna" je tak svým způsobem velmi depresivní dokument, šokující především datem svého vzniku - před pouhými šestnácti lety.

Nova tenhle seriál zabila nesmyslným vysílacím časem, protože jinak si neumím vysvětlit to nízké hodnocení a dokonce řeči o tuctovosti. A přitom je to právě naopak! "Da Vinciho případy" ani zdaleka nejsou bratrem kriminálních seriálů, které momentálně plní obrazovky v českých domácnostech. Zapomeňte na "Kriminálky Las Vegas/ Miami/ N.Y.", "Sběratele kostí" nebo "Myšlenky zločince" s jejich supermoderními přístroji schopnými po pěti vteřinách vytisknout DNA profil pachatele a všech jeho příbuzných do pátého kolena, nebo na kriminalisty s psychoanalytickými dovednostmi vyrovnávajícími se sjezdu soudních psychiatrů... Místo toho se zpátky nalaďte na starou a poctivou policejní práci. Zjistěte, že případy se mimo rychlé konzultace s patologem a laboratoří řeší především mravenčí prací spočívající v neustálém zpovídání podezřelých a svědků a v následném skládání střípků jejich výpovědí do jasného celku. Nedivte se pomalému tempu a častému čekání. Nenechte se překvapit tím, že vyšetřovatelé v podstatě "jen" neustále někam jezdí a baví se přitom mezi sebou, s kolegy, s informátory. Nekruťte hlavami nad úplatky nebo nad tím, že někdo rovnou uklouzne a spadne mezi špínu, kterou by měl sám uklízet. Zjistěte, že politikaření a kostlivci ve skříních vlivných osob vám mohou pomoct k prosazení vašich cílů. Dívejte se a poslouchejte "obyčejné" rozhovory a nechte se vtáhnout jejich kouzlem, spočívajícím v dokonalém odraze reality. Pak "Da Vinciho případy" rozhodně doceníte a výše zmiňované seriály vám přijdou jako samoúčelná exhibice... "Da Vinciho případy" jsou totiž návratem ke skutečné kriminálce.