HKstars

John Woo naštval svojí M:I-2 zřejmě i fanoušky v Asii a tak se Wilson Yip rozhodnul, že mu předvede jak se to dělá. Skyline Cruisers se svojí inspirací ve slavné americké sérii nikterak netají a hned v úvodu si ze západních kolegů trochu vystřelí. Samozřejmě se nekopíruje doslovně a v Hong Kongu na visačku CIA moc holek nesbalíte, takže našimi hrdiny je parta hi-tech zlodějíčků, kteří za tučný peníz seženou cokoliv, třeba i experimentální lék na rakovinu o který se perou dva vědci. Tým vede mlčenlivý Mac (Leon Lai) a jeho kámoš ze starých časů, Bird (Jordan Chan), Michelle a Sam jsou pak spíš talentováni teenageři, kteří si rádi přilepší. Žádný sejf pro ně není překážkou, ale nejnovější zakázka je příliš vysokou hrou a tak přijdou na řadu podrazy a taky trochu romantiky, když se Mac zakouká do tajemné June (Shu Qi), kterou potká během jedné nezdařené akce. Může za tohle náhle vzplanutí jeho stále doutnající trauma z minulosti nebo je všechno součástí složité pavučiny intrik? Na to snad ani nemusím odpovídat, ne? Skyline Cruisers se snaží diváka vodit za nos pěkně dlouho, ale zároveň ho dost podceňuje, takže na správné řešení tajenky přijdete pěkných pár minut před koncem filmu a budete se moci utěšovat snad jen pohledem na půvabné křivky Shu Qi a technicky fajnové přepadovky nejrůznějších budov. Tohle má Wilson Yip zmáknuté levou zadní a kdyby hrdinové nemuseli čas od času použít ruce na něco jiného než dobývání zámků, bylo by to skoro bez chybičky. Hongkongská tradice jim však velí zmlátit pár poskoků a tady Yip kompletně ztrácí půdu pod nohama - zpomalené kung-fu v jeho podání je směšné a vykazuje všechny příznaky popové degradace, která žánr na konci 90. let postihla. Zpěváci zkrátka bojovat neumějí a nedočkáme se tu žádného zázraku ala superkop Aarona Kwoka v 2000 A.D. Podobně cuknete koutky, když se hrdinové snaží být cool i za cenu šílených střihů (průjezd termotunelem na bruslích), takových situací je naštěstí pomálu. Yip v zásadě žádnou výraznější chybu neudělal, ale vypůjčoval si příliš mnoho věcí z příliš mnoha filmů a děj snímku rozmělnil do série úkolů (hrdinové někam pracně vlezou, zjistí, že tam něco není a budou muset vlézt někam úplně jinam), které jen zřídka protne nějaké překvapení či dějový zvrat. Navíc se obávám, že kdybych si teď začal ty scenáristovy oslí můstky skládat v hlavě dohromady, ukázalo by se, že to nedává příliš smysl. Podobná aktivita by vás mohla posednout už během sledování samotného filmu, protože pokud máte nakoukané libovolné dva díly televizní Mission: Impossible, nemá vám Skyline Cruisers krom cukrkandlového obličeje Leona Laie (na jeho auru se zřejmě dost spoléhalo) co nabídnout a pokud se o to přesto pokusí (bitky), vyznívá to ploše až směšně. Občas to zkrátka chce ubrat plyn a nesnažit se být za každou cenu "cool", resp. hollywoodštější než Hollywood. Wilson Yip natočil řemeslně vyspělý, ale naprosto prázdný film, který vám proletí hlavou rychleji než kulka pětačtyřicítky. 50%

Nový hollywoodský film Jackieho Chana byl velice napjatě očekáván. Po slušné Křižovatce smrti sice HK fenomén dál natáčel perfektní filmy ve své vlasti, ale všichni fanoušci se zatajeným dechem čekali, jestli jeho jedinečný styl nezadupe do země neúprosné producentské komando. Všechny mohu potěšit, když potvrdím, že se tak nestalo. Naopak, větší rozpočet filmu dovolil aranžovat i rozmáchlejší záběry (které jsou doplněny skvělou hudbou). Jackie opět všem dokazuje, že nápadů má plné rukávy a že zdaleka nepatří do starého železa. Je pravda, že v jeho amerických filmech je vždy o něco méně bojových scén (což je zarážející, když jeho HK filmy mají čím dál tím lepší bojové sekvence), ale... Jackie dokazuje, že s dobrým scénářem a kvalitním obsazením lze film utáhnout i s hrstí bojových scén (a nutno dodat, že velice dobrých scén). Film je tedy více komedie než akce, ale v tom je právě jeho síla. Tam, kde Křižovatce smrti docházel dech, tedy v konverzačních eskapádách hlavních hrdinů, tam Tenkrát na východě exceluje. Jackie a Owen Wilson se skvěle doplňují a tvoří dvojku k pohledání. Svojí mírou také k neskutečné pohodě filmu přispívá hromada komických postaviček, od zkouřených indiánů, přes cynického šerifa až po bývalou O´Bannonovu bandu. Tohle všechno se před vámi odehrává s neskutečnou rychlostí, která vám dovolí vydechnout až po závěrečné bitce. A bude to nadechnutí krátké, protože hned poté nastoupí tradiční závěrečné titulky s nepovedenými scénami. Jackie Chan prostě zase dokázal to, o co se pokouší mnozí. Natočil totálně oddechový film, při kterém vaše bránice nezůstane v klidu. Tentokrát sice nečekejte haldy vybroušených bojových akcí, ale těšte se na nefalšovanou a upřímnou legraci. Pokud vám Jackieho styl nesedí, zřejmě vás k návštěvě kina nepřesvědčím, ale pokud jste Jackieho fandové, můžete si k hodnocení přidat malou, bezvýznamnou, hvězdičku. Jackie je borec. 70%

Tygr a Drak vypráví příběh ze staré Číny. Za těch dob se každý uměl alespoň trochu ohánět mečem, ale jen nejvyšší Mistři cvičení na hoře Wu-Tan jsou skuteční vládci bojových umění. Jedním z nich je i Li Mu-Bai (Chow Yun-Fat), který se vrací z meditace a žádá svou dávnou přítelkyni Shu Lien (Michelle Yeoh), aby jeho magický meč "Zelený osud" předala starému příteli, panu Tche. Li Mu-Bai chce zanechat boje a tak očistit svou duši, krátce po předání je ale meč ukraden tajemnou bojovnicí, která má co do činění s vražedkyní Nefritovou liškou. Brzy vyjde na světlo, že onou zlodějkou byla mladičká dcera guvernéra Yu, Jen (Zhang Ziyi), tajně cvičená Nefritovou liškou podle ukradených knih z hory Wu-Tan, a divák začíná tušit, že s ním někdo hraje hru na kočku a myš... Podobných zvratů je totiž ve filmu ještě několik (některé jsou bohužel snadno předvídatelné). Těžko říct, zda to byl záměr, ale už sám scénář Tygra a Draka je stejně mnohovrstvý jako rozporuplný. Dalo by se říct, že má ostré hrany, ale tupé ostří. Veškeré postavy jsou v něm jasně profilovány (s výjimkou Jen, ve které se sváří dobro a zlo, láska a nenávist, hněv a pokora - nechte se překvapit, kdo nakonec vyhraje) a jejich charaktery by mohli Li Mu-Baiovi a Shu Lien závidět i leckteří světci. Jejich jednání je ale mnohdy dost podivné (v rámci celého příběhu) a některé dialogy se také občas nedoberou svého smyslu. I přes všechny výtky, ale Tygr a Drak drží osu příběhu a nabíjí film potřebnou atmosférou. Té vydatně pomáhá nejen čínský jazyk, ale i vynikající výkony Chow Yun-Fata, Michelle Yeoh a hlavně Zhang Ziyi. A to jak herecké, tak ty akční. A to už se pomalu dostáváme k tomu nejlepšímu na celém Tygrovi a Drakovi, k bojovým scénám... Bojové scény v Tygrovi a Drakovi lze bez váhání označit za spektakulární. Nesmíte se ale snažit jim uvěřit :-) Stejně jako k příběhu, i k těmto scénám si musíte najít cestu. Akční sekvence se skládají z pozemních bojů (kde aktéři předvádějí věci, které jste mohli vidět jen v nejpromakanějších kung-fu + věci, které jste zaručeně nikdy neviděli) a pak z létacích scén. To už je poměrně silné kafe, které asi jen tak nespolknete. Tady se musíte odhodlat a začít brát Tygra jako mýtus (nebo "pohádku"...), protože ve chvíli, kdy se začnou hrdinové vznášet po střechách nebo létat v lese, méně přizpůsobivým povahám zřejmě ¨začnou tuhnout koutky a vyloučen není ani smích. Svou virtuozitu, ale Yuen Wo-Ping, choreograf bojových scén, prokazuje hlavně v klasických bojových scénách (souboje Shu Lien a Jen, Li Mu-Bai v akci), které nejsou nijak nereálné. Souboj Shu Lien a Jen, která bojuje se "Zeleným osudem", je fantastický. Tygr a Drak není filmem, který naplno stráví každý. Pokud vám bojová umění, popř. cokoliv asijského, nic neříká, budete citelně ochuzeni. Přesto si troufnu tvrdit, že se na Tygra může vypravit každý a (až na výjimky) bude spokojen. Ang Lee v jednom rozhovoru řekl, že natočit podobný film bylo jeho snem. Ikdyž mám k filmu maličké (malinkaté) výhrady, jsem neskutečně rád, že se některé sny plní. Jen houšť a větší kapky. 100%

Není nad to střihnout si čas od času nějaký ten edutaiment z čínské produkce. Děti, otevřete si čítanky, dnes budeme probírat Čínskou-Holandskou válku. V hlavní roli Chiu Man-Cheuk a pytlíky na zvracení... Předem všeho bych chtěl říct, že ačkoliv si na politikaření ve filmech nepotrpím, dělám výjimku co se týče rudé, rudější a nejrudější produkce plynoucí z Číny. Sino-Duch War 1661 vychází z historických reálií a je prošpikovaná komunismem od úvodních titulků až po závěrečný happyend (proč to neprozradit, stejnak se to dočtete v knihách, nehledě na to, že už z oslavných pohledů hlavního hrdiny brzy pochopíte, že Číňan věci nemůže zvorat). Děj se točí kolem postavy Zheng Cheung Gonga, oddaného služebníka dynastie Ming, který si císaře cení víc než vlastního otce. Problém je, že dynastie Ming je v průseru (ano, až tak ostře...) a otec se rozhodne přeběhnout ke konkurenci, tj. dotírajícím Yuanům. A aby toho nebylo málo ještě tu máme Holanďany (hrané skutečně pekelně nalíčenou hrstkou Evropanů), jež dorážejí na Zhengovu provincii pomocí dalekonosných děl namontovaných na lodích. Už zabrali Tchajwan a teď si dělají zálusk na Čínu. Ale toho bohdá nebude... Po VCDčku Čínsko-Holandské války jsem, už kvůli námětu, hodně dlouho nechtěl sáhnout, ale moje svědomí se nakonec ozvalo a já jsem dal Chiu Man-Cheukovi šanci. Teď už tak trochu chápu, proč tohle byl jeho poslední film. V oblasti zfilmovaných učebnic dějepisu (čínské výroby) jsem naprostým nováčkem, ale pokud někdo natočí historické kostýmní drama, ve kterém se hodinu kecá a pak půl hodiny bojuje, v naprosto šílených dekoracích (ale evidentně "draze", viz spousty komparzistů, lodí a dokonce vynález moderní techniky - cannon time. Kampak na Číňany s kulkou. Ti používají daleko větší kalibr ;) a pozách, které navíc stihne zničit nevhodná práce s kamerou, takhle asi výsledek vypadat neměl. Beru, že soudruzi byli spokojeni s pokornými výrazy všech zúčastněných herců (vypadá to, jako kdyby jim ty grimasy nalepil na tvář) a najdeme si čas i na tradiční čínskou odrhovačku (v hlavní roli loutna), bohužel krom těhle rudých motivů a historických pouček film nepřináší lautr nic, na co by se nestraník mohl těšit. Sáhodlouhé rozhovory řeší oddanost říši, manželkám, manželům a různým částem brnění a ani otec-zrádce, syn-patriot nedokáže ze svého nitra vymáčknout patřičnou dávku osudovosti. Naopak, většina dramatických momentů je díky neobratnosti režiséra spíše k smíchu, za všechny snad moment, kdy se Zheng rozhodne dobýt Tchajwan a pozvedne vítězně meč, který ozáří náhodný blesk. Tohle bych nesežral ani He-Manovi. Třikrát smůla pro Chiu Man-Cheuka, protože (zaprvé) je nucen odříkávat stupidní texty, (zadruhé) v bojových scénách jsou degradovány veškeré jeho schopnosti a (zatřetí) hraje v neuvěřitelně nudném filmu. Alespoň v závěru, kdy Zheng podnikne výpad proti Holanďanům, jsem čekal trochu adrenalinu, ale režisér Ziniu Wu asi prošel před natáčením jakousi dobrovolnou sterilizací. Když uprostřed bitvy, evidentně velkoryse rozehrané, začnu usínat, je jasné, že peníze vynaložené na tvorbu snímku odtekly špatným směrem. A přitom se všichni tak ukrutně snaží, až je mi líto srazit ten film na kolena, ale... když si vzpomenu na některé scény, znovu se mi vybavují ultranudné hodiny dějepisu na střední škole. To radši peklo než se v myšlenkách vrátit na tyhle místa... Vyhněte se obloukem, vaše svědomí vám poděkuje... 30%

Kdyby se někdy pořádalo klání o titul "nejpřekombinovanější film století", určitě by se našlo pár tisíc hlasů právě pro Tokyo Raiders. Scénář uhání tempem splašeného Ferrari a místy to skutečně přestává být roztomilé - lovestory se mísí se světem tajných agentů, mikročipů a bytovým návrhářstvím, hongkongské popové hvězdičky soupeří na plátně o místo se svými japonskými rivaly a to všechno je většinu času dokonale zpomalené... Režisér Jingle Ma (bývalý dvorní kameraman Jackieho Chana) svůj film pojal snad až příliš velkoryse, snad s nástřelem na západní trhy. Postavy jsou až příliš cool (asijský James Bond v podání Tonyho Leunga, snad až příliš bojovný návrhář bytových interiérů Ekin Cheng, oba obklopeni tunou setsakrapohledných koček z Hong Kongu a Japonska) a akční scény jen potvrzují, že tenhle film někdo přitáhl za vlasy příliš silně... Jingle Ma měl bezesporu dobré úmysly - kamera je výborná (pan režisér svou původní profesi nezapře), choreografie akčních scén je nezvykle dynamická (s přihlédnutím k tomu, že Tony Leung a Ekin Cheng toho ve svých filmech moc nepředvádějí), i když řada lidí zakoulí očima nad výběrem hudby (španělské rytmy vskutku nejsou tradiční kulisou hongkongských akčních scén) a přemírou zpomalovaček (kdyby se celý film pustil normální rychlostí, byl by odhadem tak o polovinu kratší). Ale budiž, technické stránce nelze moc věcí vytknout a v rámci akčních scén je nutno ocenit řadu svěžích nápadů. Bohužel, někde na cestě za komplexním příběhem přehodil Jingle Ma výhybku a zamířil přímo do pekla... Nevím zda měl film oslnit vrstevnatým příběhem nebo ho tvůrci pojali "sportovně" jako parodii na bondovky, ale nutno říct, že ani v jedné rovině scénář nefunguje. Postav je příliš a ve střídmá stopáž žene tempo do vražedných hodnot. Mnohé dialogy jsou tu jen proto, aby ty "ultracool" honičky dostaly smysl a herecké výkony se brzy zredukují na pár gest a hlášek. Milostné trojúhelníky, tajuplné mikročipy a dvojité identity některých postav - to všechno je jen narychlo splácaná fasáda, která nemá začátek ani konec. Nikomu by to nevadilo, kdyby se film držel svých akčních předků, ale Jingle Ma se občas zkouší přenést výš a boří rozjařenou atmosféru dlouhými dialogy a konspirativními motivy. V tu chvíli už nepomůže ani nadprůměrně pohledná herecká sestava (mluvím o herečkách ;), ani exotické japonské lokace a divák začne blaženě klimbat... Filmový tempomat však v těchto místech spolehlivě zasahuje a vždy vyvrhne nějakou akční scénu, takže ve výsledku patří Tokyo Raiders k tomu lepšímu z "nové hongkongské vlny". Není jednoduché se naladit na jeho vlnu, ale stojí za to se o to pokusit... 70%

"Existuje spousta filmů co se jmenujou Versus, ale jen jeden je taková úchylárna. Co taky čekat od Japonců, že?" Na světě existuje 666 portálů zla a jeden z nich se nachází v srdci Japonska. Jmenuje se Les vzkříšení, takže pokud vás tu někdo přesekne mečem vejpůl, nemusíte hned sepisovat závěť, protože dostanete šanci mu to oplatit. Dva maníci tu spolu bojují (samozřejmě kvůli dívce) už pár století a tajně doufají, že jeden z nich dokáže svým vítězstvím otevřít portál a dojít zaslouženého odpočinku coby vládce všeho zla. Nebo tak něco. Faktem však je, že poslední souboj opět dopadl neslavně a i když jeden z nich vede vysoko na body, musí čekat dlouhých pětset let než se mu reinkarnuje protivník, spoluhráči i veledůležitá dívka. Ta narozdíl od všech ostatních ví všechno od začátku, takže může hlavnímu hrdinovi odpovídat na všetečné dotazy. I když, neměli bychom ho nazývat hrdinou, protože vězeň s doživotním trestem, který zabíjí maníky na potkání a po autonehodě neváhá uříznout policistovi rukou s druhou částí pout, no není to prorotyp klaďase, ale řekněme že se mu dá fandit. A ve chvíli kdy okrade jednu z četných mrtvol o svršky i spodky, docela mu to sekne... A jak to vlastně všechno začalo? "Hrdina" utíká spolu s dalším vězněm skrze les, aby se dostavil na schůzku s kolegovými kamarády. Autonehoda policejního vozu byla inscenovaná a spoutaná dvojice se brzy setkává s partou všehoschopných gangsterů (kteří jsou hodně ujetí a nepotřebujete se na ně koukat dvakrát, abyste to pochopili). Pořád melou něco o tajemné postavě, která rozděluje rozkazy a která jim nařídila, aby hrdinu zadrželi než "On" přijde. Hrdinovi se nesmí ublížit, takže veškerá nevraživost mezi gangstery a poněkud neotesaným frajírkem probíhá ve verbálním stylu (ve kterém však všichni sahají po zbraních a kamera se kolem nich zběsile točí. Tady už najdeme pozůstatky japonského "výplachového" humoru. Místy nebudete vědět jestli se režisér zbláznil nebo ne, ale posléze se začnete smát. Co vám taky jiného zbývá ;). Narůstající hádku však přeruší první mrtvola (hrdinův spoluvězeň) a světe div se, maník s průstřelem hlavy začne za chvilku vesele pobíhat. Les vzkříšení se probouzí a za pár okamžiků začne vyrábět oživlé mrtvoly jak na běžícím pásu. "Braindead? Málo stylu. Choking Hazard? Málo mrtvol. Versus je ta pravá řežba ve které mrtvoly odpadávají stylově a po desítkách." Ještě než se děj naplno rozjede, popadne hrdina omráčenou dívku, kterou měli gangsteři v autě a zatímco jsou mistři zaměstnáni střelbou do neustále živé mrtvoly (ehm to zní divně), proklouzne jim a zdrhne do lesa. Tady začíná zběsilá jízda, při které mrtvoly vylézají ze země a útočí na maníky, kteří je se zjevnou chutí a nekonečnými zásobníky likvidují. Větší "maso" jste ještě neviděli, kamera sice létá jak zběsilá a přehuštěnost některých záběrů mi připomněla některá režijní díla Donnieho Yena, ale Ryuhei Kitamura zná míru a navíc tyhle macaté bitky prostříhává epizodkami oživlé dvojice policistů, které vnášejí do filmu tolik potřebný humor (hlavně verbální, ten vizuální vystrkuje růžky všude. Některé efekty při zabíjení mrtvol jsou skutečně legrační. Záměrně i nezáměrně). Zatímco si gangsteři hrají na honěnou s neustále přibývajícími zombies, snaží se hrdina tahat rozumy z dívky, jež s sebou táhne jako kus hadru. Řečičkám o vzkříšení nebo věčném souboji moc nevěří, nicméně za chvíli se objeví "On" i se skupinou elitních bitkařů (hlavně bitkařek) a hrdinovi začne hořet za patama. Vedle těžkotonážních zbraní přijde ke slovu i nějaké to kung-fu (většinou hodně zrychlené, nicméně choreografie prozrazuje, že Yuji Shimomura a Kenji Tanigaki netrávili v týmu Donnieho Yena čas hraním piškvorek) a nakonec sáhnou ti přeživší i po chladné oceli. Není nad staré dobré katany. "Hodinkový syndrom" Versus byl evidentně točen velice rychle a za malé peníze (natáčelo se výhradně v lese a choreografové akčních scén v jednom rozhovoru uvedl, že na veškerá akce se musela natočit za týden), ale naštěstí to není příliš vidět. Make-up efekty jsou zvládnuty na jedničku a příliš mystický a ukecaný příběh drží pohromadě především humor a vizuální stylizace (včetně odkazů na některé slavné filmy (Matrix, filmy Sama Raimiho)). I na hercích je vidět, že si natáčení patřičně užili - Tak Sakaguchi je výtečně rozpolcenou postavou a i když je nejkladnějším členem ansámblu, do očí byste se mu asi báli podívat. Ostatní si vystačí s tím, že svoje ploché postavy obdaří alespoň nějakým druhem šílenství. Funguje to báječně. Ale bohužel ne pořád. Film má celé dvě hodiny, ale už v půlce stopáže je většina postav mrtvá (nebo alespoň uzemněná) a začne se příliš mluvit (to aby se vysvětlila zápletka). I hlavní hrdina trochu vyměkne a než se přes X vzkříšení dostaneme k finálnímu souboji, který už mi taky připadal poněkud na dlouhé lokty, tempo filmu klesne k bodu mrazu a vy začnete pokukovat po hodinkách. Je to věčná škoda, protože jak Kitamurovi příběh pozvolna proteče mezi rukama, ztrácejí na důrazu i vizuální finesy (to neustále kroužení kamery a extraširoké záběry začnou být po čase stereotypní) a film diváka začne otupovat. Je to pech, protože i když se ve finále opět všichni rozjedou na plné otáčky, nepodaří se jim diváka "chytnout" tak jako v samotném úvodu. Ale nenechte se odradit, protože Versus je dalším kouskem současné japonské kinematografie, který by vás neměl minout. Je sice trochu příliš stylový a jeho příběh je jen snůškou záhrobních berliček, kterými scénárista může vysvětlit neustálé kříšení všeho a všech, ale takové už hororové gorefesty bývají. A kde jinde můžete vidět partu dokonale uplácaných mrtvolek, kterak do sebe střílí ze všeho co má hlaveň a ukopávají si hlavy ve zvlášť ladném slow-motionu? Asi nikde, takže popadněte Versus a dopřejte si trochu filmové brutality. S notnou dávkou trpělivosti nebo prstem na přetáčení je zábava zaručena. 60%

Gen-X Cops je z filmů, které si ve videopůjčovnách berete do rukou takřka automaticky. Palcový titulek "JACKIE CHAN", obvyklá klišé vychvalující nevídanou akci a slogan "je čas zemřít", to jsou zřejmě hlavní argumenty vydavatele :) To, že Jackie Chan seděl tentokrát na druhé straně barikády jako producent a v celém filmu se mihne zhruba na pět vteřin, to se již na přebalu nedočtete, ale on vám Jackie nakonec vlastně ani nebude chybět :-) Gen-X Cops jsou příběhem party mladých hongkongských policejních kadetů, jejichž drsné a poněkud nezodpovědné "vyšetřovací metody" je dovádějí často až na hranici zákona. Nicméně v Hongkongu zřejmě nic není dost drsné a tak se mladí hrdinové utkají s místním podsvětím v boji o čas, zásilku výbušnin a nakonec i vlastní život. Jak je vidět, zápletka neslibuje moc originality a když si pozornější divák, že titulky jsou plné hvězdiček současného hongkongského popu, může to znít přímo tragicky. Nicméně Gen-X Cops se zásluhou režisérské taktovky Bennyho Chana (Who am I?), zajímavé práce s kamerou a kdo ví, možná i samotného vlivu Jackieho, vymaňují ze škatulky hongkongské "nové vlny" a i náročnějším divákům přinesou uspokojivou dávku akce, humoru a kdo ví, možná i slabou vůni pověstného hongkongského stylu, která se poslední dobou tak rychle rozplývá... Výsledkem je zvláštní kombinace přestřelek, bojových scén a typicky čínského (nejen) konverzačního humoru. Ten je bohužel v našich videopůjčovnách značně oslabován tuzemským dabingem, který již "shodil" mnohé dialogy i celé filmy. Ale přejděme k důležitějším věcem - akční scény se nedají řadit k nějak revolučním, v hlavním obsazení jsou přecijen "jen" hongkongské pohledné tvářičky, ale byl jsem mile překvapen, kolik udělá solidní práce kamery, zajímavá choreografie a zřejmě i základní bojová instruktáž, protože při některých scénách jsem cítil i staré známé mrazení v zádech :-) V porovnání s libovolnou americkou akcí jsou Gen-X Cops adrenalinovými hody, ostatně, zkuste si představit Lucii Bílou a Petra Muka "kung-fu fighting" :-) Filmové přestřelky jsou také solidní, vše ovšem poněkud degradují rychlé střihy. Na komediální část neberu moc ohled, čínský humor přecijen není pro evropského diváka každodenním jídelníčkem, nicméně v Gen-X Cops se o něj stará především Eric Tsang coby roztržitý inspektor Chan. Gen-X Cops jsou nenáročným akčním filmem, který - podobně jako Tokyo Raiders - představuje tu lepší část moderní hongkongské kinematografie. Pokud vás neurazí průměrný příběh, (na poměry) průměrné bojové scény a průměrný čínský humor, třiceti korun ve videopůjčovně jistě nebudete litovat. 60%

Jackie Chan a romantika? HK Stars a není na nich recenze na tak provařený film jako Gorgeous? Inu zázraky se stávají, ale po jemném upozornění od jednoho z našich čtenářů jsme usoudili, že tenhle film by ve výčtu určitě neměl chybět, protože přivádí do Jackieho filmografie hned několik novot. Dokonce by se dalo říci, že Jackie už není ve svém filmu pánem, protože i když C. N. Chan vlastní přepychovou jachtu, parádní rezidenci a peníze by mohl přehazovat lopatou v trezoru velikosti Hyde Parku, jeho životním stylem zamává pohledná vesničanka Bu (ostatně kým by nezamávala Hsu Chi), která se vypraví do velkoměsta poté, co k břehu jejího bydliště připrave láhev s milostným vzkazem (to že ji poslal růžovoučký homosexuál Albert v podání Tonyho Leunga, je jen drobným střípkem poetiky celého příběhu). Bu potká Chana zrovna v průběhu kočkování s jeho bývalým kamarádem Loem (Emil Chau). Je to klasické dětinské "kdo dočůrá výš", které se většinou nese ve znamení "vymlaťte z něj duši", což je věrnou záminkou ke klasickým bojovým scénám v Jackieho stylu (kromě Loových poskoků se Jackie musí vypořádat i s Albertovými kamarády, kteří se snaží pomoci Bu, aby mohla Chana oblbnout... v lásce a válce je vše povoleno ;). Zajímavostí je, že veškeré akční scény se nesou v klidném duchu a jsou proloženy humorem tak elegantně, že ani na vteřinu nepomyslíte, že by se hlavnímu hrdinovi mohlo něco stát. I když Lo najme australského bojovníka (Brad Allan), o hlavu menšího, aby dal C.N.ovi nakládačku a on ho nakonec i porazí (aby mohla následovat dokonale romantická tréninková vložka), s nikým to ani nehne a Lo je smutný, protože porážka jeho soupeře mu nepřínáší uspokojení. Tahle poloha filmu však nevylučuje, že by choreografie měla být nějak slabší. Jackie tu předvádí fantastické věci a i když je občas vidět podpora drátů (hlavně v závěrečné odvětě proti Bradu Allanovi), nelze nepochválit hezké skupinové bitky (úvod na lodi, trochu vykrádající starší Dragons Forever, nebo souboj s maskovanými útočníky. Jackie tu s basseballovými pálkami předvádí hotové divy) a především dva souboje s Bradem Allanem. Tehdy ještě novopečený člen Jackieho týmu předvádí s lehkou podporou drátů neuvěřitelně rychlé a fotogenické kombinace a posunuje tak akční scény o stupínek výš. I s odstupem několika let považuji Gorgeous za neuvěřitelně roztomilou komedii, což připisuji hlavně charakterům a hereckým výkonům. I menší roličky (Tony Leung, Emil Chau, Ken Lo) jsou zvládnuty precizně a jemnou romantickou linku (která je sice netradiční, ale tak nějak tu "sedí") doplňují fantasticky dynamické akční scény. Někteří možná řeknou, že mezi Hsu Chi a Jackiem to patřičně nejiskří a celá ta slavná romantika je tu jen tak do počtu, ale i když si nepotrpíte na uslzené příběhy, neměli byste litovat, protože Gorgeous má něco pro všechny. 70%

Čínský trikový kolotoč s mimořádně nabitým obsazením... Zaujalo vás to? Pak čtěte dál... Snad jedině Hongkongská kinematografie si může čas od času dovolit adaptovat tak svébytný žánr jakým je anime. Tohle je jeden z případů, kdy se konverze povedla (i když... není to tak dokonalé jak by to mohlo být)... Příběh je tak trochu jeden velký chaos a hlavně ze začátku nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Děj sleduje postavu mladého hrdiny jménem Hero (hohoho, hraje ho Ekin Cheng ;)... ten je vybrán svatým velmistrem jako jeho žák, načež jsou jeho rodiče zabiti, načež on je pomstí (zabili je proklatí amíci), načež odjede do Ameriky (za lepším životem), seznámí se s mnichem (Ken Lo, zřejmě jeho největší a nejukecanější role)... to se ovšem stane až poté co o šestnáct let později dorazí do New Yorku jeho syn (Nicolas Tse) a setká se s Yuenem Biaoem... a ten... už vám z toho hrabe? No tak popořádku ;) Jak jste si zřejmě všimli, vysvětlit dějové smyčky tohoto filmu je nemožné, musíte to prostě vidět... Po první půlhodině se naštěstí vše uklidní (tak, abyste příběh stihli do závěrečných titulků vstřebat ;) a i když film až do konce poskakuje mezi současností (1930) a minulostí (1914-1929). Tyhle dějové zvraty jsou to jediné co drží první půlku filmu nad vodou (jinak je to bezbřehá romantika ve fantasy reáliích jejíž klidnou hladinu rozčeří jen krátký fight Biao vs smečka kovbojů)... Ačkoliv je tato část poklidná a bez velkých bojů, příliv postav nebudete stíhat (Hero, Grinchoidní potvor co se hýbe rychleji než zvuk a kope jak blázen, Yuen Biao, který se ve filmu jen mihne, Hsu Chi, Ken Lo, který funguje napůl jako vypraveč a napůl jako důležitá postava... a další a další... každopádně - všechny do jedné PODIVNÉ postavy)... V padesáté minutě ale jako by někdo lusknul prstem, objeví se japonští ninjové a filmaři začnou utrácet peníze naspořené ve vlažné první půli... Nastává vizuální peklo, fireball střídá fireball, ninjové se rozpadají na kusy nebo alespoň létají po stěnách... Triky jsou sice slabší, ale dovedou podržet atmosféru a vy sledujete souboj titánů... moc hezká podívaná, dočkáme se i nějaké choreografie, ale vcelku slabota, hrdinové jen plácají vzduch kolem sebe... nicméně dojem z "prvního pořádného souboje" je víc než kladný. Další souboje nebudu popisovat, protože už jsou jen dva, ale jsou NEUVĚŘITELNÉ... Pokud někdo pamatuje trailer na Volcano High... Zapomeňte na něj ;)... pokusím se ripnout kus souboje, aby to mohl... "vidět" každý... Moc se rozepisuji? Ale o tom tenhle film je! ;) Do prvního hodiny "naflákali" autoři tolik věcí, že by si rozhodně zasloužili zápis do Guinessovy knihy rekordů. Takovou hustotu událostí na jeden metr celuloidu člověk jen tak nevidí (snad jen... v anime ;). Ale ukončeme to... Ačkoliv má film řadu chyb a chybiček (místy pomalé tempo, chaos v ději, postavách, prostoru a čase), nabízí i řadu světlých stránek, kterými se vyplatí listovat... V celku pak představuje epos proti kterému je Zu Warriors (2001) jen puzzlem pro nemluvňata... Je to rozhodně zajímavý film... ale ne pro každého. pozn. úroveň triků v závěrečném souboji je taková, že to vypadá jako Mortal Kombat kombinovaný s DragonBall Z ;) Ovšem Ekin Cheng je moje sázka na ideálního představitele Raydena (sice mu chybí pár centimetrů do těch dvou metrů, ale jinak... ;) 70%

Takashi Okamura strikes back! Ehm, teda vlastně... poprvé. Zatímco No Problem 2 byl romantickou komedií přehranou do akční parodie, na první díl se trochu zapomnělo a to i přesto, že v něm Okamura vyrobil malý pomník svému nejoblíbenějšímu městu a ještě přitom natočil náramnou romantickou komedii, která má podobné účinky jako gril vhozený do eskymáckého iglů (píše se to tak, že jo? ;). Pokud máte srdce poháněné kapalným dusíkem a ohrnujete nos nad filmy, ve kterých každých deset minut někdo někomu nepřerazí alespoň dvě kosti v těle, pak můžete hbitě přestat číst. Okamura se sice snažil a ve filmu se hodně mluví o Jackie Chanovi, přičemž se v pozadí mihne řada jeho kamarádů (Sammo Hung, Ken Lo, Mars, řada dalších lidí ze stunt teamu), ale opravdová akce tu skutečně není (nepočítáme-li Okamuru doslova driblujícího po place ve zrychlených záběrech). Tady má zelenou romantika, takže od faktu, že si hlavní hrdina sežene v Hong Kongu povolání kaskadéra vskutku nečekejte (krom několika povedených vtípků) žádné jiskřičky naděje. Na mlácení zkrátka máte druhý díl. Ten první začíná Daijirovým probuzením doma v Japonsku. Přítelkyně mu dala kopačky a odjela do Hong Kongu, dělat sekretářku Jackiemu Chanovi. Zapomněla při tom, že Daijiro je maniak a klidně obětuje všechny úspory, aby se vypravil do Hong Kongu a pokusil se její srdce získat zpátky. Do cesty se mu ale připlete půvabná čínská uprchlice, která je v Hong Kongu ilegálně a ukryje se před policií v jeho bytě. Daijiro umí jenom japonsky, jeho nová kamarádka pouze mandarínsky, takže nám tu vzniká originální milostný trojúhelník, když se Daijirova ex-přítelkyně snaží překládat, co mají oba na jazyku. Velmi brzy mezi nimi vznikne silné pouto, možná i proto, že mají společný úděl - on se snaží získat zpátky svojí dívku, ona zas hledá v Hong Kongu přítele, který zmizel neznámo kam. Režisér Alfred Cheung velmi zručně prokládá nenápadné romantické sbližování třeskutým "japonským" humorem v podání Okamury (tenhle prcek je vážně hyperaktivní a dokazuje, že každá země má svého Jima Carreyho ;) a vpašuje do děje i svou trademarkovou melancholii, tolik patrnou např. v jeho starším Paper Marriage. Jeho romantické komedie zkrátka mají onu reálnou hranu a nejsou vždycky jen zábavné. Když se mezi sebou Daijiro a Ching baví a jejich oči naznačují, že nějaká jazyková bariéra tu nehraje roli, začnete si stýskat nad tím, že aby v Hong Kongu vznikla opravdu kvalitní romantická komedie, musí přijet nějaký japonský import a víceméně k ní hongkongské tvůrce dokopat. Ačkoliv je vývoj děje trestuhodně předvídatelný, všechno se odehrává bez sebemenšího zaškobrtnutí a moc příjemně se na to kouká. I díky malým perličkám pro hardcore fanoušky - Ken Lo tu jako Ken Lo háže Okamuru z rozeběhu přímo na odjíždějící náklaďák, Jackie Chan je (hlavně v první půlce filmu) všude a přitom nikde, a Sammo Hung vám předvede jak se v Hong Kongu testují kaskadéři. Někoho možná odradí nedostatek akčních scén, ale jedním mávnutím ruky přichází o hodně, protože Okamura tu hraje s úplně jinými kartami dost možná svou životní partii. No Problem 2 je zábavný film, ale úplně jiným, o dost podpásovějším způsobem. Jeho předchůdce má z hlediska celuloidové historie daleko větší hodnotu a musím říct, že mě hodně potěšilo, jak to Okamurovi všechno klaplo. Od prvních minut je vidět, že tenhle film je dílem člověka, který má nakoukáno a v mládí mu nad postelí visely plakáty Jackieho Chana a Sammo Hunga. Alfred Cheung to dokonale pochopil a vykouzlil mi v mozkovně veeeelice sentimentální náladu, která funguje v dnešní nehostinné době popových neumětelů, digitálních triků a nevkusných drátů jako příjemný kožíšek, do které se můžete v depresi zachumlat. Nikomu ho nenutím, ale vězte, že je návykový. Jenom dva prstíčky strčíte a... uvidíte sami. 70%