RNDr.Strom

Žijeme dneska v tom globálním světě... ale nějak se v něm nepotkáváme. Každý jsme totiž tak trochu uzavřený do toho našeho. Je pak ale možné překročit jeho hranici a něco změnit v tom našem společném světě? Kudy se tam dostat? Kam až musíme zajít, aby se něco stalo?

Červená světla planoucích luceren, roztoužená a intimní jako dotek... Kdo na ně má dnes právo? Kdo bude poctěn přítmností druhého? Aneb když tadice a zvyklosti chtějí z člověka udělat domácí zvířatko. Dokáží to? Co se stane se čtyřmi ženami, jejichž svět se smrskne na jedno, byť členité, stavení o pěti lidech a "pár služebných", kde jediným způsobem, jak vyniknout, se stává hrát s těmi (čtěte proti) nejbližšími, a kreativně ohýbat pravidla, dokud to jen jde? Zvítězí pak někdo? A co bude dál? Řekli byste, že příběh o čtyřech čínských manželkách jednoho bohatého Číňana z 20. let minulého století nám o nás něco může říct?

Krása. Historickou kostrou je to upřímně něco jako Gejša. Ovšem má to o "pár" rovin navíc. Studie historie, rozbor kultury na daném místě, zamyšlení nad uměním a imtimní kresba lidského charakteru mezi tím vším. Tak kdo udělal chybu? Pro západní publikum neodolatelná ochutnávka orientální čínskosti ve své vznešenosti i bídě. A také zamyšlení nad otázkou: kde je hranice mezi divadlem a životem?

Vidím že hodně z komentujících si stěžovalo na nedostatek děje. Ale k čemu je děj? Vyvolavá myšlenky, vyvolavá emoce. A tohle že prý Gravitace nedělá? Svými ve skrze mimimalistickými, plynulými záběry, vně ostrými a vevnitř intimně upocenými (ne, nemyslím si, že by trik spočíval v HD estetice záběrů na naši planetu) na to, co nás všechny popravdě každý den obklopuje (vzduchoprázdno a tma) podle mého názoru dost aktivně vyvolává ty nejzalákladnější existenciální otázky. Copak hlubšího byste chtěli? Tento film je oslava lidství a hrdinství. Připadá vám to příliš americké? Mně to připadá působivé. Jsme tady, abychom překračovali limity... Co jiného bychom dělali?

Jak už název vypovídá, film začíná zhruba takto: vezměme si syrového, společenskými zvyklostmi a kulturou nepolíbeného člověka. To množství vjemů, které mu jeho jedinečně komplexní lidské vědomí zprostředkovává... Ta surová nádhera, bez všech příkras... nelze to vložit do slov, těžko to zahrát na nástroj, když ho nemáme, když máme jen to, co 'cítíme'...a touha poctít tu velkolepost tím, že ji zachytíme, zvěčníme... Proto 'Parfém'. Jenže problém je zde s tou úctou...a proto 'příběh vraha'. Je to příběh, kdy se takový syrový obdivovatel krásy potká se společností... a pokrytectvím.

Neuvěřitelně hloupý film. To, že „ale vždyť to je přece jen oddychová komedie“ absolutně není argument, který by tohle ospravedlnil. Ano, Johny Depp hraje zábavně a charismaticky, super, občas je to vtipné, bezva, ale co má být ten „příběh“ kolem toho? Když máte schopnost naprosto vypnout kritické uvažování a vůbec většinu mozkových funkcí kromě „sledování“ tak vás to možná zahřeje u srdíčka a půjdete spinkat se slaďoučkou chutí v puse jako hodné ovečky, ovšem pokud tohohle tak úplně schopní nejste, patrně utrpíte hyperglykemický šok. To by bylo bezva, kdyby to tak na světě normálně chodilo, že by do života vaší schizofrenní příbuzné jednoho krásného přicupital úžasný, vtipný, okouzlující švihák, kterého všichni milují, a vy jste najednou zjistili, že vlastně celou dobu to postižení vaší drahé schizofreničky strašně přeháníte a to, že není schopná hodinu denně makat taky není vůbec problém, takže když se vám posledních dvacet let zdálo, že je naprosto nesamostatná, tak to bylo vlastně jen ve vaší hlavě, pardon, vlastně jste si to schválně vymýšleli, abyste si nemuseli pořizovat vlastní život. No a od teď je to všechno úplně v pohodě, schízařka si klidně může pronajmout garsonku, kterou jako automechanik vedle svého šesti pokojového domu v pohodě utáhnete, a pomáhat jí tam bude zmíněný švihák, kterému jistě nebude vadit strávit v dané garsonce zbytek života se svojí velkou schizofrenní láskou, se kterou se zná už dva týdny, protože ona bohužel nezvládá sedět na zadku v buse jednu zastávku, takže na dovču asi v létě nepojedou. Vy jste už od teď taky úplně v pohodě, protože vaše nezdravá fixace na vaši příbuznou jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Tak to je ztvárnění mentální choroby jako hovado. Úplně bezva řešení problému.

Já si jindy s evropskými filmy docela rozumím, a snad se dá i říct, že je většinou preferuji. Mám ale takovou bláznivou představu: dobrý režisér pouze neklade otázky (či dokonce jen tak sem tam nehází myšlenkové okruhy ehm, ehm) nýbrž se s divákem pouští do interakce, někdy je to dialog, někdy taková hra. Takže proč dávám tři hvězdy. To asi proto, že si nemyslím, že by tohle zde Bergman dělal. Servíruje nám zde paletu myšlenek tak ultra-poetických, že mi to křiví ústa. Stojí kousek od diváka na svém stupínku pro starého moudrého pána, který už přece ví, jak to všechno chodí, tvář obrácenou do zrcadla a onanuje nad vlastní poetičností, sem tam namaže divákovi trochu sentimentálního medu kolem úst, aby si nestěžoval. Nemůžu si pomoct, ale tento film si o sobě myslí, že je víc, než je. Nehledě na celkem pěkné životní postřehy, tohle žoviální podání zakoukané samo do sebe mi prostě naprosto zkazilo žaludek.

Možná se pletu, ale mám takový dojem, že ve výčtu žánrů tak trochu přebývá horor, ale zato chybí komedie. A to nemyslím špatně. Možná by to odbouralo očekávání, se kterým do toho někteří šli zbytečně. Pokud čtu tento film jako hravou parodii na cestu v podstatě reálnými mystickými motivy gnosticismu, esoteriky, tarotu a podobně, dost mi to celé sedí. To, že je to celé absurdní a směšné přitom vůbec nerozporuje vážný význam pod tím vším – právě takové to nakonec být musí. Johny Depp je prostě bezvadný Fool. A jenom ten správný šašek dojde až dokonce.

Skvělá zábava pro měšťácké, sobecké, egoistické a nihilistické spratky. Takový Doktor Who pro zahořklé teenagery.