HKstars

Hongkongské Gangy New Yorku? Tak bychom mohli s jistou dávkou nadsázky nazvat velkofilm a remake Hero z režijního pera Coreyho Yuena. Ačkoliv díky názvu bude tenhle snímek zaměňován se slavnějším Jet Liho filmem, udělali byste obrovskou chybu, kdybyste ho minuli, protože podobných děl je v HK kinematografii jako šafránu... Hlavním hrdinou filmu je Ma Wing-Jing (Takeshi Kaneshiro), který spolu se svým bratrem Ma Tai-Cheungem (Yuen Wah) utíká z bídou drásaných oblastí Číny do pohádkové Šanghaje. Po svérázném nástupu do vlaku však zjišťují, že není všechno zlato, co se třpytí a jediné co nováčkům zbývá je do úmoru dřít v přístavu. Tady však Ma Wing-Jing náhodou potkává hlavu jedné z Triád - Tam Seeho (Yuen Biao), který je podporován Brity. Maova drzost Tamovi imponuje a po krátké seznamovací bitce se kolečka Ma Wing-Jingova osudu naplno roztáčejí. Začíná to prací v baru, odkud Ma vyžene členy konkurenční Triády Yeung Seunga (Yuen Tak) a pokračuje to vlastnoručním zabíráním cizích území (to přijdete s mečem do cizí čtvrti, všechny pomlátíte a okolíkujete dobyté území - v reálu to asi tak nefungovalo, ale ve formě akční scény to sežerete i s navijákem). Bohužel s rostoucí mocí se Maovy dobré úmysly (a především láska k barové zpěvačce Kim) vytrácí a mladík si během několika špatně volených vět stihne nadělat spousty nepřátel. A to je zlé, protože město je pro tři Triády příliš těsné a Yeung Seung za zády ostatních spřádá zlomyslný plán, který z něho udělá vládce města. Stačí zabít pár Britů a sehnat od policie nějaká ta děla - zbytek už se zařídí... Musím přede všemi dobrovolně přiznat, že od Hero jsem nic moc nečekal (a o filmu samotném ani předem nic moc nevěděl) a nechával jsem si ho v zásobě HK pecek až na poslední chvíli. O to příjemnější bylo překvapení, když se z podceňovaného titulu vylíhla temná gangsterka popisující bouřlivé období války Triád v Šanghaji. Osobně nevím jestli Corey Yuen čerpal z historických učebnic, ale není těžké uvěřit, že se podobné berserky (v akčních scénách dominují nechvalně proslulé axe gangy) skutečně děly. Akce je ve filmu ale jen stopové množství, protože Corey se soustředí hlavně na dokonalou kresbu doby a napíná atmosféru jak to jen jde (sám si však místy podráží nohy drastickými dávkami humoru. Ten většinou přichází v nejnevhodnější chvíli, ale díky bohu je až příliš roztomilý, takže vlastně ani nemohu protestovat ;). Vychází to perfektně a ať počítám jak počítám, je mi záhadou, že se tak košatý příběh vešel do devadesáti minut. Snad je to zásluhou herců, kteří odvedli skutečně VELKÝ kus práce. Takeshi Kaneshiro v čele je velkým příslibem do budoucna - umí kopat, hrát i střílet a pod jeho pohledy jistě zkoprní řada fanynek, nicméně Yuenové z Opery mu víc než zdatně asistují - Yuen Biao je jako vůdce Triády možná až příliš sympatický, takže ve chvíli, kdy se mu začnou dít "moc špatné věci" budete scenáristu proklínat. Yuen Wah je tu obsazen zcela proti svému typu, ale svoji úlohu sidekicka a bratra hlavního hrdiny zvládá na jedničku, zvlášť v kooperaci s Corey Yuenem, jenž si střihnul malou úlohu strýčka hrdinovy lásky, barové zpěvačky Kim. No a pak je tu hlavní záporák - Yuen Tak, který se konečně taky jednou vytáhne i před kamerou - jeho herecký výkon a vizáž je stejně oslnivá jako jeho choreografie a když to v závěru pořádně rozbalí, začnete litovat, že tenhle maník se před kamerou objevuje jen zřídka. Těžko někoho o kvalitách Hera přesvědčovat pouhými slovy. Corey Yuen se evidentně nechal inspirovat hollywoodskými eposy a blíží se k nim na všech frontách, aniž by "kopíroval" jejich špatné mravy. Je to sice trochu moc retro a těch humorných scén mohlo být méně (pokud tedy vůbec nějaké byly nutné), ale v přívalu dnešních rádoby akčňáků HK popových hvězdiček (už je to klišé, co? ;) působí tenhle remake (předlohou byla klasika od Shaw Brothers - Boxer from Shantung) jako svěží vánek. Díky za něj... 80%

Lau Kar-Leung si zas jednou potřeboval veřejně "zamasturbovat" nad tím, kolik zná bojových stylů a zbraní. Jako by to nestačilo v Legendary Weapons of China, teď milý Lau, se svým nevlastním bráchou Gordonem, fušuje do řemesla i Japoncům. A navzdory mé averzi k "jedinému žijícímu velmistrovi" (viz níže), musím říct, že z toho je opět další nesmrtelná klasika. Konec 70. let téhle bratrské dvojce zkrátka vyšel a je škoda, že tenhle film vedle komnatových pecek trochu zapadl. Jeho zápletka je totiž velice originální a ve druhé půli filmu se zvrhne v nekonečný řetěz bojových scén, které jako by vypadly z učebnice. Ah To si má vzít za ženu kamarádku z dětství, Kung Zi, kterou ale už léta neviděl. Zprvu protestuje a snaží se manželství vyhnout, ale z Kung Zi vyrostla taková kráska, až to Toovi zvedne... kadeře (ano, Gordon Liu tu má víc vlasů než ve všech dalších rolích dohromady ;). Dojde tedy ke svatbě, manželství však nemá dlouhého trvání, protože Kung Zi ráda trénuje japonské bojové styly a snaží se manželovi dokázat, že jedině karate a judo jsou těmi správnými bojovými uměními. Když zlikviduje půlku zahrady (ukopávat hlavy mramorovým andělíčkům se nesluší) a párkrát zaspáruje s manželem, odjede naštvaná zpátky do Japonsku, i proto že jí Ah To ve většině disciplín porazil. Jeho otec, který celý sňatek domluvil snad ještě před synovým narozením, čistě z obchodních důvodů, se snaží dát věci do pořádku, ale Toův dopis manželce, který se náhodou dostane do rukou Ziina blízkého přítele, ninji Takena (eh), který jeho význam špatně pochopí a bere to jako čínskou výzvu na souboj. Dá tedy dohromady nejlepší bojovníky jednotlivých japonských stylů a vydá se za Toem. Však se ještě ukáže, jestli má navrch čínský meč nebo japonská katana. Takena hraje Yasuaki Kurata (zřejmě nejobsazovanější "ninja" v hongkongských filmech) a zápletka by vám snad mohla trochu připomenout Ninja in the Dragon´s Den (natočený šest let po tomto filmu). Lau Kar-Leungovi nelze upřít vynalézavost, především v první části filmu, kdy se manžel a jeho choť navzájem trumfují, kde to jen jde. Poznáte tak zbraně i techniky z obou stran barikády a jedná se o milou předehru k extrémně nataženému finále, ve kterém už se charaktery postav víceméně nevyvíjejí. Jakmile přijede japonský reprezentační tým do Číny, jde už čistě o bitky a max. tak nějaký kodex samurajů, probleskující vždy na konci soubojů. Gordon Liu vyzkouší karate, judo, japonský meč, nunčaky nebo umění ninjů. A tady začíná Lau Kar-Leungův film trochu skřípat. Ne že by snad podání bojových stylů bylo nějak nepřesné, naopak se člověk musí sklonit před Lauovým rozhledem a Gordonovými schopnostmi. Nejsem sice expert, ale všechno vypadá přirozeně a Gordonovi "sežerete" i vlastní verzi drunken boxingu, který ho naučí sám Lau Kar-Leung v cameo roli (neodolatelně sehrál Ah Soa, tj. postavu žebráka z Drunken Mastera... stojí za zmínku, že Yuen Siu-Tien, který hrál Soa/Sama v Drunken Masterovi, tu hraje jednoho z čínských mistrů, který použití drunken boxingu proti karate navrhne). Jde tu čistě o to, že výsledky jednotlivých klání jsou nekompromisní. Při manželských bitkách to ještě vypadá celkem vyrovnaně, ale skutečnost, že Ah To vyhraje nade všemi velmistry, kteří se mnohdy věnují jen konkrétnímu stylu (takže nad ním tráví nepoměrně víc času, než univerzálně cvičený jedinec), je velice vratká. Snad jen u juda nechal Lau prostor pro zaváhání a zkalil charakter hrdiny malým podrazem (ale nevědomým), u zbytku jsme důsledně přesvědčování o tom, že čínské styly nemají konkurenci. Podobně troufalý byl Lau i v Bláznivé misi 5, když nechal západní šerm zlikvidovat čínským mečem, v tomhle případě jde ale o trochu víc. Japonci asi tenhle film v lásce nemají. My ale Japonci nejsme a pokud nepatříte zrovna k fanatickým studentům karate nebo aikida a nemodlíte se denně dva zdrávasy v japonštině, můžete tuhle mezinárodní nesnášenlivost a pokřiky "naše kung-fu je lepší než vaše" s klidem hodit za hlavu. Jde tu přeci jenom hlavně o výkladní skříň mnohdy neuvěřitelných bojových výkonů. Lau všechno rámuje do širokých záběrů a stříhá jen když je to nutné. Všechny techniky tak dostanete na stříbrném podnose a v prvotřídní kvalitě. Tenkrát to možná byla samozřejmost, dneska si takových filmů musíme vážit. A Gordon Liu by se svým charismatem skutečně mohl lámat skály. Pokud máte šanci sehnat tenhle titul a s leskem v oku vzpomínáte na 36 komnat a podobné fláky, neváhejte už ani vteřinu. Máte na dosah perlu a ani o tom nevíte. 80%

A máme tu další film z prostředí Po Chi Lamu (i když Wong Fei-Hung se tu tentokrát vůbec neobjeví!). Yuena Biaoa asi naštvalo, jak málo prostoru dostal v první OUTC a tak si o dva roky později roli Foona vyzkoušel znovu a protože Biao není žádný troškař, jde hned o hlavní postavu... Hned v úvodu ho zastihujeme jak spolu s Buck Tooth Soem (Wu Ma, který je zároveň i režisérem filmu) příjíždějí z Hong Kongu a hned spěchají na kliniku. Foon je bohužel smolař a na lodi potká přítele z mládí (Tai Bo). Ten zrovna neví kam s pašovaným opiem a protože ví, že celníci nebudou zavazadla Po Chi Lamu kontrolovat, vrzne kontraband nebohému Foonovi přímo pod nos. Po následné policejní razii na klinice, vedené postrachem všech zločinců, Zlatým Panterem (Yam Sai-Kwoon) se tak Foon z pozice očekávaného studenta stává vyvrhelem, což nakonec vede k jeho vyloučení z komunity... Dokonce i dívka do které se na lodi zakoukal je "rizikovým zbožím", protože se jedná o dceru Zlatého Pantera. Smůla nad smůly a to všechno na hlavu jednoho dobráka... Foon se však rozhodne s osudem bojovat a infiltruje pašerácký gang vedený Wahem (Yuen Wah), aby pomohl Panterovi získat dost důkazů a očistit své jméno. Všechny, kteří se teď těší na další nepoznané dobrodružství ze života Wong Fei-Hunga a jeho učňů, teď ale musím trochu zchladit... Wu Ma film pojal jako detektivní drama a přes několik typicky čínských gagů, se celý příběh točí kolem toho jak Foona někdo mlátí, podvádí nebo mlatí a zabíjí jeho blízké. Tenhle "vážnější" model sice funguje, ale je na míle vzdálen melodramatické Once upon a time in China nebo odlehčeným Drunken Masterům. S tím bohužel souvisí i nároky kladené na herce - je těžké soudit podle anglického dabingu (který je odporný jako vždy), ale nikdo ze zúčastněné posádky mě vyloženě nezaujal. Ano, Biao je fajn Foon. Ano, Yam Sai-Kwoon hraje dalšího "jsem hodnej, ale spravedlivej" oficiála. Ano, Yuen Wah hraje záporáka solidně, ale... všichni mají na víc a jejich ztrápené výrazy (hlavně Yuen Wah) prozrazují, že si to při natáčení zrovna dvakrát neužívali. Právě výkony celého ansámblu film trochu koupou v béčkových vodách, kam spadnul hlavně díky ušmudlané technické prezentaci (kamera, triky, zvuky... na co si jen vzpomenete). Biao v roli choreografa sice maká seč může a napíná svou postavu v neskutečných kopech (někdy tak neskutečných, že si Biao "vypomůže" třetí nohou ;), ale marná sláva nad poctivých padesát už to nevytáhne. Scénář je prostě příliš roztěkaný, než aby udržel divákovu mysl "vcelku" a výsledné zúčtování po eliminaci hlavního záporáka je tak bleskové, že jsem zůstal se spadlou čelistí ještě do půlky závěrečných titulků (těhle dějových "křečí" zažijete víc). Kickboxer tak ve výsledku vyznívá "pouze" jako nedopečený pokus o "vlastní OUTC příběh", který po cestě potkal příliš mnoho kamenů, o něž lze snadno zakopnout... 50%

Corey Yuen proslul jako výrazný akční režisér, který si rád tyká s dráty a neštítí se bok po boku Sammo Hunga využívat ve svých filmech něžné pohlaví v dominanci na tím mužským. To je případ i tohoto filmu (název je ostatně výmluvný), v němž hrají chlapi až druhé housle. Corey ale tentokrát zapátral podstatně hlouběji a před sebou nemáme jen akční oddechovku s cílem emancipovat vše živé. Už od začátku to vypadá, že se bude hrát na daleko vážnější strunu - policistka Mina (Mina Joyce Godenzi) si v první scéně bere za muže Huang Tsung-Paoa (výborný Tony Leung Ka-Fai), jediného chlapa v rodině Huangů, které vládne vdova (Tang Pik-Wan) a její dcery. Všichni jsou tu kolem dokola policisté a Tsung-Paovy sestry samozřejmě trochu na Minu žárlí, takže jsme svědky malých rozbrojů na policejním oddělení, skrz něž se pomalu obnažují kořeny propracovaných vztahů. Ale ještě než stihne Tsung-Pao propíchnout kondom špendlíkem, navzdory přání své ženy, že děti by chtěla až poté, co se stane inspektorkou, uteče z vězení parta Vietnamců (jejich technika opuštění věznice je krutě originální) vedená Yuenem Wahem a pokusí se vyloupit kasino. Pro policii to i před včasné info znamená zpackanou akci a nenávist v rodině eskaluje. Možná by zůstalo jen u pár nadávek, ale Yuen Wah a jeho kamarádi si v jednom parku postavili smrtící pasti, ze kterých by slintal i major Dutch z Predátora a po krátkém souboji je výsledek 1:1 - Mina totiž při akci v kasinu zabíjí Wahova bratra a ten se mstí likvidací Tsung-Paa. Od rozehrané partie se ale neutíká a rodinné vztahy jsou pevné na obou stranách, takže nás čekají další pomsty ve velkém stylu... Každému kdo čekal třeskutou akci vytírá duo Hung-Yuen zrak. Ano, je tu dost akčních scén, ve kterých je Mina Godenzi drsnější než žiletka a strká do kapsy řadu svých mužských kolegů (a Sammo Hung ví jak "prodat" svoji ženu ;) a finální scéna na lodi je i přes nižší schopnosti ženských hrdinek (Mina je výborná, ale na špičku oboru přeci jen nedosahuje) učebnicovým příkladem toho "jak se to má dělat". Aby ne, Corey Yuen a Sammo Hung jsou ti nejlepší učitelé. Ale stejně jako muži tentokrát ustupují ženám (které ovládají všechny klíčové posty příběhu a i poslední souboj se odehraje mezi nimi), ustupuje i akce před dramatem, a vychází to perfektně. Corey si mazácky poradil i s tím, že v každé druhé scéně nevyletí něco do vzduchu a jeho vedení herců je na hongkongské poměry fascinující. Ať už se jedná o hádku ve sprchách nebo rodinnou večeři, jsou to okamžiky, při kterých budete bez dechu - pár gest, pohledů očí, vhodně zvolená replika a nad celou scénou visí napětí, že by se nedalo krájet ani motorovou pilou... Největším majstrštykem ale zůstává způsob jakým jsou oba žánry sesazeny dohromady, ostrý kontrast se nikdy neproboří do sebeparodie a přehrávané party vám nikdy nevyloudí úsměv na rtech. Všechno to balancuje přesně na té hraně jakou Corey zvolil a výsledkem je dojemný akční film, což je sousloví, které asi často nepoužijeme. Na závěr bych chtěl ještě připomenout zásluhy Sammo Hunga. Nejen že ve filmu hraje a dotlačil k němu Minu Godenzi, ale především při choreografii akčních scén opět dokázal malý zázrak a ženské hrdinky jsou tu snad ještě o řád "akčnější", než jejich kolegyně z In the Line of Duty. Právě díky tomu by se snímku neměli bát ani hardcore akční fandové, kteří si spíš než na shakespearovské dialogy potrpí na pořádný kopanec do hlavy. I těch se dočkáte, chlapci. Takže bez bázně a hany, rozeběhněte se do širých lánů a tuhle HK raritku si koukejte sehnat. 80%

Čert ví proč jsem si myslel, že Painted Skin je ten slavný film o Sammových dnech v opeře. Není (ten se jmenuje Painted Faces, malý rozdíl ;). Místo poskakujících "operátorů" jsem tedy dostal duchařský příběh pod taktovkou legendárního režiséra Kinga Hua. Je až nečekaně nelineární, protože zatímco v úvodu to vypadá, že jeho hrdinou bude učedník Wang, který propadl u císařských zkoušek a teď se jen tak fláká a hraje v barové kapele (mluvíme o hlubokém čínském středověku, tedy dobách, kdy se po ulicích proháněli swordsmani a servírovaly se nudle se psím masem). Jednou v noci na svých toulkách potká ženu, kompletně oděnou v bílém (těsné poté, co ho prodavač nudlí varuje před duchy). Přivede si dívčinu domů, získá od manželky svolení k bokovce (!) a jde se na to. Ale ještě než si stačí užít chvilku rozkoše, přijde na to, že dívka je ve skutečnosti duch, resp. něco mezi duchem a člověkem. Kdesi v podzemí se totiž mocný démon rozhodl vybudovat armádu z mrtvých lidí - stačilo zablokovat pár dveří a mrtvé duše nemohou ani do nebe, ani do pekla a jsou nuceny sloužit démonovi. Ona dívka je jednou z těchto lapených duší, ale přestalo jí bavit poslouchat maníka v plášti, který se umí proměnit v raketu země-vzduch (pro rychlé přesuny je to praktické ;) a utekla sehnat pomoc. Takže se Wang vydá za taoistickými mnichy a začne peklo na zemi. Démon brzy Wanga ovládne (čímž se z hrdiny stane záporák), ale to už přichází na scénu velké kalibry typu Sammo Hunga a Lam Ching-Yinga. King Hu chytře využil obsazení ze všech duchařských filmů, které byly natočeny (ducha dívky hraje Joey Wong, takže to máme lidi z Chinese Ghost Story, Encounters of Spooky Kind a Mr. Vampire) a jako předlohu si zvolil velice známou novelu z osmnáctého století. Ani to ale nemusí stačit. Painted Skin vznikl v roce 1993, ale vypadá jako ze šedesátých let. Kdo viděl Huova Swordsmana ten si možná dovede představit, kde vězí problém. King Hu je bezesporu kultovní režisér, autor snímků jako Come Drink With Me nebo Touch of Zen, se zasekl při svých autorských vrcholech a od té doby točí filmy, které vypadají úplně stejně a bohužel používá i úplně stejné postupy a principy. Možná vám přijde, že to není nic, za co by se měl stydět, ale tahle archaičnost prostupuje filmem a doslova otravuje. Herci přehrávají jako při Shakespearovi na divadle, ale to se ještě dá vydržet (nesnesitelný nádech osudovosti má v sobě jen Joey Wong), mnohem horší je příliš statická kamera (a střih... většina záběrů trvá dvakrát déle než je potřeba) a s ní související mdlá akce. Celá poslední půlhodina sestává ze souboje taoistického Supermana (Sammo) s démonem a jeho armádou "Ewoků". ;) Bohužel navzdory letopočtu vzniku vypadají triky naivněji a směšněji než v např. v původních Zu Warriors od Tsuie Harka a některé finty bych se dnes styděl použít i v amatérském filmu. A není to jen v úrovni triků (pár pestrobarevných dýmovnic, hrátky se stínítkem a samovolně vybuchující předměty), King Hu nemá žádnou fantazii a nechce se pouštět do experimentů. Umí "naučené" výjevy, které vám vyrazí dech (průchod dívky sadem hořících meruněk), ale těch byste se dopočítali na ruce válečného veterána, který omylem odhodil pojistku místo granátu. A pak je tu předloha, která je zcela jistě košatá a obsáhlá, natolik, že v ní evidentně Hu musel často krátit a stříhat. Žádné představení postav se nekoná, jedině o Wangovi se divák něco dozví, ostatní postavy jsou mu přihrány do cesty a scenárista je hned ohýbá do vhodného tvaru. Pořád se tu někam chodí (od kláštera ke klášteru), ale Hu nikdy nevyužije tyhle chvilky, aby nám postavy trochu přiblížil... prostě jen snímá siluety, kterak šupajdí zleva doprava, zprava doleva. Výsledkem jsou naprosto lhostejné charaktery - kdyby Joey Wong někdo v půlce filmu ukřižoval na zdi a zapálil jí, zřejmě byste ani nehli brvou (já bych teda hnul, pač takový kočky je prostě škoda ;). Marnost. Skoro všechno je tu špatně a ten malý zbytek byl překonán dávno předtím než King Hu vůbec začal přemýšlet nad tím, že něco podobného natočí. Vzhledem k zajímavému obsazení a občas výborné kameře (nemluvím teď o jejím vedení, ale čistě vizuálním citu kameramana) je na výsledek celkem smutný pohled. Ploché postavy, primitivní triky, nulová akce a nesouvislý příběh - ani ta Mission: Impossible maska, kterou na sobě musí Joey Wong coby duch nosit (a podle níž je film pojmenován) z vás nevyždíme žádnou emoci (a že se o to v ten okamžik Hu snažil ze všech sil), takže se pokřižujte a zapomeňte. S duchy si můžete užít i jinde. 40%

Být členem ochranky na výletní lodi je těžká pohoda - sem tam chytíte za flígr zloděje (nebo zlodějku), přes den nachytáte bronz a večer můžete v baru házet očka na přítomné milionářky. Alan (Kenny Ho) by o tom mohl vyprávět a určitě nelituje, že k téhle fušce zběhnul od policie. Nebyly v tom jenom platové podmínky, Alan během jednoho zákroku přišel o manželku a tak doufá, že lehčí práce a mořské vlny dokáží zahnat zlé sny... Doufá marně, protože z jeho kolegů se vyklubou teroristi než by jeden řekl "švec". První důstojník, najatá zpěvačka, členové ochranky - ti všichni patří k sehrané partě, která má zálusk na uran uložený v lodním sejfu. Stačí jen zabavit pasažéry a dovézt drahocenný náklad na Filipíny, kde všechny čeká sladká odměna. Alan je samozřejmě proti a navíc si během záchranné mise stihne nabrnknout i zlodějku s dobrým srdcem (Christy Cheung). Věřte, že proti mnohonásobné přesile je každá pomoc dobrá. A na závěrečný polibek nad mrtvolami padouchů jsou vždycky potřeba dva ;)... Je až zarážející, jak málo věcí někdy stačí ke vzniku filmu. Scenárista a producent Ricky Ng se při psaní Red Wolfa skutečně příliš nepáral s podrobnostmi - vzal výletní loď, svoje nejoblíbenější scény z Přepadení v Pacifiku a Smrtonosné zbraně (vykrádání těchto dvou filmů je mnohdy až příliš okaté - viz scéna s přeskokem přes palubu nebo uvězněním v mrazáku) a poslal na plac Yuen Woo-Pinga, aby odvedl špinavou práci. Zjevně mu přitom naložil na záda i pidirozpočet a vražedný časový rozvrh, protože výsledek vypadá tak trochu jako levná americká mlátička. Při inspiraci hollywoodskými hitovkami se Ricky Ng asi nakazil přespříliš, protože se amerikanizace promítla i do charakterů postav a kdyby ve filmu nehráli Asiati a nerežíroval ho právě Ping, asi by velice brzy zapadnul... Naštěstí tu máme hromady všehoschopných kaskadérů, kvalitní herecký tým (i když holky (Elaine Lui, Christy Chung) tentokrát hodně zřetelně přehrávají kluky (nevýrazný Kenny Ho a poněkud udušený Ngai Sing)) a pořádnou nálož akčních scén. Právě na těch je však nejvíc vidět nedostatek času, se kterým se Ping musel potýkat a tak technikám občas nesportovně pomůže radikální zrychlení, což bohužel o pěkných pár kapek snižuje umění choreografů i herců. Ještě, že Elaine Lui hraje mrchu tak okouzlujícím způsobem a Christy Chung je roztomilá k sežrání. Nebýt těhle dvou, nevím nevím za co bych Pinga pochválil. Těch pár povedených nápadů (souboj v koupacích botech, hrátky s elektřinou a ohněm) je jen recyklací starých dobrých gagů a choreografie závěrečného souboje jako by předváděla Pingův odskok do druhé ligy. Ne, není to tak horké jak naznačuji, ale po perlách, kterými nás zásoboval v průběhu devadesátých let, bych čekal přeci jen něco na úrovni - Ngai Sing i Kenny Ho (mladý talent objevený Jackie Chanem) by si to určitě zasloužili. Film bohužel na každém rohu divákovi připomene, že ho tlačí nedostatek času, peněz a kreativity, které ulpělo na stránkách scénáře zatraceně málo. Red Wolf je tak pouze průměrným pokusem o trhák v americko-hongkongském stylu, který nezapadne ani na jednu stranu barikády. 50%

Hongkongský vypalovák v pražských lokacích s dcerou Bruce Leeho a Benny "Jetem" Urquidezem v hlavních rolích? A co na to vlasatý, blonďatý a akční Jan Révai? Svět se zbláznil? Ne, to jen do Prahy přicestoval Corey Yuen. Stalo se tak v roce 1998 a z několikatýdenního znásilňování naší metropole nakonec vzniknul akčňák Enter the Eagles, vyprávějící hned o několika skupinkách zlodějíčků, které mají spadeno na obrovský diamant zvaný Carův hranol, který je vystaven v pražském Rudolfinu (ugh ;). Prim hraje dvojice bývalých kolegů, skrytých milovníků a budoucích akčních hrdinů - profesionální zloděj Martin (Michael Wong) a Mandy (Shannon Lee), expertka na ustřelování končetin a proklatě rychlé kopy. Martinovi sice dá trochu práce přesvědčit jí, aby opustila pohodlí své středostavovské usedlosti (typická česká chaloupka rulez), ale nakonec se to povede a tak si všichni můžou plácnout se slizkým záporákem Karloffem (Benny Urquidez), který slibuje za diamant tři milióny dolarů. Do cesty se ještě připlete dvojice začínajících chmatáků (Anita Yuen a Jordan Chan), aby zajistila trochu neselhávajících gagů a nezbytných komplikací. Proč si to neříct na rovinu a pokud možno hned, Enter the Eagles jsou šedivým průměrem, který zdatně recykluje zlodějské a špionážní motivy, aby kolem nich mohl postavit další z nekonečné řady akčních báchorek. Corey zřejmě odcestoval do Prahy s minimem prostředků i lidí a natočil tu většinu filmu načerno (čemuž se jen těžko věří, když nad Prahou létají zatraceně nízko helikoptéry, ulicemi se prohání trio zlodějů zavěšené na rychle letícím žebříku a na tržnicích se střílí ostošest. O vybuchující Ladě před Rudolfinem ani nemluvě ;). Michael Wong tu předvádí akční model zamilovaného mouly a Shannon Lee, to že je dcerou slavného otce ji na kráse nepřidá a její bojové schopnosti nevypadají dobře ani vedle šestačtyřicetiletého Urquideze (kterému to stále ukrutně kope). A když začne ve chvíli nejzoufalejší Shannon pérovat v kolenou a pištět jako tatínek, je už veškerá atmosféra dávno v trapu. A zmínil jsem se o počítačové animaci? Kýčovitě statické jiskry při přestřelkách (ono střílet naostro v Rudolfinu, to by asi neprošlo ;), helikoptéra explodující po nárazu do Karlova Mostu nebo obrovská počítačová vzducholoď s neméně obrovským logem ACER na boku (je jasné, kdo film zaplatil). Nicméně, přes slabé počítačové triky a poněkud nemastnou akční stránku věci, se nebudete zas tak moc nudit, protože Corey sem tam zvládne nadhodit originální scénku (úvod s ořetězovaným hořícím džípem je úchvatný), dovede urazit inteligenci českých bezpečnostních služeb a hlavně prodává Prahu obratněji než leckteří hollywoodští filmaři. Drobným bonusem je pak účast českých herců (již zmíněný Jan Révai v poměrně velké roli nebo Václav "Upír" Krejčí v roli ostrahy Rudolfina) a reálií (několik rozhovorů se odehrává v tramvaji). Možná, že právě využití důvěrně známého prostředí dělá z filmu výjimečný sběratelský kousek a nutí mě posunout hodnocení o malinký stupínek výše, ale ani nepražáci se u Enter the Eagles nudit nebudou, především díky tomu, že Corey nikdy nesleví z nastoleného tempa a finále odehrávající se v pozvolna vybuchující vzducholodi, se snaží vylepšovat jak to jen jde. Enter the Eagles sice mohl dopadnout mnohem líp, ale občas nemusí pršet, stačí když kape, tím spíš když ty kapky dopadají na českou půdu ;). 50%

Fok Yun-Gap je synem slavného mistra kung-fu (Phillip Ko), ale sudičky mu do kolébky nadělily spíš moudrost než sílu a tak je narozdíl od svých tří bratrů z tréninku vyřazen a místo přerážení cihel se věnuje kaligrafii. S úlohou slabocha, který denně dostává od vesnických floutků nakládačku, je ale konec když do Fokovy rezidence přijde nový učitel, Chiang Ho-Shan (Yasuaki Kurata). Ve skutečnosti se jedná o japonského špióna, který má odkoukat tajemství stylu Fokovy rodiny, ale Ho-Shan je taky jenom člověk a tak začne Yun-Gapa tajně učit... Legend of a Fighter spadá do období old school tvorby přelomu 70. a 80. let. Tehdy už začaly být zápletky typu "zabil jsi mi otce, budeš pykat" trochu omleté a tak se houfně utíkalo ke komediím nebo filmům o lidových hrdinech. Yuen Woo-Ping stíhal obojí a mezi jeho nejlepší kombinace patří snímky jako Drunken Master (Wong Fei-Hung) nebo Magnificent Butcher (Lam Sai-Wing). I Legend of a Fighter z roku 1980 si bere za předlohu skutečnou postavu - Fok Yun-Gap se na počátku dvacátého století stal slavným mistrem a díky své síti škol přispěl ke zlepšení fyzičky čínského národa (který si předtím od Japonců vykoledoval nepěkné označení "Sick men of Asia"). Ping nepostupuje otrocky podle učebnic dějepisu, ale z jeho díla je tentokrát znát jistý respekt - vyloženě komediální scéna je tu jen jedna (souboj na lodi - Fung Hak-On vs. Yuen Cheung-Yan) a dá se označit jako předehra před bouří, protože pak už začne jít skutečně do tuhého. Mohli bychom pomyslně rozdělit snímek na dvě části - ta první je tréninková a černovlasý Yasuaki Kurata v ní učí mladého Fok Yun-Gapa (Yuen Yat-Chor). Tady Ping čerpá ze svých hlubokých zkušeností a opět předvádí originální tréninkové scény (výuka kaligrafie), ovšem neuvidíme nic, co bychom už neznali - snad jen Kurata se snaží na důkaz svých schopností přerazit nebo prorazit všechno v dohledu. Pak ale učitel (Kurata) po incidentu s partou výrostků odjíždí a mladému Gapovi zůstává jen tréninkový manuál a menší podezření, že mistr není až takový klaďas (jeho "protivníka vždycky musíš zabít" předznamenává budoucí události)... Jedno střihnutí nůžkami a posouváme se v ději o dvanáct let kupředu - Fok Yun-Gap vyrostl, zesílil a naučil se všechno co mohl, v podání Leung Kar-Yana vypadá jako absolvent dřevorubecké školy a hned v první scéně má šanci dokázat svému otci, co všechno se naučil. V tu chvíli se ale Pingovi začíná trochu rozpadat děj, protože sledujeme v podstatě už jen kolekci soubojů, která vede k dramatickému finále. Choreografie je výborná (tedy až na souboj s ruským boxerem, který je mírně řečeno úsměvný - úmyslně i neúmyslně, kdo neviděl, neuvěří), ale Leung Kar-Yan (opovážím se to říct) nemá dostatečné schopnosti, aby utáhnul status velmistra a nezničitelného hlavního hrdiny - z dnešního pohledu jsou použité kombinace až příliš tradiční a strnulé a nepomáhá ani Leungovo charisma, protože rozdíl mezi ním a Yuen Yat-Chorem z úvodu je příliš veliký. Nechat hrát dva herce roli napůl asi nebyl nejlepší nápad. Ping nevyužije ani příležitosti napravit vše ve finále - příběh sice sympaticky zaklapne a kruh se uzavře, když je Yun-Gap nucen bojovat proti svému bývalému učiteli a kromobyčejně se podaří i celá věc s výměnou talismanů, která znovu naznačí, že Ping si zkusil sáhnout na podstatně vyšší žánr, ale veškeré nápady Yuenovic klanu dopadají v duel Kurata vs. Kar-Yan polovičatě, protože ani Kurata není až tak kvalitní bijec a nezlehčí to ani fakt, že představuje starého mistra Bushido (tj. má šedivé vlasy... zajímavé, že i vypadá staře fyzicky, na to že tehdy bylo Kuratovi 34 to přesvědčivě "zahrál" ;). Jeho kopy jsou sice rychlé a vysoké, ale Ping tehdy (v období před moderními akčními filmy, tj. 1978-84) uměl herce rozparádit o několik tříd lépe - nejvěrohodnějším mistrem kung-fu tak v celém filmu zůstává Phillip Ko, kterému je však dopřáno jen pár forem a likvidace několika vajíček. Ale nerad bych, aby vznikl dojem, že Legend of a Fighter je špatný. Je to zajímavá sonda do dramatického žánru s řadou dobrých nápadů. Roztříštění hlavní role a riskantní pokus udělat z Leung Kar-Yana (který nikdy žádná bojová umění necvičil) akční hvězdu však nedopadl podle očekávání (alespoň mého) a i když se zřejmě Fok Yun-Gap v hrobě neobrací, mezi nejlepší Pingovky bych si tenhle film zařadil snad jedině omylem, což však neznamená, že nenajde v mé filmotéce místo. Vyhazovat podobné filmy by byl přeci jenom hřích, který by mi "ten nahoře" jen těžko odpouštěl... 60%

Kyeong-Su je smolař - v dětství spadl do akvárka s elektrickými úhoři zrovna když zuřila betálná bouřka a utrpěl menší nadpřirozené schopnosti. Vyhazovat do vzduchu budovy, prohazovat spolužáky napříč místností nebo otevírat dveře na dálku, to jsou jistě fajn vychytávky, ale vzhledem k tomu, že Kyeongovi zajišťují pravidelné vyhazovy ze škol, slíbil rodičům a sobě, že se bude krotit. Jeho devátá škola je ale trochu jiná. Jmenuje se Volcano High a její osazenstvo je mírně řečeno ujeté... Už fakt že ředitel školy disponuje tajemným svitkem, díky kterému lze kouzlit (a mj. i vyplachovat studentům mozky ;) je dostatečně pikantní a Kyeong-Su brzy zjišťuje (zvláště poté, když je ředitel jedné noci zpacifikován do stavu bezvědomí), že o svitek, náležející podle pověsti nejlepšímu absolventovi, má zájem každý - od úlisného zástupce ředitele, přes předáky judo teamu, rugby teamu, vzpěračského týmu a kendo týmu. Všichni jsou tu ostří jak žiletky, ale i přes rostoucí počet inkasovaných modřin se Kyeong-Su drží zpátky a nezasáhne do tuhých bojů ani ve chvíli, kdy zjistí, že ve školní věznici (pokrokový systém, co říkáte? ;) sedí mladík, nadaný podobnými schopnostmi. Věci ale rychle naberou spád, když zástupce ředitele zatopí pod kotlem a přivede nové posily do učitelských řad - pětice nových kantorů nosí dlouhé kožené pláště a chová se velmi podezřele. Je čas poprosit maminku i tatínka o odpuštění a vrhnout se naplno do boje učitelé vs. žáci, který ve Volcano High nabývá rozměrů, které by vyděsily i Harryho Pottera. Jakákoliv podobnost s tímhle zakrslým kouzelníčkem ale začíná a končí u fireballů, vodních dělovek a levitace hrdinů. Volcano High nejsou žádné Bradavice, kolem školy se neustále stahují mraky, okna se tu zasklívají několikrát denně (protože jimi vždycky někdo nedobrovolně prosviští) a takových těch normálních školních scén (tj. takových, ve kterých se někdo učí) tu najdete hodně málo. Ve skutečnosti je školní půda velikým bojištěm - hraje se o vliv, post nejlepšího studenta a ve finále samozřejmě i o ten proklatý svitek. A všechno je to proklatě cool, protože tvůrci se nespokojili jenom s tím, že každá postava má nějakou superschopnost, ale většina duelů nebo i dialogů se odehrává v pečlivě naaranžovaných lokacích, které by jistě vyhrály cenu "Hi-Tech design roku", žádný souboj se neobejde bez zpomalovačky (a pokud možno ještě deště, blesků a tříštícího se skla) a pokud už se hrdinové musí dotknout, většinou se to zvrhne v exhibici maníků poletujících na drátech. Kim Tae-Gyun by zkrátka udělal vizuální žranici z čehokoliv a i obyčejné rozhovory mají díky netradičním úhlům, dokonalé práci s filtry a načančanosti hlavních hrdinů, zvláštní atmosféru. Zasloužilo by to celé zarámovat, ale je hromada kvalitních triků a bezchybné řemeslné zpracování dostatečným důvodem pro vysoké hodnocení? Samozřejmě že ne a tak museli zamakat i herci, kterým to nebetyčně sekne (holkám obzvlášť ;) a snad jedině v akčních scénách ztrácejí moje sympatie (jedná se především o praktikování bojových umění, které nevylepší žádné počítačové efekty na světě). Odbarvený Kyeong-Su ale vypadá cool i když háže do kamery podivně vypadající otočky, bohužel ke konci filmu ztrácí i v normálních scénách... Zásadním problémem scénáře totiž je, že si moc pohrává s divákem, snaží se chytře blafovat a nakonec se to obrátí proti němu. Sledujeme hlavního hrdinu, kterak zatajuje svoje schopnosti, fandíme mu a jsme celí netrpěliví, očekávaje ten slavný moment, kdy se konečně naštve (a že ho k tomu zástupce ředitele sakra tlačí) a někomu jednou ranou urazí hlavu. Ale nestane se tak... Dokonce i ve chvíli, kdy dorazí pětice superučitelů (z nichž jeden Kyeonga moc dobře zná, takže tajemství je prozrazeno), se hrdina pořád upejpá. Nakonec tedy tvůrci musí sáhnout po katalyzátoru nejsilnějším - lásce, ale v poslední čtvrtině filmu už je trochu pozdě... Nemohu říct, že bych se snad do toho okamžiku nudil, vykreslení charakterů je tak akorát (a i když je tu hodně tváří, plést si je nebudete. Na to jsou všichni až moc pestrobarevní), rychlé tempo a jemně dávkovaný humor taky vykonají své, ale lepší načasování v druhé půli by určitě prospělo. Tím spíš, že ve chvíli, kdy do toho Kyeong takříkajíc "praští", začne děsně dostávat přes hubu a tvůrci ve finále (které svou velkolepostí předbíhá Revolutions o dva roky) trochu spálí atmosféru, když neustále používají koncept "no to už se nezvedne... A sakra on se zvednul!". Navíc bych mohl upozornit na pár dějových nesrovnalostí, ale neudělám to, protože se mi Volcano High děsně líbilo a bolí mě, když ho musím srážet k zemi, kvůli těm několika školáckým chybám, kterých se autor scénáře dopustil. Nebýt jich, byla by to krásná stovka (odpustil bych i to pseudokung-fu, je ho tu rozumné minimum), protože podobné orgie jsem v hrané podobě nikdy neviděl a pokud se někdy skutečně bude točit např. Dragonball Z nebo jiná anime se "superhrdiny", chtěl bych aby to vypadalo nějak takhle - rozhodně ne hloupě napsané, výtečně natočené a dokonale cool. Volcano High vystihuje podstatu tohoto anglického slovíčka možná víc než je zdrávo. Maníci z MTV to pochopili a ještě mu trochu na coolovosti přidali (sestřihli ho o čtyřicet minut a nechali ho nadabovat uznávanými rappery). Podle ohlasů film potopili, takže se jejich verzi vyhněte a sežeňte si korejský originál, který patří mezi filmy, jenž vám povytáhnou čelist (a nebude to kvůli zívání, to mi věřte ;). 80%

Korejské historické spektákly posledních několika let byly fajn. Plné záběrů, které by šlo bez okolků zarámovat, hudby, která je zimmerovštější než celá současná Media Ventures tlupa a solidních mečovic. Vždycky jste věděli, že od nich můžete očekávat kvalitu a jen málokdy jste šlápli vedle. Sword in the Moon má stejný kořínek, dneska mu to ale bude houby platné. Korea se totiž v tomhle žánru evidentně zastavila na mrtvém bodě a produkuje film, které jsou si podobné jako vejce vejci. Už při zběžném pohledu na děj si můžete fixkou označit klíčové body a po prvních patnácti minutách doplní zbytek tajenky i ti největší zelenáči. Dva kamarádi, příslušníci elitní vojenské jednotky Sword in the Moon, spolu po nástupu nové vlády bojují na život a na smrt. Yun si myslel, že Choie kdysi zabil, když se do hry bělostných ideálů zamíchali politici a několikanásobné intriky postavily dva odvěké kamarády proti sobě. Jenže Choi přežil a přísahal pomstu všem, kteří zapříčinili smrt jeho přátel. To znamená novopečenému králi a několika vysoko postaveným oficírům. Díky svým schopnostem tak ministři s tradičními korejskými cylindry padají jako mouchy a Yun pokaždé přijde pozdě, takže mu Choi (pro změnu s raydenovským kloboukem) neustále uniká. Režisér Kim Ui-seok táhne děj tím nejpomalejším způsobem, takže dlouhé pohledy do zdí, vodopádů a mrtvých protivníků jsou pravidelně prokládány flashbacky, ve kterých se Choi zmůže na dřevěnou figurku lososa a tradiční moudro, které v závěru dojde svého naplnění. Je tu zkrátka všechno, včetně bambusového pralesa, až otravně dokonalých kamerových jízd a filtrů, snad jediné, co se dá filmu vytknout jsou akční scény, které připomínají spíš mihotání stínů (v detailech si naopak režisér pomůže vyhozením několika frameů, viz úvodní bitka) a technicky jsou dost nezvládnuté, což nezachrání ani necenzurovaná brutalita a řada odkazů na hongkongské klasiky od Shaw Brothers (závěrečný masakr na mostě). Sword in the Moon tak až příliš zapadá mezi konkurenci a dokonale se v ní ztrácí, bez ohledu na to, že jeho příběh je zajímavý a pokud přímo nevyžadujete pravidelné dávkování akčními scénami, hravě překousnete i pomalejší tempo (tolik typické pro Bichunmoo... tyhle korejské filmy, ve kterých se toho za 90 minut stane víc, než v amerických tříhodinovkách, jsou mi záhadou ;). Jenže... politická hrana scénáře je sice neokoukaná, ale omezuje se víceméně jen na kostýmové orgie (díky nimž všichni s cylindrem a bradkou vypadají stejně ;). Proč sakra ze dvou hlavních hrdinů, kteří jsou opakovaně označováni za nejlepší swordsmany na světě udělal režisér cool oblečené, ale trestuhodně nevyužité týpky? Yun řekne za celý film asi deset vět, Choi tak možná dvě, zbytek času oba sedí v sošných pozicích a mlčky kamsi koukají. Proč tedy neobsadit dva řezníky a nedat akčním scénám šťávu, která jim tolik chybí. Bože, vždyť spousta masakrů se odehraje dokonce mimo zájem kamery a je nám poskytnut jen majestátný pohled na hromadu těl. Takhle by to halt nešlo, machři z Koreje. Uctívají vás miliony lidí (většina z nich až nezdravě, když projíždím hodnocení některých uživatelů na ČSFd a vidím ty chvalozpěvy, směřované obecně na korejskou kinematografii, občas přemýšlím nad tím, jestli někdy nahlédnuli dál, než za úspěšné tituly, které to dotáhnou do celosvětové distribuce) a pokud si to chcete zasloužit, musíte se snažit trochu víc. Podesáté stejně leštěné zlato už zkrátka začíná nudit a jeho třpyt není co býval. 50%