HKstars

Další film Jackieho Chana. Předem řeknu, že není vůbec špatný. Začátek se rozvíjí jako klasický film "náhodou špiónem" (jak koneckonců napovídá název), po chvíli se ale začnete trochu ošívat. Je to víc drama, než akce a přijde vám, že Jackie trochu stárne... Tím to ale není, akční scény jsou pořád skvěle vymyšlené a perfektně zahrané. Jde o to, že tomuhle filmu citelně chybí humor. Jackie to možná tak chtěl, chtěl natočit drama o sirotkovi, který se dozví, že jeho otec byl tajný agent... celá ta herecká část je ale příliš americky střižená a trochu nepasuje do akčních scén ve kterých naopak humor je (viz. bitka v nemocnici, honička na tržišti) a které jsou po čertech "made in HK". Ke konci se ale všechno spraví, závěrečná honičková scéna, včetně stuntu a nakonec i překvapivé pointy vám určitě vykouzlí úsměv na rtech... Ale bylo to těsně Jackie :-) 60%

Máte rádi duchařinu? Chcete ji vidět v čínském stylu? Máme tu pro vás jeden kousek, který už se stihl stát kultovním. Vypraví o chudém pocestném (Leslie Cheung), který se v jednom městečku poptává po levném ubytování. Bohužel se zeptá hrobníka a ten ho nasměruje přímo do strašidelného chrámu v němž nikdo nepřežil noc. Ono tam totiž straší. A kdo by odolal ďábelsky svůdné Jean Wong, která nebohé pocestné svádí a když jsou "v nejlepším", pošle na ně své přisluhovače. Ti pak z nešťastníka nadělají vyschlou příšeru, která se zařadí do vojska nemrtvých, které odpočívá na půdě chrámu. Náš pocestný má ale štěstí. Tajemná dívčina k němu chová jisté sympatie a navíc je tu amatérský vymítač duchů. Ovšem vnadné ženy a pár prašivých kostlivců nejsou jediným nebezpečím, které v čínském světě duchů číhá. Náš pocestný to brzy zjistí... Ching Siu-Tung už nás (s tichou podporou Tsui Harka) oblažil nejedním hitem (Swordsman 2, Dr. Wai), ale Chinese Ghost Story spadá do jeho filmařských začátků a patří do trochu jiné škatulky než jeho swordsplay tituly. Košatá literární předloha poskytuje Siu-Tungovi neuvěřitelnou moc črtat jednu fantastickou vizi za druhou - duchové, tlející mrtvoly, černá magie, kantonský pop (oops ;), to všechno tu najdete zalité prvotřídní atmosférou, která dovede vystrašit. Siu-Tung s bezbřehou jistotou ordinuje filmu nádherné kamerové jízdy dosahující virtuozity samotného Tsuie Harka (ale slušela by jim trochu lepší barevná vyváženost) a stejně si počíná i při kočírování akčních a dialogových scén. Ani herci nezaostávají, ať už ti živí (Leslie Cheung je uvěřitelný ňouma, Jean Wong je zase neuvěřitelná kráska) nebo ti trikoví - kombinací stop-motion efektů, počítačových triků a vynikajících masek, duchové opravdu ožívají a i když protřelého diváka hororů už dneska jen tak něco nevyděsí, čínské babičky určitě tenkrát v roce 1987 s křikem utíkaly z kin ;). Není pak divu, že celý film vyrostl Siu-Tungovi pod rukama do téměř biblických rozměrů a následovaly ho další dva díly (a animovaná verze v roce 1997). Chinese Ghost Story je jedním z žánrových klenotů, které nelze ignorovat. 100%

Každý, kdo si zamiloval dobrodružství mladého učedníka ve světě plném duchů a démonů, si teď může oficiálně povyskočit. První díl měl takový úspěch (a natolik otevřená zadní vrátka pro případné pokračování), že se k němu Ching Siu-Tung o tři roky později vrátil. Děj bezprostředně navazuje na závěr jedničky - Ling (Leslie Cheung) doufá, že se mu podařilo Siu-Siu reinkarnovat a zajistit jí tak klidný posmrtný život. Rozloučí se tedy s mnichem Yinem (Wu Ma) a vydává se do města, což spouští řetěz nekontrolovatelných nehod: Lingovi je sněden kůň (místní řezníci si nevybírají a berou co je po ruce) a záhy je samotný Ling zatčen místní policií. V cele potkává moudrého starce, který mu nakonec pomůže uprchnout doslova hrobníkovi z lopaty a vyzbrojí ho na cestu svým jediným majetkem, tajemným talismanem. Právě tahle malá věcička odstartuje další kolotoč záměn, když Linga skupinka bojovníků považuje za moudrého Chua. Abychom se konečně přes tyhle malichernosti někam dobrali, v oné partičce jsou i dvě sestry hledající svého otce. Obě se do Linga (Chua ;) zakoukají, ale pro Windy hraje jeden podstatný fakt - jako by z oka vypadla právě Siu-Siu, Lingově lásce z prvního dílu... Romantické přemítání však během filmu ustupuje do pozadí, protože na scénu přichází taoista-začátečník v podání Jackyho Cheunga, a kde se zjeví tenhle komik, tam je o zábavu postaráno. Není divu, že děj pozvolna sklouzne do podoby neřízené komediální střely, skrz naskrz prošpikované duchařskými efekty. Možná je to tak dobře, protože ani v dobách, kdy Chinese Ghost Story 2 vzniklo (1990), se nedaly hongkongské make-up efekty považovat za zdařilé, takže většina duchů vás spíš rozesměje než vystraší... Ching Siu-Tungovi se však daří v jakékoliv poloze a tak vám při sledování jeho podívané nebude nic chybět - jsou tu souboje, strašidelná monstra, zajímavé vizuální efekty (většinu obstará taoista-expert (Wu Ma)) a hlavně tuny humorných scén, které jsou převážně dílem Jackyho a Leslieho Cheungových. Jejich vzájemná "freeze" scéna patří k nezapomenutelným výjevům v historii (nejen) HK kinematografie. Kdo si pamatuje legendární závěr prvního dílu, bude se divit, že tentokrát zůstává Siu-Tung podezřele v klidu a krom jednoho figurínového cucáka na nás nic nevybalí. To pravé inferno však nakonec vypukne a ti, kdož si mysleli, že gigantická socha zlatého buddhy byl vrchol, zbaběle pokleknou a začnou summonovat nějakou obranu, protože OBROVSKÁ létající stonožka je díky omezeným možnostem produkce nasnímána až surrealisticky a poskytne vám pohled na který se nezapomíná. A až si budete myslet, že už se nic "lepšího" stát nemůže, zařadí Siu-Tung vyšší rychlost a uštědří vám takovou podpásovku, že vás budou z křesla muset vysekávat... Ale což, Siu-Tung zas jednou dokázal nezměrnost své fantazie a především díky jemu a bezchybným výkonům herců letí hodnocení prudce nahoru. Druhý díl se vydal trochu jinou cestou než jeho předchůdce, ale rozhodně to nebylo na škodu. Křehkosti a originality jedničky už sice Siu-Tung nedosáhl, ale pořád zbývá dost důvodů proč po Chinese Ghost Story 2 sáhnout. p.s. Hláška pro ty, kteří jsou smutní z toho, že ve filmu nezůstalo moc romantiky: Ling: "Zakryju tě tělem, takže mě vlci sežerou jako prvního"; Windy: "Oh, ty jsi tak úžasný". Tady máte romantiku ;). 80%

Seung-wan Ryoo se v roce 2000 blýsknul vynikající depresivní gangsterkou Die Bad, která jemu i jeho bratrovi Seung-beom Ryuovi (jedna z hlavních rolí) otevřela vrátka do světa velkoprodukcí. Ryoo o dva roky později natočil ještě akční No Blood No Tears a pak se vrátil k bratrské spolupráci, když svého sourozence obsadil do hlavní role akční trikové komedie Arahan. Velký rozpočet, velké ambice a v zemi vzniku i velký úspěch. Na čerstvého třicátníka je to slušně rozjetá kariéra. Ale o čem tedy vlastně Arahan je? S trochou nadsázky by se dalo říct, že Arahan je pro milovníky tai-chi totéž co Shaolin Soccer pro milovníky fotbalu. Vyděsil jsem vás nebo potěšil? Pravda je jako obvykle někde mezi. Hlavním hrdinou je Sang-hwan, totální loser a policajt-zelenáč, který zkazí na co sáhne a navíc ho lokální superhrdinka Eui-jin (fakt ty korejský jména nemám rád ;) omylem sejme fireballem, takže ho musí přivést domů. V tu chvíli se Sangovi paradoxně začne dařit, protože rodinka velmistrů v ovládání chi (skrytých proudů energie, kterými disponuje každá lidská bytost a které mohou být uvolňovány prostřednictvím energetických bodů. Pár lidí si na tom udělalo slušnou živnost ;) při léčebné proceduře zjistí, že Sang je sice kopyto k pohledání, ale skrývá se v něm velká síla a při patřičném tréninku by se z něj dokonce mohl vyklubat Jedinečný. A může se to hodit, protože pracovníci kanalizací při svých okopávkách vypustili ze zazděného chrámu tisíce let starého záporáka, který chce otevřít nebeskou bránu a nechat svět pro svoje vlastní potěšení rozdrtit na prášek. A to se přeci nedělá. Sang zprvu nesouhlasí s tím, aby se nechal ohýbat do krve při náročném tréninku, ale Eui se mu líbí (ostatně při jeho štěstí je to jediná ženská, o kterou kdy zakopne), takže to vydrží (s vidinou možného rande a hlavně by chtěl taky umět ten cool fireball ;) a dospěje až k velkému duelu, v němž mu díky zocelení tréninkem padne do klína nejen osud světa, ale i srdce dívky. Jak to takhle píšu, zní to docela fajn, bohužel realita se nám malinko odklonila. Nelze to vytýkat režisérovi a ani na chvilku mě to nenapadlo, protože některé gagy zvládá Ryoo s očividnou lehkostí a jeho bratr hraje "debila" se stejnou grácií. Jenže scenáristicky má film stejný problém jako většina ostatních korejských komedií, co jsem měl tu čest vidět (výjimku tvoří zatím jen Sex is Zero) - absolutně nevyvážená stavba příběhu a nulová gradace. Arahan je poměrně necitlivě rozseknut na dvě části, ta první sestává z výroby onoho mikrovesmíru v němž se budeme pohybovat, převážně prostřednictvím Sungova tréninku. A ta je hodně nudná. Hned úvodní scéna s komercionalizací bojových umění je sice trefná, ale akci tu zajišťují pouze poněkud příliš ambiciózní triky (korejská triková studia na tom nejsou příliš dobře), se kterými si možná Ryoo ještě příliš nepotykal a velmi střídmě rozhozené gagy v průběhu tréninku. Osobně znám spoustu lidí, kteří se nevyznají v hongkongském stylu humoru, kde je spousta přehraných gagů, záležitostí pro insidery a utahování si ze specifických národních záležitostí (namátkou třeba chcací gagy ;), ale korejský minimalistický humor občas zůstává velkým otazníkem i pro mě. První půlka se dá přežít díky některým parodiím a "západním" gagům, ale nečekejte, že vám snímek prořízne hubu od ucha k uchu. Navíc je tu ještě ta druhá půlka, která je lepší, ale také staví koncept filmu trochu na hlavu. Ze začátku to totiž vypadá na sice korejskou (tudíž obtížně pochopitelnou), ale komedii, jenže jakmile je Sungův trénink dokončen a z kanalizace vyleze jeden ze zneuctěných Sedmi mistrů (obrňte se trpělivostí až uvidíte flashback znázorňující historii Sedmi mistrů, za takové CGI by se styděl i Zdeněk Troška), vrhne se film trochu jiným směrem a vy si přestanete být jistí, jestli to je ještě sranda. Jakoby Ryoo v půlce úplně zapomněl na komediální žánr a točí něco hodně podobného Storm Riders nebo Man Called Hero. Jinými slovy snímek se začne brát ukrutně vážně a dokonale přehodí výhybky. Ten skřípot, který poté nastane naštěstí trochu zakryje příval akčních scén, dokonce velmi dobrých scén. Ryoo si vždy potrpěl na dráty při pádech i kopech a bojová umění najdeme ve všech jeho filmech. Při rvačce v restauraci i závěrečném duelu budou možná fandové dobré akce brečet nad tím, proč raději režisér nenatočil nějaký hardcore bojový film, místo aby se patlal s tímhle, ale to je jedno z tajemství vesmíru, která dnes nerozřešíme. Přejděme raději k půlhodinovému finále, které je mile akční, ale stejně protahované jako souboje ve Volcano High, kdy z neustálého čekání na hrdinovo zakčnění začnete filmu nadávat, protože hrdina pořád dokola dostává přes hubu. Totéž v bleděmodrém, díkybohu za pár velice pěkných drátů, které dokazují, že korejská kinematografie má v oblasti čistokrevných akčních filmů velmi světlé vyhlídky. Jenže tohle je úplně jiné kafe, úplně jiný žánr. Neumím ho pojmenovat, protože Arahan není ani dost akční, ani dost komedie, ani akční komedie, kterou zřejmě měl být. Vždycky mám trochu výčitky svědomí, když podobné filmy takhle zarazím do země, možná si pak říkáte, že hodnocení neodpovídá textu. Ale je to jen nemalým smutkem nad spálenou šancí. Tohle označení berte od člověka, který u My Wife is Gangster (narozdíl od jiných recenzentů, kteří film vynášejí do nebes) zažíval solidní křeče, bohužel to nebylo od bránice, ale od srce. Jak už jsem řekl, korejský humor je pro mě velkou neznámou (zatím), ale dovedu ocenit pár skutečně povedených hrátek s kamerou, slušnou práci s dráty a choreografií, a celkově slušnou technickou stránku, kterou místy podpoří dobří herci a vychytané gagy. Toho posledního je ale na můj vkus trochu málo a snímku chybí výraznější tempo, které by hnalo originální myšlenku "tai chi comicsu" dopředu. Arahan tak v mých očích symbolizuje neuvěřitelnou sílu korejské kinematografie, pokaženou přílišnými ambicemi (triková stránka je zvládnutá jen napůl) a ubitou možná až příliš charakteristickým humorem. Třeba do toho časem vklouznu a uznám, že jsem se mýlil, tentokrát je to "jen" za poctivých šedesát, pokud chcete vidět korejský Matrix nebo Harryho Pottera (i k těmto filmů bývá Arahan přirovnáván), sežeňte si raději Volcano High. 60%

K některým filmům by se nikdy neměla točit pokračování, jenže Japonci holt mají rádi ujeté Asiaty, přerostlé papundeklové příšery a kýčovité vizuální efekty, takže Peacock King, kterému jsem v recenzi přistřihnul křidélka se dva roky po svém uvedení dočkal druhého dílu. Původně jsem si podle přebalu myslel, že se jedná o jinak pojmenovanou jedničku a když už jsem disk po několikanásobném odkládání vrazil do přehrávače, skrytě jsem se modlil, abych měl pravdu a mohl ho znovu rychle vyndat. Osud chtěl ale jinak - Saga of the Phoenix (vůbec netuším proč se to tak jmenuje) alias Peacock King 2 mě přivítal s otevřenou náručí - stejní herci, stejné prostředí, nový papundekl... Pekelná panna Ashura byla sice zachráněna, ale vrchní buddhistický mnich ji nemůže pomoci - dezerce z pekla se trestá smrtí, jedinou šancí jak přežít je meditace v temnotách. Ashura chce ale strávit svůj život s přáteli a sluncem, i kdyby to mělo znamenat jen krátký časový úsek. Po menší výměně názorů v klášteře tedy vrchní mnich svolí a Ashura získává sedm dní, poslední týden svého pozemského života. Nesmí během této doby kouzlit a jako ochranka jsou ji přiděleni Peacock (Yuen Biao) a Lucky Fruit (Hiroshi Mikami), navíc vrchní sestra vysílá trio svých služebnic, aby všechno zpovzdálí sledovaly. Kdyby se náhodou Ashura rozhodla vrátit do pekla, je třeba jí zabít. Nebezpečí ale číhá jinde - pekelná konkubína hodlá chřadnoucí Ashuru využít pro vzkříšení démonů a na to potřebuje její duši (přirozeně). Když neuspěje elitní jednotka vojáků-duchů (pár barevných fireballů si s nimi poradí) a s Ashurou nehne ani fakt, že Peacock je doslova uložen k ledu (Biao tu má jenom cameo, takže musí nějak zmizet ze scény, zajímavé je, že ostatní postavy si toho pranic nevšímají až do samotného finále, kdy se Biao zase objeví), rozhodne se konkubína ovládnout jejího nejlepšího kamaráda - malé, gremlinovi podobné stvoření s neuvěřitelným apetitem, které supluje roli E.T.ho nebo Jar Jara Binkse. Nutno dodat, že mizerně a podobně nevýrazné jsou i scény v nichž se naši magičtí hrdinové setkávají s obyčejnými smrtelníky (ti nejsou tak obyčejní, jaká je pravděpodobnost, že narazíte na blázna vynaleznuvšího multidimenzionální teleport? ;). Lam Ngai Kam je ve své kůži kdykoliv se na scéně objeví zmutovaní vojáci s břity místo rukou, oživlé kamenné potvory nebo všesající písečné víry. Má své triky rád a pro fireball nejde nikdy daleko, tentokrát se rozhodl, že se nevzdá své vášně ani v běžných scénách a proto se setkáváme s onou gremliní postavičkou. Bohužel všechno ostatní je stejně matné jako v prvním díle a je to o to bolestnější, že Biao na drtivou většinou filmu zmizí ze záběru. Hiroshi Mikami není žádný tahoun, Gloria Yip jako Ashura hraje rozmazlenou a nevyspělou holčinu (velice přesvědčivě) a potřeštěný smrtelník špičkující se s gremlinem kombinovaný se starostmi ala "tenhle démoní latexový obleček ti musíme vyměnit za něco normálnějšího", to je hodně velká slabota. Lam Ngai Kam nikdy neměl smysl pro humor, ale co v tomhle filmu hledat, když akčních scén je pomálu a na opravdové monstr orgie (překonávající i to, co bylo k vidění v jedničce) si musíme počkat dobrých osmdesát minut? Do té doby je to velká nuda plná předvídatelných situací a provařených gagů, která narozdíl od jedničky postrádá moment překvapení a známější tváře ve vedlejších rolích. Pokud se vám alespoň trochu líbila jednička, můžete to risknout, ale nevyčítejte mi, že jsem vás nevaroval... 30%

Ačkoliv Versus nebyl úplně to právé ořechové, jasně dokázal, že když má někdo talent, může zajít do lesa a za pár babek tam natočit slušivý experimentální horor. Teď se Kitamura vrací, s podstatně většími ambicemi a filmem, který je adaptací velice úspěšné mangy. Azumi je dívka, kterou Mistr našel v útlém věku, sedící nad tělem své mrtvé matky. Neplakala, jen zaraženě seděla, ponechána svému osudu. Mistr ji vzal pod svá křídla a zařadil ji do skupiny dětí, která ho doprovázela. Těžko říct, zda to byla pro mladou dívku šťastná událost nebo začátek její kletby. Mistr byl totiž vysoce postaveným příslušníkem jednoho klanu a vzhledem k tomu, že se děj odehrává ve feudálním Japonsku, je jasné, že se dostáváme do doby plné úkladných vražd, intrik a boje o nadvládu nad Japonskem. Mistr má tajný úkol a to sice vytrénovat ze svých svěřenců stoje na zabíjení, které nebudou mít slitování s nikým. Z Azumi a jejích kamarádů tak vyrůstá daleko od civilizace elitní jednotka zabijáků, která zajistí, že se žádný zloduch nepokusí sesadit panovníka. Jenže co rozhoduje o tom, kdo je zloduch a kdo ne? A proč zabíjet jen některé zloduchy? Azumi se stane největším mistrem meče široko daleko, ale její otázky nelze zodpovědět bez krveprolití. Už první test Mistra zbaví nevinnosti všechny ve skupině a počet "hrdinů" se smrskne na půlku. Úvozovky u slova hrdina jsou plně na místě, protože notnou chvíli je nám ústřední téma prezentováno takřka bez emocí a Azumi je vykreslena jako produkt poctivého vojenského výcviku. Neví jak by se měla chovat dívka jejího věku, nemá žádnou motivaci, jen poslouchá Mistra a její meč kosí lidské osudy, o nichž nemá mladá dívka ani sebemenší zdání. Je dokonalým vojákem - nad oběťmi nepláče, ale krve přibývá a nelze tomu jen tak přihlížet. I když divák je nakonec po téměř dvouapůlhodinové masáži, při které zhasnou stovky životů, přesvědčen, že existují velcí záporáci a malí záporáci a že Azumi je ve světle této skutečnosti nejkladnější a "nejčistší" postavou celého díla, krev to z jejích rukou nesmyje. A to je koneckonců dobře, protože snad jedině Japonská produkce je schopna čas od času proti téhle hollywoodské černobílosti zabojovat i v mainstreamových vodách. Pro Kitamuru byla určitě adaptace košaté předlohy velkou výzvou, i když si řadu scénářů napsal sám, velkolepému příběhu z Japonska za dob samurajů a ninjů by odolal málokdo. Azumi tu coby středobod příběhu působí jako zjevení z jiného světa - překrásná, a na pohled křehká dívka je andělem smrti a její meč zasahuje rychlostí blesku. Mistrovi zabijáci na své cestě za "splněním mise" potkají řadu vykuků (lídři konkurenčních gangů nejsou padlí na hlavu, takže se brání odpovídajícím způsobem) - vychytralý samuraj Kanbei, psí ninja Saru nebo nejlepší z nejlepších - Mogami Bijomaru, bojovník ve sněhobílém hávu s růží pro soupeře, pro toho který prohrál... Tváří tvář tomuto spektru vychytaných postav nelze nevidět kořeny comicsové poetiky a Ryuhei Kitamura je naštěstí umí zužitkovat a dostává své pověsti vynalézavého tvůrce. Azumi je koncertem barevných filtrů, nabízí netradiční kamerové jízdy (helikoptérové záběry v závěru jsou něčím co jinde těžko uvidíte), je zkrátka vypiplaná od hlavy až k patě, i ta krev na kostýmech pak vypadá neuvěřitelně fotogenicky, protože Kitamura netlačí na pilu a pozvolna vám vnutí svůj neotřelý styl. Malou výjimkou jsou však bojové scény. Ne že by tedy byly něčím, co táhne film dolů, ale sází se v nich spíš na kvantitu než na kvalitu. Výsledkem je, že se tu sice víc mluví mečem než ústy, ale řada soubojů (především rutinní vyhlazovačky bezejmenných skupin bojovníků) se mění v poplácávání mečem. Není v tom žádná emoce a díky tomu, že většina herců nikdy nedržela katanu v ruce, musí Ryuhei maskovat kudy to jde - rychlé střihy, vyhazování snímků, krve sice dost, ale řezných ran pomálu. Ani za vlasy přitažená stylizace ale nepomůže hercům k tomu, aby působili jako velmistři. Ta akce s velkým "a" vás čeká až ke konci, kdy zkříží své cesty důležitější persóny. Nevyváženost akce a některé okamžiky při kterých pozdvihnete obočí v rozpačitém úžasu (souboj ninjů) naštěstí ustupují do pozadí velkého příběhu. Kitamura se nevyvaroval některých chyb, ale od pádu do filmového průměru ho vždy zachrání výborná předloha. Není to jen o síle hlavního charakteru, Azumi, ale o celém prostředí japonských klanů a pozoruhodných bojovníků (bohužel jen na straně zla, parta zabijáků ve které je Azumi je výrazově až moc plochá). Tímhle vás Kitamura určitě chytí za šos a i když mohl film trochu zkrátit (posledních deset minut je tu trochu navíc), zvládl celek ukočírovat mnohem zkušeněji než předchozí Versus. Azumi tak určitě potěší velké zástupy fanoušků (a nemusí vám na stěně zrovna viset kolekce samurajských mečů) a Kitamura nám roste v pozoruhodného režiséra, který se od blairwitchovského řádění v lese dokázal prokopat až k samurajskému eposu. Co asi předvede příště? Japonské Hvězdné války? Budu se těšit... 80%

Těšíte se na Hero? Možná byste se měli těšit i na Bride with white hair (tedy pokud už vám spokojeně neleží ve videotéce). Film, který proslavil Ronnyho Yua a do početné armády fanoušků Brigitte Lin přivedl další stovky duší (Brigitte to fakt sluší ;), je totiž Hero dost podobný - nehynoucí láska, wuxia v plné polní a především neuvěřitelná vizuální jatka, jimiž je Ronny pověstný... I tak ale nemůžeme hodit Bride a Hero do stejného pytle, už jen proto, že Ronny si nehraje na nějaké "PG-13" a nemaže divákovi med kolem huby - Čína v dobách dynastie Ming zkrátka nebyla klidným venkovem a na ubohé civilisty čekala řada nástah - hlad, chudoba a za každým rohem nadržený swordsman... to nejsou milé vyhlídky, ale díky nim si můžete plnými doušky užívat explicitní násilí (včetně velkolepého porcování nepřátel) a nakonec dojde i na nějaký ten sex... Bride však není o vysokém počtu mrtvol nebo kolektivních souložích, je o lásce čisté jako studánka (hmm, to nezní moc uvěřitelně co? ;), která vzkvete na pozadí války klanů a dala by se přirovnat k mírně ujeté (jak je v Hong Kongu zvykem) verzi Romea a Julie, jediné čemu by se zřejmě Shakespeare divil, je dvojice hlavních záporáků, které tvoří sadistická dívčina a beznadějně zamilovaný borec, jinak též bratr a sestra, pár navzájem k sobě připoutaný na způsob siamských dvojčat... svůj účel (aby to vypadalo originálně) to plní na stoprocent a tohle bojové duo navíc umí předvést i pokročilou pyrotechniku, takže se ve finále dočkají i fandové vizuálních efektů... Ty jsou použity i v bojových scénách a někomu by Ronnyho vlastní verze slow-motion nemusela být po chuti, ale to už je čistě záležitost vkusu... Ronny Yu vystřihl romantiku v ostrém stylu, která přijde k chuti každému fandovi asijských filmů, pokud jste navíc fanda Brigitte Lin, Leslieho Cheunga nebo rozmáchlé výpravy, která servíruje záběry jako umělecká díla, můžete si přihodit nějaké ty bodíky k dobru... já osobně Ronnyho trochu pokárám za druhou třetinu filmu, která se mu trochu rozsypala a ve kterém divák ztrácí niť a přestává se o postavy zajímat... no ale možná mám jen averzi k indiánským rituálům a "ulička smrti" ve mně vyvolává nepříjemné vzpomínky... ;) 70%

O existenci tohoto snímku jsem neměl sebemenší "šajn" a přitom je Red Zone jednou z mála hlavních rolí Kena Loa, což z něj dělá prakticky raritní kousek. Zajímavé je také jméno režiséra - Edward Tang je scenáristou spousty chanovek, od Police Story přes Project A až po novějšího Drunken Mastera 2 a Mr. Nice Guy. Bohužel Tang je mnohem lepší scenárista než režisér a jeho první a poslední film je tuctová televizní kriminálka. Což je o to smutnější, že vedle Loa se tu mihne ještě Yu Rong Guang, Waise Lee, Kenny Ho a Valerie Chow. Celkem hvězdná sestava, která vůbec neodpovídá vizuální fazóně filmu. Mám silné podezření, že Tang si tentokrát odlehčil a scénář nepsal, protože v roce 1995, kdy byl snímek natočen, působí zápletka s ovlivňováním soudu a vyhazováním rozličných lidí (svědků, soudců, policistů) do vzduchu už poněkud vyčpěle, hlavně proto, že se všechno odehrává nesmírně hekticky. Policie neví jak postupovat, takže najme tajného policistu Kwonga, profesionálního baliče ženských, který má okouzlit milenku gangstera hnijícího ve vězení, aby z ní dostal nějaké informace. Šéfův poskok si ale na dívku také dělá nároky, což vyústí v likvidaci Kwongova bytu. To je bohužel jedna z mála delších akčních scén (trvá cca minutu), což je vzhledem k talentovaným bijcům (Ken Lo a Yu Rong Guang) velké plýtvání. Navíc Ken Lo po barové estrádě (karaoke zpěv thajské verze písničky Love Hurts ;) už ničím nezaujme. Pár kolen do hlavy a strojově přesné otočky by zvedly moje obočí, kdyby si kameraman zrovna neodskočil na cigárko, protože kamera míří všude možně, jen ne tam, kde se něco děje. Bez akčních scén film míří do horoucích pekel, protože se v něm neděje nic překvapivého ani zábavného. Loa nevědomky práskne jeho kamarád z mládí a tím je náš hrdina mimo hru. Iniciativu přebírá Yu Rong Guang jako policejní inspektor, který spolu s parťákem najde skladiště, kde Loa vězní. Mezi těmito styčnými body se neděje nic, co by stálo za řeč (milostná scéna mezi Loem a Valerií Chow je mimořádně slabá, Waise Leeho jako gangsterského bosse uvidíte dohromady snad pět minut), takže všichni koušou nehty nudou než dojde k finálnímu útoku. Ani ten příliš nerespektuje slušné vychování hongkongských akcí - je trestuhodně krátký a místo končetin v něm mluví olovo. Kenny Ho popadne M4A1 s raketometem, takže je proti policejním revolverům ve slušné výhodě. Ken Lo se zbaví pout a běží oplatit tomu parchantovi elektrickou sprchu (jedna z mála věcí, která mě ve filmu zaujala). A co na to záporák? Normálně bych to nenapsal, ale tohle finále je tak stupidní, že nemůžu jinak... Záporák prostě z ničeho nic vybuchne. To jsem teda ještě nežral. Upřímně řečeno, Ken Lo není nějaký extrémní talent (je to vidět na akčních scénách filmu) a pokud nemá oporu v Chanově vychytané choreografii, nemají jeho protažené nohy divákům co sdělit. Svojí šanci si ale zasloužil a je škoda, že to dopadlo takhle. Yu Rong Guang si alespoň užil do poslední kapky hlavní part v Iron Monkey (i když ho Donnie Yen stihnul zastínit), Kenovi byl tenhle luxus odepřen. Nechci se pouštět do debaty o tom, kdo z těch dvou je lepší herec (Yu Rong Guang vyhrává o deset tříd a to stačí jen, aby se podíval do kamery ;), ale není těžké si představit, jak uzemňujícím dojmem musela tahle kriminálka působit po Loově exhibici v Drunken Masterovi 2 (jeho nejslavnější role). Inu, každý den není posvícení. 40%

Ach ti Korejci. Třikrát po sobě dovedou člověka naštvat rybníkem spálených šancí a když už je pomalu vyprovází z domu, vystřihnou číslo po němž zůstane stát úplně bez dechu. Zatímco v Hong Kongu se poslední dobou veškerá snaha smrskla na pár neúnavných fachmanů a osvědčené žánry (je třeba říct, že gangsterky teď zažívají nebývalou obrodu), v korejských celuloidových vodách se vždy najde nějaké to překvapení napříč žánry. Třeba Fighter in the Wind, natočený na motivy životních zkušeností Bae-dala Choie, mistra a zakladatele kyokushinkai karate, jednoho z nejtvrdších stylů karate vůbec. Je záhodno dodat, že film se inspiroval především comicsem, vycházejícím z Choiovy biografie, ale to vás v žádném případě nesmí rozhodit, protože jsou "comicsy" a comicsy, tenhle soudě podle výsledného filmu nabízí neuvěřitelné emocionální rozpětí a příběh o mnoha vrstvách. Děj snímku začíná v roce 1939, kdy japonská letadla přelétávají nad korejským územím a shazují náborové letáky, lákající do svých řad nové piloty. Bae-dal neodolá a ilegálně prchne do Japonska, aby se mohl dát do služeb armády. Už po cestě potkává prvního vychcánka a budoucího přítele, který se vydává za japonského detektiva, chytajícího ilegální přistěhovalce. Po krátké (slovní i pěstní) výměně názorů se oba nechají zapsat do školy pro letce. Kdo umí počítat a má po ruce kalendář, ten ví, že v roce 1939 nebyla volba tohoto povolání zrovna šťastná. O pár let později se tak naši hrdinové ocitají u popravčího kůlu za to, že odmítli nasednout do letadla a splnit svou kamikadze povinnost. Tady se také Bae-dal poprvé setkává se svou nemesis, Katem, japonským mistrem v karate, který považuje veškeré Korejce za zbabělce a neváhá to dát Bae-dalovi najevo, když ho vyzve na souboj o život jeho a jeho kamarádů. Bae-dal prohraje, jako mnohokrát předtím a ještě mnohokrát potom, ale Kato ho ušetří (čistě proto, že podle jeho měřítek je život bez úcty horší než smrt). Série životních porážek pokračuje při střetu s Yakuzou, která ničí úspěšný pačinko byznys, který rozjíždí Bae-dalův kámoš. Naštěstí se na scéně objevuje Bae-dalův dávný kamarád z Koreje, Chun-bae, mistr bojových umění. Překvapivě nezačne Bae-dala učit, ale věnuje mu knihu, ve které "to všechno je". Duše bojovníka však musí ještě projít nejedním utrpením než bude připravena textu porozumět. Řečeno česky a bez pentliček - Bae-dal si musí ještě párkrát sáhnout na dno a dokonce se zamilovat (což vede k úseku ala Robin Hood, kdy Bae-dal zachraňuje japonské dívky od okupujících amerických vojáků, kterým jde jen o jedno ;), aby po finální ráně osudu odešel do hor a prožil si tu pravé tréninkové peklo. To je mimochodem jediná sekvence, které bych měl co vytknout. Nevadil mi Bae-dal mrznoucí v nelidských podmínkách, přesekávající holýma rukama kameny ve dví, ale následná tréninková pasáž "ala Rocky" je až příliš comicsová a nehodí se ke zbytku filmu. Režisér a scenárista Yun-Ho Yang v ní možná až příliš popustil uzdu své fantazie, stejně jako v bojových scénách (choreografie je velice pěkná, nicméně co se týče úhlů a střihu, jedná se o velkou stylizaci, která zakrývá skutečné bojové schopnosti aktérů). Ale o ty tu ani tak moc nejde, jsou jen perličkou příběhu, velkými událostmi, ke kterým vedou všechny nitky. Yang na ně prostě příliš nehraje a spolehá spíš na kvalitní herce. Představitel Bae-dala, Yang Dong-kun, je uvěřitelný jak v poloze totální lidské trosky (scéna na trhu), tak romantického ňoumy a především zoceleného a neporazitelného bojovníka v závěru filmu. Jeho herecký výkon je jedním z největších kladů snímku a opravdu podpírá celý příběh, velkou pochvalu si ale zaslouží hlavně Masaya Kato, který v mých očích vyrostl z frajírka v Drive do přesvědčivého záporáka, který neoslňuje svými schopnostmi (Kato nic moc neumí a těch několik triků co předvede, je doublovaných), ale čistě svojí přítomností v záběru. Neuvěřitelné charisma. A řeknu to znovu, tenhle film není o akčních scénách, o karate nebo o bojových uměních osobně. Ne že by tohle téma bylo ve filmu zanedbatelné, ale Yang se soustředí především na drama a vývoj postav, takže neváhá finální vyhlazovací půlhodinku (to když Bae-dal sejde dolů z hor a začne vyzývat na souboj všechny japonské mistry bojových umění, aby jim dokázal, že i Korejec může mít schopnosti a vlastnosti bojovníka) proložit očistcem ala Poslední samuraj, kdy se Bae-dal vydá za ženou bojovníka, kterého při zápase zabil a prosí o odpuštění. Yang prokazuje svojí žánrovou flexibilitu, protože se i v téhle pasáži pohybuje jako ryba ve vodě a doslova z vás vytříská potřebné emoce. Ve chvíli, kdy Bae-dal stane na vrcholu hory máte v očích slzy stejně jako on (samozřejmě najdou se otrlé a bezcitné výjimky ;). Co ještě dodat? Hrozně se mi líbí jak snímek drží jednolitou atmosféru, i když se v jeho rámci skáče jako tempově, tak žánrově. Měl bych zřejmě vytknout až příliš kašírované souboje, plné maskovacích hrátek (zrychlovačky, prolínačky apod.), rozhodně už jsem viděl přehlednější a lépe vymyšlené souboje, nicméně z akčních duelů ve Fighter in the Wind sálá jakási neuchopitelná síla. Když vidíte Bae-dala, kterak jde za svým cílem a jeho odhodlání je účinnější než jakákoliv soupeřova technika, je těžké nepodlehnout atmosféře okamžiku. Je pravda, že kyokushinkai karate to asi moc cti nenadělá (Bae-dal se nechává i jako mistr dost otloukávat), skoro je naznačeno, že vyhrává díky své schopnosti ignorovat bolest (během filmu ho snad třikrát probodnou, X-krát pořežou, Y-krát zmlátí a jednou postřelí), ale Bae-dalovy prohry tu nejsou samoúčelné a přidávají příběhu na hloubce (ne jako jinde, kdy se přestřelením tohoto prvku rychle dostanete do potíží. Tady působí přerod z losera v mistra naprosto přirozeně). Ani jsem se nezmínil, že to celé nádherně vypadá (film stál asi dost peněz), ale to bude asi tím, že Fighter in the Wind vás převálcuje dějem a ne pohlednou kamerou. Máte před sebou fantastický životní příběh a mě ani nezajímá jak moc ho comicsová předloha přibarvila, protože v podání Yun-Ho Yanga mi to vyhovuje. Víc takových. Prosím... 90%

Někteří z vás určitě znají populární japonskou show Takešiho hrad. Je to vlastně velká zábavná soutěž s exotickými disciplínami, která se nám snaží (celkem úspěšně) vštípit, že Japonci jsou veselý národ. Celá show je pojmenována podle herce a režiséra Takeshi Kitana. A to už se pomalu dostáváme k jádru pudla. Takeshi hraje i v novém japonském filmu Battle Royale, který má ovšem k mírumilovné soutěži hodně daleko... Vzhledem k tomu, že dnešní mládež už není, co bývala (a stále častěji se na školách opravdu střílí), rozhodne se ve fiktivní budoucnosti Japonsko řešit problém vcelku originálně. Každý rok v loterii vyhrává jeden školní kolektiv (42 žáků) a ten pak za odměnu pošle na opuštěný ostrov. A není to obyčejný ostrov milé děti, což se naše vyvolená třída brzy dozví. Kompletně vylidněná oblast totiž poslouží jako simulované bojiště. Všem jsou na krk zavěšeny explozivní obojky, které jsou navíc zapojeny do dvojic - když se jeden z dvojice vzdálí na víc jak padesát metrů, následuje hlavotrh. Kdo by snad nechtěl bojovat, skončí s hlavotrhem. Kdo bude campovat (tj. vyčkávat stále na jednom místě a odstřelovat ze zálohy nebohé spolužáky) toho čeká hlavotrh. A kdo všechny vyvraždí a zůstane posledním přeživším, tomu vystavíme diplom a pošleme ho domů. Kruté? Věřte, že některé vysokoškolské zkoušky z fyziky bývají horší. ;) Pravidla netradiční "soutěže" Battle Royale, nového zákona, který má vštípit mládeži úctu k "dospělákům", jsou Takeshim rychle vysvětlena a vy, spolu s partou dvaačtyřiceti patnáctiletých hrdinů, začínáte chápat, že to nebude legrace, i když to tak vypadá z televizní instruktáže, odkříkávané roztomilou Japonkou (režisér Fukasaki má asi anime hodně rád ;). První kapky krve ostatně dopadnou na zem už v briefingové místnosti, takže každý raději v zájmu sebezáchovy popadne přidělený ruksak a vyběhne do venkovní temnoty. Překročením prahu končí veškerá přátelství, city nebo lidská sebeúcta. Většině ze dvačtyřiceti kamarádů se teď honí hlavou jediná myšlenka... Přežít. Battle Royale byl posledním filmem tehdy sedmdesátiletého Kinjiho Fukasaky (zemřel loni v lednu). Za svou kariéru natočil přes šest desítek filmů a přesto zůstane Battle Royale jeho nejslavnějším, možná i nejoriginálnějším a nejzajímavějším. Myšlenka nevinných školaků, vhozených do náruče mimořádně kruté hry, která v podstatě nemá vítěze (abyste zvítězili, musíte jako lidská bytost prohrát a někoho zabít - někteří se této "povinnosti" vyhnou sebevraždou, myšlenky jiných přeruší pípání obojku, ale většina studentů nakonec pochopí, že zábrany musí pryč.), pochází z hlavy spisovatele Koshuna Takamiho a pro stříbrné plátno ji přepsal režisérův syn Kenta Fukasaku. Poté co odhodíte za hlavu sarkastické úvahy o tom, že "takhle by se to tedy mělo řešit v českém školství", nemůžete neocenit neotřelost a zároveň zrůdnost takového projektu - dvaačtyřicet nevinných duší se během boje o život vybarvuje do nejrůznějších odstínů zla, vzteku, nenávisti. Někteří mají své malé tajemství, svá traumata, která působí jako katalyzátor touhy někoho zabít (tedy... když už musím zabíjet, že?). V plné míře se také projevují dobré vlastnosti, ale i nad těmi dovede zvítězit paranoia - scéna v majáku dokáže všechny tyto aspekty vykreslit na ploše několika málo záběrů a sedmdesátiletý Fukasaku dokáže šokovat tím, jak moc je schopen se dostat mladému obsazení pod kůži, jak je schopen z v konkurzu vybraných herců vymačkat maximum. Cítíte jako byste tam opravdu byli a díky hlavnímu hrdinovi celého příběhu - Shuyovi Nanaharovi sledujete vítězství i prohry lidské duše v téhle marné třídenní soutěži. Podrazy, přátelství na život a na smrt, nehody a náhody, to všechno způsobuje řídnutí hráčů a film spěje k nevyhnutelnému konci přeřezáváním jednoho vlákna za druhým, až se pavučina vztahů rozpadne a my konečně vidíme podstatu celého příběhu. Samozřejmě vám nic neprozradím, snad jen doporučím, abyste si sehnal speciální edici, která obsahuje pár scén navíc a hlavně sérii epilogů, které snímku dodávají trochu naléhavější nádech. Někoho jistě potěší, že ve speciální edici jsou vylepšené "krvavé" efekty, ale věřte, že i bez pomoci počítačů vypadají úmrtí jednotlivých aktérů patřičně sugestivně. Ne kvůli množství krve, ale proto, že díky Fukasakově umění a mimořádně šťastné konstelaci všech složek štábu (od výtečné kamery, přes dokonale padnoucí hudbu až po mrazivý výkon ostříleného Takeshiho Kitana), jste je znali a soucítili s nimi jako s lidskými bytostmi. Málokterý film mě dokázal praštit přes nos tak silně, abych o něm ještě dlouho a dlouho po zhlédnutí přemýšlel. Nakonec totiž zjistíte, že ačkoliv námět Battle Royale vypadá jako sci-fi, operuje s obecnými skutečnostmi na takové úrovni, že se až začnete bát, aby vaše třída také nevyhrála v podobné loterii. A začnete přemýšlet nad tím jestli je lidská rasa skutečně tak zvrhlá a jestli byste se pod tlakem zachovali stejně, a nebo to takhle funguje jen v tomhle filmu. Každopádně přemýšlet budete, Fukasaku vás k tomu donutí - i vás, kteří jste si tenhle film půjčili, protože jste od kamarádů slyšeli, že je to pořádná "krvárna" a "teenagerská vyvraždovačka". Pod povrchem se totiž mnohdy skrývá mnohem víc, jen nesmíte být líní kopat... 100%