Phaedra

Protagonista fejetonu, filmař Meir Dohnal, se po sedmdesáti letech vydává na místo, kde strávil poslední rok války coby židovské dítě ukryté před nacisty. Návrat v něm oživuje pocity a vzpomínky, které ne vždy souhlasí s fakty a poznávanou skutečností, aniž by bylo možné určit, co z toho je pravdivější. Tápání paměti.

Čtyř a půl hodinový film Jacquesa Rivetta zachycuje v první řadě rozpad manželství herečky Claire (Bulle Ogier) a divadelního režiséra Sebastiena (Jean-Pierre Kalfon). Výjevy z jejich soukromého života se prolínají se záznamem přípravy Sebastienova představení (Racinova Andromacha). Zkoušky divadelního souboru sledujeme prostřednictvím záznamu, který na 16 mm film pořizuje štáb, jenž v samotném filmu vystupuje. Tento postup Rivettovi umožňuje velmi detailně zachytit vznik uměleckého díla, tvůrčí práci režiséra, herců i filmařů. Sekvence dlouhodobě mapující vztah ústřední dvojice postihují v nuancích celý jeho vývoj až k zániku s velkou mírou autenticity a emoční pravdivosti. Šílená láska je film, který na velké časové ploše vypovídá o lidském životě v jeho komplexitě.

Ve filmu, který náleží k tendenci francouzského poetického realismu, je představen jeho typický hrdina – těžce pracující dělník (Jean Gabin), který nalézá své štěstí v ideální lásce k mladičké, křehké a zdánlivě nevinné dívce (Jacqueline Laurentová). Právě zjištění, že dívka byla svedena chlípným Valentinem (Jules Berry) ho dovede až k hrůznému činu. Zajímavý způsob vyprávění, skvělé dialogy Jacquesa Préverta, herecká symfonie Gabin – Berry, napjatá atmosféra spoluutvářená dekoracemi Alexandra Traunera a rytmy bicích Maurice Jauberta se spojují v umělecké dílo, které bylo uvedeno do kin tři měsíce před začátkem 2. světové války a rozhodně stojí za zhlédnutí i dnes.

Dokumentární film, který improvizovaným způsobem zachycuje improvizovanou hudbu. Tvůrce tohoto filmu (N. Humbert, W. Penzel a spol.) a tvůrce hudby (Fred Frith a spol.), o nichž film je, spojuje schopnost uměleckého vyjádření provedeného s citem, umem, intuicí, nadšením...

Po smrti své ženy se starý pan Emmenthal, zámožný muž s domem v Ženevě, upíná ke svému synovi Storeymu, majiteli řetězce heren v Kjótu. Navazují spolu zcela nový, otevřený vztah, diskutují především sex, ženy, své frustrace z dětství a Felliniho filmy. Nakonec si do domu pana Emmenthala stěhují osm a půl ženy různých povolání a vzezření, aby se tam s nimi oddávali slastem a žili jako velká rodina. Asi po roce soužití se jejich komunita rozpadá. Některé ženy se proti Emmenthalům spolčí a oloupí je o herny v Kjótu, jedna žena umírá, další propadá šílenství a jiná uhání pryč (nahá a na koni), jednu ženu seberou mafiáni, jiné (té, která neustále rodí děti) se chtějí muži sami zbavit a posadí ji na letadlo do města s exoticky znějícím názvem. V závěru starý pán Emmenthal (poté, co se duševně odpoutal od své zesnulé ženy a dokázal milovat všechny) ve slasti umírá. Poslední žena odjíždí se svým milencem a Storey zůstává sám. Celý příběh je provázen zemětřeseními, které Storey přivolává a které mají symbolický význam vnějšího projevu něčeho, co se odehrává uvnitř - protože celý film je ve své podstatě právě o tom, co se odehrává uvnitř.

Jedná se o parodii na film Raoula Walshe The Thief in Bagdad z roku 1924. Ústřední postavy hrají šimpanzi, čímž se tato parodie stává humornou, originální a šokující zároveň. Autoři, rok vzniku, ani studio, v němž byl film natočen nejsou známé, však dle odhadů film pochází z roku 1925.

Absolventský krátký film začínajícího kanadského filmaře Jamieho Travise odpovídá, s notnou dávkou černého humoru a nadsázky, na otázku položenou v jeho názvu. Po vizuální i obsahové stránce film odkazuje spíše ke kinematografii evropské, jejiíž je Jamie Travis milovníkem - jeho velkým vzorem je Roy Andersson, ale je zde patrný i velmi originální a osobitý styl tohoto mladého tvůrce.

První krátký film z trilogie Patterns nám představuje dívku Pauline, která ve svém do zelena laděném bytu uskuteční podezřelý telefoncký hovor. Jamie Travis, posvěstný svou precizní vizuální koncepcí, ve filmu použil mnoho předmětů, jejichž krásou je fascinován - hrnečky, tapety, oblečení... Jeho styl je velmi osobitý a podmanivý, leckdy připomínající Davida Lynche či Roye Anderssona.

Ve druhém krátkém filmu trilogie Patterns, obdrží Michael čínské jídlo a neodolá pokušení zavolat dívce, kterou podezřívá z toho, že mu jej poslala. Volá Pauline (o které vypráví první díl) a příbehy se začínají proplétat. Film je charakteristický především precizní vizuální koncepcí a abstraktním ztvárněním děje.

V posledním díle trilogie krátkých filmů se rozehrává drama vztahu mezi Pauline a Michalem, se kterými jsme se seznámili v Patterns 1 a 2. Třetí díl je neméně pestrý a vizuálně přitažlivý, postavy se do vzájemné interakce dostávají formou muzikálu. I díky notné dávce humoru jsou Patterns 3 velice originálním a po všech stránkách zajímavým krátkým filmem.

Formou zábavného pořadu, kterým diváky provází moderátor (John Cleese), se dozvídáme jak co nejefektivněji naštvat lidi. Teorie je ilustrována krátkými ukázkami z praxe. Celý film překypuje humorem, který je dnes spojován s dílem Monty Pythonů, jejichž členy se John Cleese, Graham Chapman a Michael Palin stali o rok později.

Film je surrealistický, nemůžeme tedy, samozřejmě, mluvit o jasné a logické dějové linii. Některé interpretace však uvádí, že film má děj následující: Zamilovaný pár je vyrušován okolními vlivy - mořskou hvězdicí, vlakem atd. Pár se na konci filmu rozejde. Žena odchází s jiným mužem a její bývalý přítel nachází útěchu u mořské hvězdice.