capák

Sacha Baron Cohen se po Boratovi opět vydává nakopad zadek americké (nejen americké, ale všeobecně lidské) hlouposti a předsudkům. Oproti Boratovi však ubylo autentických scén a přibylo nahraných, čímž film trochu ztrácí šťávu. Větším problémem je ale to, že Brüno vedle velmi zábavných a hlavně velmi trefných scén obsahuje scény velmi trapné a nevkusné, a také se možná až příliš zaměřuje na cestu hlavní postavy za slávou místo toho, aby využil potenciálu palčivých témat, kterými se to tu jenom hemží. Největší pochvalu tak snímek zaslouží za neuvěřitelnou Cohenovu odvahu do tohohle všeho jít.

Film, na který se vždycky kouknu rád znovu a znovu. Skvělá pohodová atmosféra, ústřední dvojice, kterou si nejde nezamilovat, a několik nezapomenutelných scén (cirkusové číslo na kole s písničkou B.J. Thomase a především závěrečná scéna, která patří mezi mé vůbec nejoblíbenější). Zajímavé je také sledovat, jak podání filmu převrací divákovo vnímání postav - Butch a Sundance jsou zloději, později i vrahové, a přesto jim celou dobu fandíme a na konci i uroníme slzu.

Ano, tenhle film skutečně mezi jinými filmy o drogách neni ničím vyjímečný a nepřínáší nic nového. Příběh je od začátku až do konce poměrně jednoduchý a hlavně předvídatelný - sledujeme dvojici hrdinů, kteří se postupně noří do své drogové závislosti čím dál hlouběji a postupně se vzdávají svých rodin, snů a cílů a jejich jediným středem světa se stává heroin. Ale režijně, hudebně a především herecky je tenhle snímek stvárněn tak skvěle, že si dobré hodnocení zaslouží. Není to nejlepší film o drogách, ale určitě stojí za shlédnutí, zvlášť pokud máte filmy s touto tématikou rádi.

Je neuvěřitelné, že tenhle snímek vznikl už v roce 1902. Na svou dobu zde najdeme skvělé kulisy a vynijakící triky. Méliésovy představy o cestě na měsíc jsou tak roztomile naivní, že si film prostě musíte zamilovat. A selenité jsou nejroztomilejší stvoření, která kdy běhala po stříbrném plátně.

Control je oproti většině životopisných či hudebních snímků spíše pocitová záležitost. Život Iana Curtise zužovaného epilepsií a depresemi, který je úzce spjat také s jeho tvorbou a hudbou Joy Division, totiž pochopitelně ovlivňuje i atmosféru filmu, který vás pozvolna dostane svou melancholickou náladou. Tu navíc skvěle dotváří černobílý obraz a všudypřítomný cigaretový kouř. Curtis do svých vystoupení dával všechno, stejně tak ale i Sam Riley při jeho ztvárnění podal famózní výkon a doufejme, že ho v nějaké zajímavé roli v budoucnu ještě uvidíme. Fanoušci rockové hudby 70. let navíc ve filmu najdou odkazy na několik dnes již kultovních interpretů. Pro mě osobně to bylo první setkání s Joy Division a donutilo mě se o jejich tvorbu zajímat blíže, takže určitý účel film vlastně splnil. Curtisův život byl v mnoha ohledech nenaplněný, ale přesto tady tahle postava dokázala za pouhých 23 let zanechat něco velkého, což se většině lidí nepodaří za celý dlouhý život.

Crazy Heart je krásný film o stárnutí, rekaputilování života a samozřejmě o lásce. Je to film o samotářském člověku, který se snažil žít každý den tak, jako by měl být ten poslední, i když si byl vědom toho, že se v životě dopustil několika chyb. Jeff Bridges se nám zde představuje v jedné z jeho dosud nejzajímavějších rolí, a i když oscary a glóby už se rozdávaly za lepší výkony, rozhodně tady stojí za to. Trochu mě mrzelo, že nedostal ve filmu více prostoru v pěveckých scénách, protože jeho hlas je velmi příjemný, stejně jako hlas Colina Farrella. Crazy Heart je film, který ničím nepřekvapí, ale na druhou stranu ničím neurazí a skvěle se u něj odreagujete.

Po závěrečnejch titulkách jsem si šel vzít na hlavu klobouk, abych mohl smeknout před Darrenem Aronofskym a Natalií Portman. Black swan je strhující dílo, který mi poskytlo fantastickej filmovej zážitek, a pro mě osobně je to nejlepší film minimálně za posledních cca půl roku. Aronofskyho osobitá a bravurní režie je cítit v každý scéně, v každým záběru a spolu s úžasnou Mansellovou a Čajkovskýho nesmrtelnou hudbou vytváří neuvěřitelnou atmosféru, díky který mě film nenechal od začátku až do konce vydechnout. Měl jsem pocit, že kdyby se na režisérskou židli posadil někdo jinej, byl by film poloviční. Aronofsky opět velmi dobře pracuje s kamerou a střihem a tentokrát navíc zajímavě využil i zrcadel. Příběh sledující proměnu osobnosti "bílý" baleríny v její "černou" stránku zejména ve druhý polovině výtečně graduje a směřuje k celkem očekávanýmu konci. Natalie Portman podala skutečně životní výkon. Za celou dobu v podstatě nesleze z plátna a exceluje jak v baletních, tak psychicky vypjatých scénách, ale především dokázala dokonale ztvárnit onu proměnu. Potlesk znějící v závěrečnejch titulkách patří především jí a Aronofskymu, kterej dokázal z baletního prostředí udělat fascinující podívanou. Bravo!

Velmi zajímavej a velmi odvážnej pohled na svět reklamy a blbost českýho národa. U žádnýho jinýho filmu jsem se nestyděl za to, že jsem Čech tak, jako u Českýho snu. Klusák s Remundou trefně poukazujou na blbost reklamních agentů, který během filmu několikrát lžou a protiřečí si, blbost účastníků konkurzu, pro který pěkně strávenej víkend znamená víkend v supermarketu a blbost zákazníků, která je dokonaná ve chvíli, kdy se dav rozeběhne proti neexistujícímu hypermarketu. Nejvíc mě ale dostal chlápek, kterej s taškou a letákem v ruce prohlásí, že na otevření supermarketu přijel jenom proto, aby dokázal, že jde o podvod. Po bitvě je holt každej generál a u nás Čechů to, jak se zdá, platí dvojnásob. Český sen ve výsledku vlastně není nijak překvapivej, protože to, že reklama lže a Češi jsou stádo stupidních konzumních ovcí, není nic novýho. Do tohohle všeho se ale tvůrci trefujou tak přesně, že svejch prachů, který byly vynaložený na natočení filmu, rozhodně nelituju.

Charlie Chaplin v této komedii dokazuje, že má co nabídnout i v době zvukového filmu a že je právem považován za jednoho z nejlepších herců všech dob. Jeho ztvárnění Hitlera je dokonalé. Zahrát postavu jako Hitler chce velký herecký cit, protože pokud je takováto postava ve filmu zesměšňována, je vždy tenká hranice mezi dobrým humorem a trapností. Díky Chaplinovu herectví se film naštěstí může postavit na tu lepší stranu. Část filmu, kde Chaplin představuje Hitlera, je geniální a už dlouho jsem se u filmu takhle nezasmál. Druhá linie, kde představuje holiče, není tak výrazná, ale pořád je velmi dobrá. V této části se Chaplin ukazuje tak, jak ho známe z grotesek - jako tulák s holí, kloboukem a psíma očima. Jako celek je však film i tak naprosto vynikající a pro mě osobně jedna z nejlepších komedií, co jsem kdy viděl. A patetický závěr? Dnes už to tak možná působí, ale ve své době byl Chaplinův monolog velmi důležitý a je škoda, že jej nikdo nevyslyšel.

Svou formou určitě jeden z nejoriginálnějších filmů, jaký jsem viděl. Škoda jen, že dokumentární styl se tvůrcům nepodařilo udržet až do konce. Z velké části totiž kamera zobrazuje scény a prostředí, kam by se skuteční dokumentaristé určitě nedostali a trochu se tak vytrácí dojem "autentičnosti" příběhu. Co se však Blomkampovi a spol. podařilo udržet stoprocentně je tempo snímku, a to už od prvních vteřin až po závěrečné titulky. Režisér se nemaže s nějakým volnějším rozjezdem a hned od začátku nás natvrdo vrhá do sektoru 9 a hned od začátku nám v plné parádě servíruje i kreveťáky. Jakmile se navíc začne rozvíjet hlavní dějová linka, film začíná skvěle gradovat a vrcholí velmi zajímavým koncem. V celém snímku tak není jediné slabé místo, jediné místo, kde byste si dovolili byť jen na okamžik odvrátit pozornost. Velkým překvapením pro mě také bylo, že i ve filmu tohoto typu, točeného touto formou se najde vynikající herecký výkon. Sharlto Copley zaslouží velkou pochvalu. Stejně tak ale i všichni členové štábu, kteří se na District 9 podíleli, ať už před kamerou, nebo za ní.