Tátova volha

Tak takhle si čeští tvůrci představují „ženskou“ road movie? Pátrání hrdinek je iniciováno (nepřítomným) mužem a za mužem také směřují, devadesát procent jejich dialogů se týká mužů (zbylých deset rakoviny), když se octnou ve svízelné situaci, pomůže jim muž. Vyprávění je organizováno kolem zesnulého otce - k němu se sbíhají všechny motivy, jeho odkaz motivuje rozhodnutí Terezy udělat něco se svým vztahem, okolo něj se točí většina konverzací (neustále přemítání nad tím, jaký otec byl, co by jak udělal, co po něm Tereza podědila), díky němu se matka s dcerou někam posunou (doslova, protože jedou jeho autem). Ženy se zkrátka starají zejména o muže (nejnázorněji v případě Polívkova senilního Jindřicha, odkázaného na péči své partnerky), ne o sebe. Tereza záleží především na tom, aby byl Petr šťastný a svobodný, proto se s ním chce rozvést (ne kvůli vlastnímu štěstí). Matčino závěrečné odhalení je sice v rozporu s tím, jak byl film strukturován, k jakému závěru nás vedl, ale stejně nevede k přehodnocení názoru na otce a nijak neovlivní vývoj vyprávění (cestu je třeba dokončit tak jako tak). Nedomyšlený koncept (resp. nedomyšlení toho, k čemu by měl sloužit) je odhalen až v závěru, návodná hudba, která hraje prakticky bez přestání a pomáhá vyplnit všudypřítomnou prázdnotu (námět by vydal na povídku, ne na celovečerák), mě iritovala od začátku. V pojetí Jiřího Vejdělka je vážný takový film, k němuž hraje vážná hudba. Nemůže se stát, že byste nevěděli, co máte cítit. Stačí poslouchat. Ideální, pokud se chcete nechat dojmout, ne přemýšlet. Přidejte malebné záběry české krajiny každých dvacet minut a dostanete bezzubý urážlivý kýč. Takových Vejdělek už pár natočil (a nejede v tom sám), sledování Tátovy volhy je ale o to bolestivější, že stojí na (mužském) předpokladu, že ženy jsou na světě kvůli mužům a ještě jsou za to rády. Nejhorší na tom je, že něco takového tvrdí film, který se tváří mile a neškodné a je natočený vcelku profesionálně (což u nás bohužel rozhodně není standard - viz amatérské pseudofilmy Jána Nováka, Tomáše Magnuska a dalších). 35% Zajímavé komentáře: Coliseum, Kokska, Oktavianus (13.12.2018)

"Táta nikdy nechtěl, abych to auto řídila. Ono si to pamatuje." Krásný veterán se za zvuku příjemné hudby vyhřívá pod kýčovitým sluncem a já marně čekám na tu slibovanou komedii. Přitom vše vypadalo tak zábavně - smrt, rakovina, myšlenky na rozvod. Jenže tady někdo vzal ten život příliš vážně a já se přiznám, že jediné, co mě opravdu rozesmálo, byl svižný nástup závěrečných titulků. Asi nezbyly prachy na to, aby se to dotočilo. Tak snad příště. A abych nezapomněl, tak já jsem se v tom filmu našel. Já jsem ten spolehlivý manžel, který se o všechno stará a kvůli tomu si zaslouží opovržení. Takže díky za to, že nejsem jediným užitečným idiotem na světě. (28.12.2018)

„VEZMEME SI TÁTOVO AUTO A POJEDEM SE PODÍVAT NA JEHO MILENKY…“ /// Začínáme funusem (jakoby…) a pak (místo pozůstalosti) řešíme tajemství. Tátovo (jako toho mrtvýho…). Česká roadmovie. Dcera s matkou v nebožtíkově volze na cestách… nejde ani tak vo ženský (navštívený rodiny), ale vo ně dvě. „Já vím, že jsem nikdy nebyla ideální máma…“ A co jako já s tím? Lidi, co neměli ideální mámu, asi slzej…, ti druzí možná taky, ale zřejmě nad tou snahou o ztřeštěnost. Snahou… Balzerová podobá se Vilmě (Vejdělku… kurva, přece to nemůžeš furt recyklovat…) a víc než ftipný je to… spíš teda asi dojemný. Takže dramatický. Vejdělka zřejmě čeká Hřebejkův osud. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nechápu, proč si lidi namlouvaj záznamník. 2.) Nevím, jak se mám vypořádat se smutkem a rakem. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (20.10.2018)

Tatianě Vilhelmové nemůžu přijít na chuť a nesedla mi ani v tomhle filmu. To, jak se její postava chová ke svému muži, Martinu Myšičkovi, je příšerný. Nezachrání to ani Eliška Balzerová a road movie po bývalých láskách. Rozumím, že to chtělo být veselé, ale až na Bolka a Milku to bylo spíš hodně rozpačité, šablonovité a očekávatelné. Zlatý Ženy v pokušení. S Thelmou a Louisou se to nemůže srovnávat už vůbec. (05.06.2019)

Vejdělek se snaží o dráma. No, je to malinko iritující a výsledek se dá velmi snadno shodit (viz.nádherný komentář Pink.Panthera.) Na druhou stranu já nebudu za cynika. I přes kýčovitost mnoha situací, použití mnoha klišé a občas nelogického chovaní hlavních postav či šustení papíru v dialozích mě výlet v tátově Volze vcelku nevadil. Dokonce měl i nějaký příběh a neobjevoval se žádný primitivní vulgární humor. Což u podobných českých ženských filmů nebývá standard. A pasáž s Polívkou je opravdu vtipná. K tomu spolehlivě krásná kamera pana Smutného a pěkná hudba. (24.03.2019)