Vodnářka

Trvá sice nějakou dobu, než si člověk zvykne na ten specifický humor, poetiku a styl vyprávění, který snímek má, po nějaké době ale objevíte zvláštní kouzlo filmu, které vás jaksi donutí splynout z celým filmem.

Videoterapie sama o sobě může být pro pracovníky léčebny i pacienty nepochybně velmi přínosná, nejsem si ale jistá, jak moc tento konkrétní případ může být zajímavý pro diváka. Sám dokument bohužel nepřináší kromě pár okamžiků v životě Pavla. Naprosto nezajímavé určitě nejsou, ale z téma šlo určitě pojmout hlouběji.

Jeden ze slabších snímků Oldřicha Lipského, ale je roztomilé vidět Vlastimila Brodského - Sebastiena - trhat lístky kopretiny a mluvit německy...

Dokonalá kamera, střihy i celkové zpracování. Jinak ale o ničem a doprovodný komentář opravdu zbytečný..

Po úspěchu Obecné školy při nominacích na Oskary začal Jan Svěrák věřit v celosvětový úspěch. Scénář k tomuto filmu proto taky společně s Janem Slovákem psali přímo pro hollywoodské hvězdy - konkrétně pro Toma Hulce a Seana Conneryho - navíc s nadějemi na opravdu vysoký rozpočet. Přestože nakonec všechno dopadlo úplně jinak, v hlavních rolích vidíme Petra Formana se Zdeňkem Svěrákem a jediný finančně náročný 'výstřelek', který Svěrákovi nechali, je vypuštění přehrady za milion, vznikla výborně natočená parodie na typické hollywoodské trháky, která si získává fanoušky i po letech.

Film má skvělý nápad a velké ambice a zároveň dost absurdních scén, kterými se propadá do balastu trapnosti a prázdných gest. Bohužel...

Z husté noční mlhy, která symbolicky obklopovala i celé jesenické kino, se vynořil pár malých vzdálených světel. Přibližovala se, zvětšovala, světlo dopadlo na koleje a vlak, z něhož vycházela, dojel až k nám. Nebo k Aloisovi, co ve své nádražce v Bílém potoce už léta pečlivě zapisuje odjezd každého vlaku, dohlíží na Wachka, váží si všech strojvedoucích i každé lokomotivy a pro uklidnění si předčítá jízdní řády... Jenže Bílý potok není tak klidným místem, jak by se mohlo zdát, sněhové vločky neutváří jen atmosferickou zimu, která tu trvá většinu roku, ovšem slouží třeba i k zahlazení stop dalších, kteří se v příběhu postupně začínají objevovat. Ne každý v Nebelově okolí je tak naivně čestný, jako sám Alois a na pozadí dvou významných historických událostí, jež divák nenásilně vnímá hlavně z rádiových zpráv, nebo kalendáře na stole pana psychiatra, se tu odehrávají různé zlomové události. Snímek hned prvním geniálním záběrem vtáhne diváka do sebe tak hluboko, jako málokterý film, člověk jen fascinovaně zírá, užívá si každý detail, přemístění rotoskopicky animovaných postav do rozostřené části záběru, dokonale zpracovaná gesta v obličeji Ivana Trojana, fascinující přechody mezi snímky, hudbu, která zcela přirozeně dodává snímku další dokonalou vrstvu a věří, že všechny postavy dopadnou tak, jak si přeje... Konec přijde až moc rychle, vám se z kina vůbec nechce, ale když vás potom čeká ještě noc v chladném horském jeseníku, absinth převlečený za zelenou od uvaděček, koncert samotných Priessnitzů, který propaříte hned vedle Rudiše a následné popovídání si s ním a celým štábem...geniální atmosféra a nadšení z celého filmu ve vás zůstane ještě hodně dlouho!!!!

Sociální kritika schovaná za autorovy vzpomínky na mládí vždycky dodá diváku nadhled a shovívavost nad zobrazovanou společností... Všichni hrdinové mají své chyby, většina obyvatel Felliniho rodné Rimini se většinu dne jen 'po italsku' povaluje na ulicích, hledají jen zábavu, partnery, sex, dobré jídlo a pití. Útržkovité paměti vyprávěné jakoby s nostalgickým úsměvem ve tváři režiséra však všem těmto postavám dodávají pocity a duši, mnohý divák se s nimi jednoduše ztotožní.. Přes všechen dobrovolný chaos jejich životů, pomalé jednání a sálodlouhé rozhovory o ničem, obdivuje celkovou pospolitost jejich života, komunitu, kde jsou všichni bez anonymity propojeni a nikdo se nezdá být stranou. V městečku, kde na jaře poletuje chmýří a v zimě padají vločky sněhu. Stejně, jako kolem nás poletují Felliniho vzpomínky. Jen mě mrzí, že zůstávají každá sama a pevnou sněhovou kouli se z nich vytvořit nepodařilo...

Myslím, že kouzlo jemné a až nereálné Amélie je hlavně v tom, že v každém z nás je kousek z ní a každý tak trochu touží být jako ona - žít z detailů, všímat si odlišností, užívat si blázivých drobností (ponořit ruku do luštěnin, sledovat výrazy lidí v kině) a přemýšlet v prchavých okamžicích... Kdo by někdy aspoň na chvíli nevyměnil své vážné a uspěchané kamarády za toho starého pána, jehož postavičky v obraze si dělají co chtějí, paní zdola čekající třicet let na zprávu od manžela nebo neúspěšného spisovatele plného skvělých nápadů? Kdo z nás se někdy nepokoušel dát dohromady dva naprosto odlišné lidi, ale sám by radši hrál na tajného agenta, než aby na vysněného partnera třeba jen promluvil? Svět jako Amélie, vyrůstající s otcem milujícím svou práci a zahradního trpaslíka, matkou, která si ráda přeskládává kabelku a sebevražednou rybičkou, má každý z nás, a je jen na nás, do jaké míry ho necháme stát se naší součástí.. Nádherný film nejen co se týče scénáře, okouzlující jsou ale i záběry na Paříž, kreativní střih a samozřejmě samotné herecké výkony.

Kafka si přál, aby se, až zemře, jeho příběhy nikdy nevydaly. Nechtěl, aby lidé zkoumali, co jimi myslel. Max Brod jej neposlechl a téměř 90 let po Kafkově smrti se jeho příběhy stále řeší, snažíme se v nich najít poselství, točí se filmy... A to nemluvím o osobní korespondenci, která se zkoumá doslova písmenko po písmenku. Vím, že by svět přišel o veliká díla, ale neměla by se přání autorů respektovat, neměl by se i po smrti zachovávat nějaký respekt, nárok na soukromí? ... Samotný film není špatný, nic nového do Kafkova příběhu ovšem nevnáší, spíše ho dělá plytčím, nudnějším...