Osvícený

Nechte mě prosím vyjádřit svůj názor na tento film poněkud spontánně: To je tak kurevsky geniální film! Ale není to genialita prostě atraktivní, ale atraktivně-intelektuální. Kdyby se sečetla stylová dynamika všech zbylých DC filmů, Temnému rytíři by nesahala ani po kotníky. Ono vlastně není divu, když je to dílo snad největšího režiséra a nejpuntíčkářštějšího filmového skladatele současnosti. Ti dva se opět zasloužili o můj nejintenzivnější filmový zážitek za posledních několik let. Christopher Nolan oplývá hanebně dokonalým smyslem pro dramatickou situaci a výrazy jako směřování, souvislost, kontext, dynamika, obrat, spád, vyvrcholení a všechny ostatní akty, popisující filmové umění jsou mu tak blízké, že by klidně mohl být jejich sourozencem. Tak charismaticky emotivní film, který se vám zaryje hluboko pod kůži a zůstane tam opravdu hodně dlouho, doplněný o bezkonkurenčního Jokera, akci, a řádnou dávku pro Nolana typické osudovosti, že obdoby nacházím snad pouze v Počátku a Matrixu. Důmyslnost, se kterou Joker plánuje a provádí všechna ta zvěrstva dosahuje takové míry, že v tom divák proti své vůli nalézá cosi zvrhle ladného. Koncept toho, že záporák plánuje vlastní zatčení je poněkud stereotypní, vyskytuje se ve Skyfallu, Sherlocku Holmesovi, Avengers, Sedm, nebo Star Treku: Do temnoty, ale v Temném rytíři je to dosazeno s tak jemným citem pro interakci se zbytkem scénáře, že všechny jmenované tituly se můžou jít klouzat. Jeho genialita a genialita jeho akce však není prostě atraktivní, nýbrž atraktivně-intelektuální. Tj, každá sekvence s akčními scénami i bez nich, a toho si na Nolanových filmech cením, je zároveň plnohodnotným hybatelem děje. Dokonce i vyvrcholení filmu není akcí, ale v podstatě dialogem („Nemyslel sis snad, že by náš zápas o duši Gothamu rozhodl tenhle pěstní souboj?“), čímž je do jisté míry překopáváno chápání superhrdinského žánru. Nejvtipnější ze všeho je, jak lehce si Nolan pohrává s žánrovým stylem, na jehož transformaci je do jisté míry založen úspěch Temného rytíře. Dnes bez větších očekávání konzumovaný žánr komiks, a to nikdo nečekal, transformoval do podoby o pár komiksových prvků doplněné kriminální drama, které tyto pouze pomohly tvarovat do nezvyklejších dramatických situací. Divák je díky tomu řádově schopnější se do filmu vžít, a to díky jeho nádherné paralele s dnešní euroamerickou kulturou a životním stylem, jehož je v konečném důsledku pouhým komentářem. Dochází zde i k zakomponování principů, na kterých stojí samotné křesťanství. Rozuzlení příběhu zůstává totiž natolik dojemným, neboť zde film sahá k podobným empatičnostním stimulům, jako Nový zákon. Nevěříte? Co sebeobětování Ježíše Krista? Ježíš Kristus na sebe bral hříchy druhých a sám dokonce čelil všeobecnému odsouzení, vedoucímu k jeho ukřižování. Neudělal snad Batman to samé s činy pokrouceného Harveyho Denta? Ano („To já jsem je zabil.“). Batman ale není tím archetypálním lidovým dobrodějem, jakým byl Ježíš. Ten stál po celý život pouze za PRAVDOU, která byla jeho univerzálním nástrojem pro dosažení světového dobra („Tohle město ti předvedlo, že je stále plné lidí, kteří chtějí věřit v dobro!“), na čemž dodnes křesťanství stojí, zatímco Batman pro obnovení stability ve městě Gotham (které pro tento film představuje společnost jako takovou) nechal LEŽ pohltit jeho pověst („Protože samotná pravda občas prostě nestačí.“) a s ní i všeobecnou akceptovatelnost jeho působení. Temný rytíř je a navždy zůstane živoucí (atraktivně-intelektuální) legendou a kdyby jste hledali film, který stojí zato rozebírat na prvočinitele tisíckrát a zase znova, přičemž vždy ještě něco neobjeveného zůstane, Jokerův psychopatický smích vám zaručeně vyvstane na paměti. Nu, tomuto filmu se jízdenka z oblíbených prostě neprodá.

Povinností snad každého uživatele je někdy o nějakém tvůrci napsat, že je "Pan herec", nebo "Pan režisér". Já si jí odbudu již zde, u samého pramene mého filmového vkusu. Christopher Nolan je Pan režisér. Otěže spolupráce kamery, herců a nesmírně inteligentního scénáře drží po celičkou dobu vzniku jeho snímků pevně v rukou, tudíž pod jeho dohledem neunikne v žádném z nich ani myška. Počátek je filmem novátorským, téměř vizionářským. Dominuje mu hlavně ladivě konzistentní, do hloubky sahající poetičnost (nefyzické ohýbání myšlenek, předmětů, celých prostor a snů a zdánlivě výhradně profesní pohled samotného Cobba na jeho poslední práci) v kombinaci s nefyzickou akcí, neobyčejný, leč pro Nolana typický smysl pro osudovost vyprávěného dění a nepopiratelný umělecko-filosofický podtext. To celé je harmonicky prodchnuto dojemným příběhem o Moll a Cobbovi, korespondujícím se záležitostí v rodině magnátů. Už bych skoro řekl, že pomyslnou třešničku na dortu je Zimmerova hudba, ovšem po snad čtvrtém zhlédnutí mi přilnula k srdci natolik, že vidět Počátek bez hudby, raději bych se na něj nekoukal vůbec. Počátek též patří k filmům, které zrají s každým dalším zhlédnutím ,neb je pokaždé možné si všimnout dalších a dalších detailů a maličkostí, dotvářejících obraz čtyřrozměrného lešení příběhu. Příkladem, Arthur stojí v Saitově bytě u okna. Pojednou se ze snu probudí, Cobb se ohlédna k oknu, kde Arthur již není. Nebo, Cobb a Mol klečí na pláži v limbu. Odhrnou jednu budovu z písku a za nimi se zhroutí budova "opravdová". V souvislosti s tím mě nenapadá jiný oslavný výraz, než neverbální vyprávění.

Skvělý film, ve všech směrech. Budoucnost na Zemi zobrazená v rámci životů obyčejných lidí, zde není doplněna o ultra nové technologie, a to je velmi osvěžující. Úžasné je zde prolínání života na farmě a skvělé, napínavé, vesmírné sci-fi jízdy. Animace průletu Červí dírou je super, stejně jako všudypřítomná apokalyptická atmosféra. A ten moment, kdy se Cooper rozhodne dokovat u točící se lodi, a začne do toho hrát Hans Zimmer! U toho vám prostě musí začít přebíhat mráz po zádech. Tenhle film má ale ještě jednu věc, kterou úplně vybočuje z řady. Ve spoustě sci-fi (i jiných žánrů) se snaží proniknout k samé vědecko- technické podstatě vesmíru. (ve Stopařově průvodci se to skoro povedlo) A zde je to zastoupeno momentem, kdy se Cooper dostane do singularity. Společně s Počátkem a Temným rytířem můj nejoblíbenější Nolanův film a co se IMAXU týče, jde o ten nejintenzivnější kinozážitek mého života.

Tak, děti to byl příběh o filmu s námětem jednoduchým, až jednomu zůstává rozum stát, ale s výpravou, kamerou, hereckými výkony a hudbou tak úchvatnou, že i po čtvrtém shlédnutí nepřestává bavit na té nejvyšší úrovni. Vetřelec mi úplně mozek nevystřelil, ten film mi moc nesedl, ale tímto, místy trošičku toporně vyprávěným majstrštykem si Ridley mou úctu rozhodně vysloužil. Russel Crowe je neskutečný sympaťák. Skoro všichni, kdo Gladiátora viděli se mi přiznali, že na konci pro něj uronili nějakou tu slzu, čehož jsem se já vyvaroval. Maximův příběh místy přestává být příběhem, a chová se spíše jako epos, jehož hlavní postava není ničím jiným, než archetypálním hrdinou. Skoro každému jinému filmu by to neskutečně uškodilo, avšak Gladiátoru to divák automaticky promíjí z jednoho prostého důvodu. Ten film ví co je, a tomu přizpůsobuje mnoho ostatních atributů. Například ostatní charaktery a veškeré hranice doposud pocítěných emocí trhající závěr. Hans Zimmer předvádí, že i na relativním počátku jeho kariéry v něm dřímal hudební génius a soundtrack tohoto filmu zasílá bez zpátečního lístku ne nejvyšší příčky žebříčku jeho filmových melodií. Gladiátor je jedním z opravdu mála filmů, které by byla velká škoda vyprávět knižní formou, bez jeho úchvatného obrazu.