Recenze (9)
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/158/847/158847161_c78f95.jpg)
Stejná srdce (2014) (TV film)
Sama sebe považuji za člověka tolerantního. V queer otázce mám jasno, řekla bych. Soudím lidi podle jiných hodnot, než dle je jejich sexuální orientace. Přesto pro mě nebylo lehké se koukat na ty hory svalů, jak se o sebe třou a hladí. Žádný vzrušivý element jsem nezaznamenala, spíš rušivý. Není to nejlepší opus všech dob, ale i tak nutí k přemýšlení. Film sděluje něco důležitého a naléhavého, zanechává stopu a to je důležité. Zobrazuje, že svět není černobílý a že ryzí kladní hrdinové neexistují. Vždyť ani otec Scholastik nebyl.
Město darované (1965)
Krátké prostřihy na život překypující energií, svornost, spokojené židovské obyvatele utěšeného městečka – Potěmkinovy vesnice ke zblití. Živé divadlo oceněné smrtí. Tento dochovaný zlomek jakéhosi „černého artefaktu“ nelze hodnotit, ani tak z pozice estetiky, jako spíše ze strany všeobjímajícího vědomí. Proč na to dnes koukáme … proč to, co vidíme, vzniklo a co se nám vlastně ukazuje … Struktura viděného neobjasňuje, nevysvětluje, nerozšiřuje souvislosti, jen dává nahlédnout. Možná jistý kontrapunkt dokumentárních záběrů s kresbami může ozřejmovat iluzi, kterou aktéři byli nuceni vytvořit. A to, že divák ze samotného snímku bez dalších externích informací, zůstává v nepochopení není na škodu … ostatně nepochopitelné není určeno k chápání.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/162/473/162473448_896785.jpg)
Werckmeisterovy harmonie (2000)
Člověk se rád vrací tam, kde cítí smysl, kde cítí …. A já se teď vracím k Váluškovi a božské harmonii zprofanované lidskou nadutostí. Od dob, kdy jsem tento film viděla poprvé, vrací se mi do mysli Vigovo hudební téma, vždy když se cosi plíží kolem a já vím, že „to ještě není konec“ nebo se cosi snaží o vzkříšení a já vím, že konec už nastal. Tarr nikam nespěchá, jak je u něj zvyklé, nechává kameru volně plout prostorem. Tanec, nenucené objekty a jedinečným způsobem budované napětí. Násilí bez násilných prostředků. Je neuvěřitelné, jak mrazivě působivé jsou scény, u kterých bychom předpokládali bolestné výkřiky a apelativní hudební podbarvení. A tady – němí lidé, hluší lidé, slepí lidé … dav, trosky a obláčky srážejícího se skomírajícího dechu. Uprostřed toho je stvoření, v jehož oku se kontraproduktivně zrcadlí boží všemohoucnost a prázdnota lidských duší. Válušku mnohé reflexe a anotace nepochopitelně označují naivním slabomyslným mladíkem. Ale v čem tkví ta naivita a prostoduchost? Má ústa, ale mlčí. Mlčí, ale přemýšlí. Má otevřené oči, pozoruje a obdivuje obdivuhodné, má nastražené uši, poslouchá a obdivuje obdivuhodné. Prostoduchost jistě není na místě. Koneckonců také koukám, poslouchám, mlčím a neskutečně obdivuju!
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/000/052/52821_44ba0a.jpg)
Rembrandtova Noční hlídka (2007)
Tohle dílo mě absolutně dostalo. O Greenawayovi, jakožto malíři, je známo, že filmové médium pojímá jako nástroj, který dokáže dodat statickému výtvarnému plátnu dynamiku a zvuk. Tento film vnímám v podstatě jako pokus, jak si užít vybudovanou iluzi pohybu, a jak současně ulpět okem na filmovém obraze a extrahovat z něj významy. Greenaway si precizně pohrává s barvami i kompozicí. Způsob snímání, řešení prostoru, pohyb … vše vytváří až teatrální atmosféru. Musím říct, že je to jeden z mála filmů, kde ta určitá divadelnost úžasně souzní s filmovostí. Takováto spojení mě většinou neoslovují, působí na mě příliš kostrbatě a disharmonicky. Snoubení reálných fakt, fikce a spekulací působí jako osobitý průřez soudobou společností, Rembrandtovým osobním i profesním světem, který můžeme vnímat skrze plátna, jenž se vyskytují v záběrech i skrze záběry, které jsou plátnem.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/000/071/71849_9f7rgj.jpg)
Marketa Lazarová (1967)
Co ještě dodat ke klenotu české filmové tvorby, kterým Markéta Lazarová bezpochyby je? Snad jen v krátkosti reflektovat úžas, který mě jímá při vědomí, jak se Vláčilovi do díla podařilo adaptovat nejen ty snáze transformovatelné aspekty nesené literou, ale také ten spirituální rozměr a atmosféru. V oblasti filmové estetiky jsem spíše staromilec, jako divák více přijímám obrazy budované klasickými postupy a materiálem, než moderní technologií, upřednostňuji syrovost před dokonalými učesanými záběry typu amerického neviditelného stylu. Přesto jsem nadšená z možností digitálních postupů, díky nimž staré zašlé látky dostávají nový háv, jako je tomu v případě Markéty Lazarové. Detaily, které by zůstaly zapomenuty, se obrodí a mohou znovu promlouvat, nejen po stránce obrazové, ale také zvukové a především hudební. Co dokázal Vláčil v oblasti vizuální, to dokázal Liška v oblasti hudby. Dva nesmírně hluboké a asociativní světy, které velmi dobře fungují samostatně, avšak jedině spolu tvoří nesmírně silné a homogenní "opus magnum".
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/165/520/165520068_d9d1ee.jpg)
Hobit: Neočekávaná cesta (2012)
Tak jako spousta příznivců Tolkienovi tvořivosti a Jacksonových předcházejících adaptací jsem i já usedala k filmu se zvědavostí, jak blízká mi bude předkládaná interpretace knižní předlohy a jakými prostředky bude divák zaujat, popř. jaký bude odklon od těch využitých v trilogii. Vzhledem k rozsahu, který Jackson zvolil, jsem očekávala, ač mi je samozřejmě jasné, že jde především o ekonomický tah, opravdu hluboce zainteresované dílo, které si pohraje s každou nuancí zaimplementované v narativní struktuře zdrojového textu. V tomto ohledu uznávám, že se opravdu snaží postihnout jak hlavní dějovou linii a postavy, tak i drobné odbočky. Je nám opět nabídnuta vizuálně bohatá plejáda obrazů, výdobytků moderní digitální technologie a postprodukčních možností. Škraloupem je pro mě poměrně znatelná nepřehlednost v akčních scénách, které jsou povětšinou vizuálně řešeny jen náznakově. Mám dojem, že vyvolat v divákovi pocit zmatku je způsob, jak odpoutat pozornost od těch méně promyšlených aspektů - neologických řešení kauzality příčiny a následku, jimiž se jistě bude spousta hnidopichů lačně zaobírat. Také mě trochu zklamalo pojetí postavy Azoga, na můj vkus, postrádajícího charisma nevšedně odporné a temné bytosti. Nicméně i přesto všechno jsem si užila příjemné chvíle u filmu, byť v mnoha ohledech nedokonalého. Balzámem se mi nakonec stalo obsazení Martina Freemana do role Bilba, jenž svým tradičním civilním herectvím působil jako krotitel veškeré té přehnané stylizovanosti.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/158/573/158573265_654565.jpg)
Nespoutaný Django (2012)
Nespoutaný Django je film, který má v sobě obrovský potenciál, jak přimět zatvrzelého odpůrce pryštící krve konvertovat k „Tarantinismu“. Ano, významově se váže k otázce lidskosti, lásky a hrdosti, čili k aspektům, kterým podléhám, ale v tomhle případě mě film převálcoval spíše tou umě budovanou vnější formou. Především povedenou žánrovou synkrezí. Ač profilován jako western, z něhož zůstala prašná panoramata přírodních scenérií a koně, je příznačně obohacen o prvky grotesky, o dějovou zkratku ve formě titulků, která mě poňoukla k návratu k němému filmu, o podprahové melodrama a očekávanou akční řežbu. Povedeně se mísí fragmenty historické i moderní, což podtrhla dost významná hudební složka. Tarantino překvapil nejen silnými vizuálními momenty, díky nimž jsem překousla i nikam se nerozvíjející Capriův herecký projev.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/083/855/83855674_fe0c76.jpg)
Looper: Nájemný zabiják (2012)
Polemizovat nad otázkou časového paradoxu jistě nemá význam a předpokládám, že nebylo ani smyslem snímku něco takového zvlášť akcentovat. Zabředneme-li do takové polemiky, můžeme jej rovnou odsoudit. Pokud Johnson tvořil proto, aby jeho film mluvil a nechal nás mluvit, pak pravím: zajímavý přístup k jedinci a jeho motivacím. Člověk, jenž je sám sobě katem, člověk neočekávající světlo … to je stav mnohých ne-li většiny. Loopra vnímám jako Johnsonovu reflexi tohoto společenského úzu, který v sobě možná má patologický aspekt, možná byl svou rozšířeností do sociálního vědomí pasován do pozice normálnosti, kdo ví. Ačkoliv se volené výrazové prostředky nikterak nevymykají průměrnosti - v barvě, hudbě, střihové skladbě apod., hodnotím film jako velmi povedený, právě kvůli významové složce, která se tyčí nad formální stránkou filmu. Do protiváhy k Willisově zdomácnělé pozici neoblomného masakristy hnaného vyššími ušlechtilejšími úmysly stavím projev J. Gordona-Levitta, který mě neustále překvapuje. Rozhodně film, který mě obohatil.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/000/492/492017_328d46.jpg)
Turínský kůň (2011)
O Turínském koni již bylo napsáno mnoho, nadšené ohlasy i nesouhlasné poznámky o nudě a zatrpklosti. Pro mě osobně Tarr nezaměnitelným způsobem připravuje atmosféru, v níž se můžu v tichosti a se stejnou ladností, jakou kamera proplouvá prostorem, schoulit do potemnělých zákoutí vlastního já a bojovat s tím, co visí v každé mysli, která se zatoulá do metafyzických rovin. Ačkoliv se sled obrazů nesmírně táhne, nabízí nám dokola opakující se motivy rutinních úkonů, které spolu s pohasínajícím rezignujícím světem upadá do větší a větší statičnosti, komunikace vizualizovaného je nesmírně dynamická, rozpoutává nitro. I když pravděpodobně by Béla jen v nepatrném pousmání prohlásil, že tím opravdu nechtěl nic říct, mě řekl mnohé. Bravurní Kelemenova kamera, tančící i po špičkách našlapující, černobílá estetika obrazu, neotřele pojaté téma konce. Opravdu neskutečný cinefilní zážitek.