Barila

Dokument ukazuje, jak waldorfské školy a obecně waldorfský systém funguje a otevírá zase jiný pohled na vzdělávání ve školách. Je to způsob, kterým se kolem nás vyučuje už sto let, ale ne každý, včetně mě, o něm věděl. Nikdy jsem do Waldorfu nechodila, a po shlédnutí dokumentu je mi to líto. Asi by mě to v mnohém změnilo, ušetřilo zbytečností a upevnilo v tom, kým jsem a co umím. Nemůžu opomenout jemnou, krásnou hudbu doprovázející celý dokument, která nestrhává na sebe pozornost, ale naopak dokresluje atmosféru a její „zvonění“ až skoro připomíná dětský smích a švitoření. Závěrečná instrumentální Hallelujah z koncertu na výročí 100 let waldorfských škol působí až kýčovitě a zbytečně tlačí na divákovy city. Rozumím jejímu zařazení jako hudbě, kterou interpretovali samotní waldorfští žáci, ale je to zřejmě na hranici toho, aby diváka neodradila. Zároveň mě dokument nadchnul svojí prací s obrazem. Člověk by mohl mít vypnutý zvuk, jen se dívat na krásné a nápadité záběry a už jen z toho by porozuměl, o čem to je a vychutnal by si to. Je skvělé, jak se na děti díváme kamerou skrz nebo zpoza různých objektů, jako bychom byli, my diváci, jen skrytými tichými pozorovateli něčeho křehkého a důležitého.

Film, který dnes svým tématem zřejmě na sebe nebude strhávat veškerou pozornost a nejspíš se nebudete od začátku do konce popadat za břicho, ale který mě naprosto upoutal. A to svou lidskostí a opravdovostí, a především silným aktuálním tématem stárnoucího člověka, který se musí smířit s odchodem své kariéry a najít svůj nový smysl v životě. Film si, podle mě, vychutnají hlavně ti, kteří si něčím podobným prošli, procházejí, anebo je takový krok v životě zanedlouho čeká. Je to podle mě vzorová ukázka hořké komedie, kdy přes těžkou a vážnou atmosféru nás vždy jednou za čas probere milé pousmání, čímž se zároveň vytvoří kontrast a udrží to naši pozornost. Skvělé je také obsazení a znovuoživení herců, které jsme delší dobu neměli moc možnost vidět někde vyniknout. Mám tím na mysli hlavně pana Maryšku s úžasně charismatickým hlasem a paní Ullu Keslerovou naprosto přesvědčivou v roli hercovy manželky. Tvůrci si zde stejně jako v dalších svých dílech hrají s odrazem ve skle, který příjemně ozvláštní a zdůrazní konkrétní obraz. Milosrdná lež může sice působit žánrově zpátečnicky, ale jsem přesvědčená, že by právě tohle nemalá většina diváků s radostí uvítala. A je velká škoda, že to doposud není k vidění jinde než na festivalech.

Velice zajímavý dokument. Líbí se mi originální rozdělení do tří částí, tří schopností Juraje Jakubiska v podobě tří grácií. Skvěle vybrané ukázky. Překrásná hudba. Jakubisko zde upozorňuje také na přístup některých dnešních studentů k filmové tvorbě, z čehož mě dost mrazí v zádech. A doufám, že se přeci jen mezi nimi jednou najdou tak výjimečně kreativní osobnosti jako je Juraj Jakubisko. Zaujal mě nápad, kdy Jakubisko vyslovuje své přání k narozeninám a přitom mluví se svým odrazem v zrcadle. "Film je ako farba." "Úspěchem každého filmu není filmová kamera, ale myšlenka a hlavně nápad." To jsou dvě hesla, která podle mě naprosto vystihují celý dokument.