Sarpele

Miluju tyhle "kolaborantské filmy pro děti". Filmy, jejichž dospělí tvůrci evidentně přeběhli na druhou stranu barikády a kopou v dětském dresu (konec hlášení v jazyce VMF). Filmy, které neberou děti jako zmenšené dospělé, ale zároveň spolu s Trnkou ví, že "tak malé děti snad ani nejsou". Jeden z úžasných výsledků spolupráce pánů Macourka, Borna a Doubravy a zároveň jeden z mnoha důkazů, že Macourkově fantazii a způsobu uvažování vyhovuje nejvíc právě animovaný film.

Mám trochu pocit, že se tenhle seriál stal trochu nezaslouženě takovým obětním kozlem. Upozorňuju, že v roce 1989 jsem byla hodně malé dítě, takže moje hodnocení není motivováno nějakou nostalgií. Taky jsem Ženu za pultem nikdy neviděla celou, jen jsem se při prvním porevolučním uvádění na Primě podívala ze zvědavosti na jeden díl. Předně mě překvapilo, že Jiřina Švorcová není zdaleka tak špatná herečka, jak jsem předpokládala. Samotný seriál je řemeslně slušně zvládnutý konzumní produkt, který ukazuje realitu zásadně jen pod silnou vrstvou růžového laku, kterým občas problýskne nějaké to tepání zásadních dobových nešvarů (jako třeba pozdní vykládku vagonů - cimrmanovník). Na stejném principu fungovala celá spousta normalizačních seriálů, i ta dodnes mnohými obdivovaná Nemocnice na kraji města. Upřímně řečeno mě zaráží, že po ideologické stránce těžko obhajitelný "major Zeman", který se celkem úspěšně pokoušel o přepsání novodobých dějin v hlavách svých diváků, si na ČSFD vysloužil 49%. Výše zmíněná "Nemocnice", prezentující československé socialistické zdravotnictví coby nedostižný vzor pro celý kapitalistický svět, se dokonce pohybuje v "červených číslech". Abych to uzavřela, nechci nikomu brát právo zohlednit při svém hodnocení i ideologická hlediska. Jen chci upozornit na to, že Žena za pultem v tomto ohledu není zdaleka nejhorší.

Tak šíleně blbé, až je to geniální.

Hlavní hrdina filmu Bin-jip Tae-suk se násilí v mezilidských vztazích vyhýbá tak, že do žádných mezilidských vztahů nevstupuje. Zabydluje dočasně opuštěné byty, do cizího prostředí zasahuje jen velmi jemně a něžně. Až když neplánovaně vstoupí do vztahu s tajemnou Sun-hwa, dostává se opět do pasti násilí, jehož je jak aktivním tak pasivním účastníkem. Až ve vězení najde způsob, jak být mezi lidmi a zároveň se násilí vyhnout. Je však možné aplikovat toto řešení v běžném životě? Není Bin-jip jen jakýmsi útěkem do snu?

Není to vůbec špatné. Pět zásadních momentů vztahu (ex)manželské dvojice, se kterými jsme ale seznamováni v opačném sledu. Začínáme momentem oficiálního rozvodu s dramatickou dohrou v hotelovém pokoji, pokračujeme domácím večírkem plným řečí o nevěře, přes komplikovaný porod synka, svatbu a svatební noc a celý film končí náznakem počínajícího vztahu kdesi v italském prázdninovém letovisku. Nejzajímavější na celém filmu je proces sledování. Divák si vytváří nejrůznější konstrukce o minulosti hrdinů, které je nucen po každé epizodě proměňovat. Ústřední dvojice je napsána i ztvárněna věrohodně, ovšem její věrohodnost a do jisté míry všednost je hlavním plusem a zároveň mínusem filmu. Na konci ve vás zůstane trochu prázdný pocit a můžete se cítit mírně podvedeni. Nekoná se žádné překvapivé odhalení. Zjištění, že jste vlastně celou dobu sledovali obyčejný pár s obyčejnými problémy, a že navíc nejste o nic moudřejší než na začátku (ve smyslu ospovědi na otázku "kde ti dva vlastně udělali chybu"), může být poněkud frustrující. Film stojí za vidění, ale pokud byste si chtěli vybrat jen jediný z Ozonových "realistických" filmů, mohli byste sáhnout po pár zajímavějších. (např. Pod pískem nebo Čas, který zbývá)