yenn

(Komentář obsahuje mírné SPOILERY, které dle mého zážitek ze sledování nijak významně nenaruší.) K jedné z mnoha vysokých kvalit seriálu Tamako Market patřily intimní okamžiky, které bez přehnaného sentimentu či patosu umožnily nahlédnout do psýché vybraných postav. Především na takové chvíle zaostřuje film o vztahu Tamako a Močizóa blížících se k prahu nové životní etapy. Naši staří známí se nyní dostávají do situace, v níž jsme je dosud neviděli, a je strhující sledovat, kterak se s ní vyrovnávají, kterak ji prožívají. Zprvu jde o hocha, jenž se dlouho odhodlává k vyznání lásky. Vhodná příležitost se nakonec najde, a tak se míč dostává na druhou stranu. Ale co si s ním to bezelstné, nyní naprosto vykolejené a emocemi překypující (scéna těsně po vyznání je úchvatná!) děvče má počít?! Úvod, Močizóvo váhání i Tamačino zmatení, dumání a hledání rad u kamarádek jsou plné krásných detailů, proložené střídmými vtípky (Kanna je opravdu číslo) a spějí ke skvělému, zcela odzbrojujícímu konci. Skvostné. 9+/10

Ach ty ženy. Režisérka se scenáristkou přiberou skladatelku a návrhářku postav, a aniž by komukoli daly předem vědět, stvoří nejlepší anime posledních pěti let. Kitaširakawovi – děd, otec a dvě dcery – provozují rodinný obchod s moči, který je jednou z mnoha živností v nákupní čtvrti Ušákův vrch. Starší dcera Tamako, dívka veselá a přátelská, v otázkách lásky natvrdlá, často a ráda v podniku pomáhá. Se svými dvěma kamarádkami, starostlivou Midori a zanícenou kutilkou Kannou, navštěvuje kroužek mažoretek a zažívá rozličné každodenní radosti a starosti. Obdobně jako ve Skicáku většina epizod přináší postavám drobné ponaučení. Potud by šlo o čtyřhvězdičkové slice of life, leč tvůrkyně mají v rukávu ještě jeden trumf. Tím je Dera Moči Jehnuss, jenž se v nákupní čtvrti ocitl při pátrání po nevěstě pro svého prince. Komičnost Derovy zpupnosti a vznešené mluvy vyniká zvláště v kombinaci s tím, že jde o žravého, tudíž záhy obtloustlého opeřence (patrně příbuzného kakaduovitých) na tenkých nožkách. Když tato bečka drůbežího sádla zaujme elegantní postoj, když se dvoří své vyvolené středoškolačce nebo když hubne, je to k popukání. Lístkem sakury na sakuramoči je pak výborná kabaretní úvodní znělka, svižná znělka závěrečná a kvalitní animace hodná Kyoto Animation. 9/10

Kdyby nás Rey Koranteng večer zpravoval kupříkladu o tom, že v seriálu Beze stopy pátrají po Texas Rangerovi, jehož unesl díky radám sourozenců Gondíkových Babica, aby mohl vydírat svou manželku z Tisíce a jedné noci, která vyhrála v DO-RE-MI na Centrálním dvorci a nechce ho pustit do své kajuty na lodi Enterprise, a kdyby k tomu všemu navíc hrála skvělá hudba, hned bych se na televizi díval častěji. 9+/10

Záznam koncertu z 29. dubna 2009, na němž Tokijský filharmonický orchestr zahrál patnáct skladeb ze soundtracků k první sérii Haruhi. Občas se zpěvem připojí Aja Hirano a Minori Čihara, které jsou velice kawaii~~~^_^, a objeví se rovněž pár vtipných odkazů na seriál. Dovedu si přestavit několik vylepšení (tematické projekce, bunny obleček, taneček ze závěrečné znělky), ale už takto je to skvělá podívaná a poslouchaná.

Ve vodách průměru až podprůměru a v hlubinách mdlého zájmu až zapomnění se na databázích anime vznáší několik nenápadných drahokamů. „Jak je nalézt? Jak se k nim dobrat?“ říkáte si jistě bezradně. Není však třeba propadat beznaději - je tu pro vás yenník, objevitel skrytých pokladů! A jeden z nich vám právě přináší. Zhruba rok po uvedení Putování za sentimentem stvořilo studio Sunrise seriál, který se onou adaptací simulátoru randění očividně inspiroval: Volání serafínovo vypráví příběhy jedenácti dívek, které žijí v roce 2010 ve městě Neo-Acropolis, každé z nich je věnována jedna epizoda (s výjimkou té poslední), pár dílů má zápletku podobnou „předchůdci“, a dokonce i názvy epizod jej svým stylem připomínají. Podoba je tedy na první pohled zřejmá, zároveň ovšem jen povrchní (až mám dojem, že šlo ze strany tvůrců o žert). Podstatnější (a chvályhodný) je jiný shodný rys - obsahová a formální různorodost jednotlivých epizod, která zde zachází ještě déle. Rozdílnost hrdinek je samozřejmostí, především však seriál střídá žánry (zdejší výčet není kompletní; ano, i Cowboy Bebop je od Sunrise) a formu vyprávění – v některém dílu je narušena chronologie děje, další se prolíná s jiným médiem atd. Formální hrátky vyzdvihují i příběhy, jež by při prostém odvyprávění působily banálně, většina je však opravdu dobrá. Skvělý zážitek. 9/10

Našel jsem poklad! Kururu, Čiriri, Sarara a Hororo jsou čtyři maličké víly, které žijí v lahvích u pana učitele (oslovují ho jen „sensei-san“) na stole a rády by se staly lidmi. Aby se jim jejich přání splnilo a aby se na svůj lidský život připravily, seznamují se s různými činnostmi, jež souvisejí s jednotlivými měsíci roku (imatrikulace, Hanami, Zlatý týden...). Přestože v úvodní znělce prosí o vysvětlení pana učitele, čerpají většinu informací z knih a časopisů, případně jim je dodává holčička Tama ze sousedního domu, načež si je víly (dez)interpretují a ony činnosti konají a prožívají. Často se tak ocitají v rozličných prostředích, jež v různé míře odpovídají skutečnosti (pláž, letní festival; magický rituál, válka...) a do nichž se občas promítají věci, které nacházejí doma (kupříkladu v džungli se střetnou s plyšovým hadem), a víly v nich vystupují v odpovídajících oděvech. To v kombinaci s roztomilou kresbou víl (pro vyjádření míry roztomilosti celého seriálu neexistuje nejspíš v žádném lidském jazyku adekvátní pojmenování) činí ze seriálu jedno z nejvtipnější děl, které jsem doposud zhlédl. Jistě to není zábava pro každého, dobrou představu si však lze učinit z úvodní znělky. (Sarara ve svatebních šatech je úžasná!) I přes pár slabších epizod jde o skvělý seriál. 9/10

V žánru „slice of life“ není chutnějšího zákusku než Jahodového marshmallow, úžasnější osoby než Miu Macuoky ani vtipnějšího násilí než nezobrazeného. 9/10

Příběh, který mě chytil za srdce a jenž se odehrává v překrásných kulisách Japonska 8. století. Jako bonus dost možná první střet dámského poprsí s mužským obličejem v historii anime:-) (Zrovna bez téhle scény bych se samozřejmě obešel.) 9/10

Hlavní hrdinkou Šigofumi je dívka Fumika, která má zvláštní poslání: doručuje posmrtné dopisy (šigofumi) od zemřelých lidí jejich blízkým. Jejím spolupracovníkem, který je vždy po ruce, je mluvící hůl Kanaka. Námět, který byl spolu se vzhledem Fumiky (hlavních postav v uniformě poštovní doručovatelky se v anime mnoho nevidí) hlavním důvodem, proč jsem Šigofumi začal sledovat, a který lehce připomíná Šinigami no ballad, by se v nesprávných rukou mohl snadno zvrhnout v přehlídku stereotypu (ve smyslu jednotvárných epizod) a přehnaného sentimentu. Je tedy štěstí, že se dostal do rukou správných. Vyprávění je někde mezi epizodním seriálem a seriálem s jednou dějovou linií. Některé (více)díly jsou úplně samostatné, jiné se věnují hlavně Fumice a další jsou někde na pomezí. Epizody se liší i co se týče jejich nálady. Některé se nesou spíše ve smířlivém duchu (podobně jako v již zmiňovaném Šinigami no ballad), plno jich však je dosti bezútěšných a znepokojivých (daly by se připodobnit k Paranoia Agentovi) a ty leckdy nabízejí zajímavé exkurze do různých psýché. Přesto na mě Šigofumi nepůsobí jako roztříštěná, nýbrž jako sestavená mozaika. Technické zpracování je na vyšší standardní úrovni a i z ní dokážou animátoři několikrát vykouzlit vizuálně úchvatné obrazy. Hudba je velice dobrá. Šigofumi patří ke špičce nejen mezi anime roku 2008. 9/10

Žánr „slice of life“ (volně přeloženo „ze života“) se ke Skicáku perfektně hodí. A protože lze říci, že hlavní hrdinkou je stydlivá, málomluvná Sora Kadžiwara, která se za ničím moc nehrne (pokud tedy zrovna nechce do svého skicáku narychlo zachytit nějakou prchavou skutečnost), je pro Skicák příznačné poklidné tempo vyprávění. To se však čas od času může změnit, jelikož se kromě Sory setkáváme rovněž s dalšími jejími spolužáky (většinou tedy spolužačkami) z výtvarného kroužku, přičemž někteří jsou výrazně živelnější; to platí i pro paní učitelku. Postavičky jsou to každopádně zajímavé a různorodé a snad každý si tu najde nějakou svou oblíbenou (u mě by těsně zvítězila podivínská Kokage Kuga). Skicák vyzařuje nesmírně příjemnou náladu, takže se po čas jeho sledování takřka neustále přiblble usmívám :-) Většinou se však nesnaží být za každou cenu vtipný (výjimkou je 7. epizoda, která je také nejslabší), což nejspíš přispívá k tomu, že je většina vtipných momentů podařená. Většina epizod nabízí také nějaké „poselství“, které sice nebývá nijak zvlášť objevné, ale zato kouzelně podané. Hudba skvěle dotváří atmosféru, vizuální stránka se mi velice líbí a animace je vzhledem k žánru na překvapivě vysoké úrovni. Z viděných nejlepší anime seriál roku 2007. 9/10