Phaedra

Na filmu oceňuji především skvěle zvládnuté "vyprávění příběhu" Myslím si, že odvyprávět za 108 minut tak dlouhý a hluboký příběh, je výjimečné (s tím, že po skončení máte pocit, že jste přečetli čtyřsetstránkový román.) Chabrol ukazuje ne víc a ne míň než je potřeba a není to jen čistá dějová narace, mluví k nám všemi prostředky a neustále, ale nenásilně a nenudí. Výborná Isabelle Huppert má na tom jistě také svůj podíl!

Film otevřeně hovoří o frustracích, které rozhodně nejsou něčím, čím by trpěla jen „chorá mysl Petera Greenawaye, kterému se muselo něco stát, když film točil." Frustrace z partnerského soužití, ze smrti, ze společnosti, ze vztahu k rodičům, z vlastní sexuality, ze vztahu k opačnému pohlaví, ze vztahu ke stejnému pohlaví a mnohé další spolu s pochybnostmi, tápáním a úpěnlivou snahou porozumět světu, tvoří myšlenkovou základnu filmu, který se tím až nepříjemně dotýká lidské intimity. Není divu, že hodnocení uživatelů ČSFD je tak odmítavé - nastavenému zrcadlu se nadává lépe, než svému ohanbí, které se v něm odráží - protože film je zrcadlem nastaveným naší intimitě. Zemětřesení - to je výkřik zoufalství, hysterický záchvat, slza nebo žaludeční vřed - to, co si na sebe (stejně jako Storey) přivoláváme sami. Jak? Podívejte se na film!