Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Sci-Fi

Recenze (19)

plakát

Stařec s velkými křídly (1988) 

Nemám velkou zkušenost s poetikou magického realismu Jižní Ameriky, ale samotný příběh starce, který spadl z nebes a o kterého se starají chudí vesničané by mi vlastně ani nevadil. Těžko stravitelné pro mě však bylo všechno ostatní, co tento jednoduchý příběh doplňovalo. Hlučné, ukřičené a dlouhé kolotočářské scény s pavoučí ženou, podobně ukřičený dav lidí, který se na starce chodí dívat, ukřičený kněz píšící do Vatikánu. Vlastně nejvíce se mi líbil herecký výkon Fernanda Birri, který jen byl, mlčel a měl velká křídla.

plakát

Sbohem, Brazílie! (1979) 

Nostalgicky vyprávěná road movie o cestě skupiny performerů napříč rozlehlou Brazílií. Usměvný strach kočujícíh umělců z „rybích kostí“, antén, které symbolizují ústup cirkusového umění a jeho nerovný souboj s lacinou televizní zábavou i na těch nejodlehlejších místech Brazílie. V přeneseném významu a ve větším měřítku tak můžeme okem režiséra sledovat nerovný souboj celé Amazonie s moderním světem. José Wilker je v roli Cikánského krále velmi přesvědčivý a uhrančivý, stejně tak jako poetika konce, který karavanu Roliedi pomalu dostihuje.

plakát

Svatá hora (1973) 

Zpodobnění Ježíe Krista v moderním, materiálním a absurdním světě, putujícího se skupinou vyvolených (Berg z Uranu, Sel z Jupitera, apod.) na Svatou horu. Více než o narativní strukturu o putování za poznáním je pro mě v Jodorowskyho snímku důležité vyznění každé jedné samostatné scény. Spektakulární, surrealistická a psychedelická podívaná, obrazotvornost a syrovost, kterou je doslova prosycen celý snímek. Velmi mě baví i ty nejmenší detaily, žlutá krev odsouzených, kreslení čar v hlíně jelení nohou nebo samotný dekor mizanscény a interiérů.

plakát

Já, Kuba (1964) 

Silný a technicky výrazný snímek kubánské a sovětské koprodukce si budu vždy pamatovat především díky práci kamery a expresivnímu vyznění některých obrazů. Nádherné dlouhé jízdy kamery nad pohřebním procesím, záběry na dělníky sklízející úrodu na třtinovém poli, doprovázené neuvěřitelně silným cinkáním mačet, apod. Narace snímku se, možná zcela záměrně, nevyhýbá určitým klišé. Například, když spojuje „znásilnění“ Kuby a placený sex havanské dívky s americkým podnikatelem, nebo zaznamenává prodej třtinových polí velké americké společnosti. Snímku to však neubírá nic ze své vizuální krásy a čistoty. 5/5

plakát

Černý Orfeus (1959) 

Samba, karneval, kulisy Rio de Janeira, favela. Klasické antické drama o lásce Orfea a Eurydiky v prostředí moderního velkoměsta je pestrou směsicí barevných kostýmů škol samby, vlnících se těl a dramatických scén, kdy nádherná Eurydika bojuje o svůj život. Silný příběh o nesmrtelné lásce zřejmě může fungovat v jakýchkoli kulisách, v jakékoli době. Na Camusově snímku se mi velmi líbí balanc mezi rozjařenou, veselou komedií na začátku a dramatickou druhou polovinou snímku, která má v některých momentech až spirituální nádech.

plakát

Chlapi nepláčou (2017) 

Režisér Drlejvić nám ukazuje silné téma, k jehož předání divákovi nevolí sugestivní flashbacky se záběry na tuny vystřílené munice, mučení zajatých či masové hroby. Celý snímek je postaven na mimořádných hereckých výkonech hlavních představitelů, které jsou zasazeny v kulisách omšelého hotelu a jeho okolí. Příběh syžetu je veden velice srozumitelně sousledně řazenými příběhy jednotlivých postav. Režisér neskrývá svůj záměr odhalit Mikiho minulost až téměř na konci celého filmu a v průběhu vyprávění nás zcela účelově napíná a zaměřuje naši pozornost tak, abychom se více a více soustředili právě na postavu muže zdánlivě nejvyrovnanějšího, který si ale udržuje odstup a jeho účast je po velmi dlouhou dobu spíše pasivní. Tím spíše divák tuší, že jeho uzavřená osobnost bude podrobena těžké zkoušce a to, jak si se svou minulostí poradí on, bude nakonec určujícím prvkem úspěchu či neúspěchu celé terapie. Miki se po první velké pitce sblíží s Valentinem a tohoto nově vzniklého srbsko-chorvatského přátelství režisér využívá k demonstraci skutečnosti, že v obyvatelích těchto balkánských států stále přetrvává až pudové dělení na vy / my. Tato premisa je názorně předvedena například ve scéně, ve které jdou oba veteráni trochu postrašit srbského recepčního, který se téhož dne Mikiho ptal na velmi prostou otázku – „jsi náš?“. I díky této scéně divák chápe, že utužování vztahů mezi Mikim a Valentinem je přípravou k dějovému zlomu, který naruší fungování skupiny a redefinuje vztahy uvnitř ní. Stane se tak po Mikiho vyprávění událostí jeho vojenské minulosti. Jeho emotivní přiznání, že se, byť nechtěně a spíše náhodně, přesto však aktivně, účastnil poprav civilistů, je téměř všemi účastníky sezení nakonec omluveno. S jednou jedinou výjimkou. A tou je Valentin. Až nyní se děj příběhu přesouvá z pochmurných hotelových kulis, a to když se celá skupina vydává na pohřeb Jasminovy matky. Zde se Miki, v přímém důsledku předchozích událostí, pokouší o sebevraždu, kterou však na poslední chvíli překazí právě Valentin. Dramatický oblouk tu končí sice nevyřčeným (od scény sebevraždy na sebe Miki s Valentinem již nepromluví), ale jasně prezentovaným smířením a odpuštěním. Drljević se nesnaží hledat tu správnou a jedinou pravdu a s minulostí konfrontuje všechny strany válečného konfliktu. V některých scénách sice nechává vyznít klišé spojená s podobnými tématy (náboženská nesnášenlivost, vykreslení srbského recepčního jako záporné postavy), ale celkové vnitřní soudržnosti filmu to nijak neškodí. Režisérovi tyto scény naopak slouží jako nástroje, kterými svůj snímek jasně a srozumitelně předává divákovi.

plakát

Ostré předměty (2018) (seriál) 

Po stylistické stránce perfektní zážitek. Návaznost střihu mezi záběry, které k sobě logicky nepatří, jemné detaily, kterých si divák ani nemusí všimnout, výborná práce s flashbacky... Asi tak do šesté epizody. Pak je s tím prakticky (až na pár výjimek) konec. Proč nevím, ale je to škoda. Od té chvíle už jde jen o to uhádnout, zda je to matka druhé epizody, sestra, jiná ženská nebo všechny dohromady (protože "určitě to musel být chlap, vytrhnout zuby praseti je hrozně těžký, zkoušel jsem to"). A kdyby to náhodou nebylo někomu jasné, dáme tam ještě pár záběrů po titulkách. Nicméně těch prvních pět nebo šest epizod mě udrželo a tak nemám důvod dát míň než 4/5.

plakát

Uteč (2017) 

Jordan Peele za svůj scénář dostal Oscara a prý se nechal také inspirovat např. Polanského filmem Rosemary má děťátko (dle předlohy Iry Levina). Dobrá, ale pokud koukáte na film a již po dvaceti minutách nemůžete přestat myslet na to, zda jsou to více Stepfordské paničky nebo Veroničin pokoj (od stejného autora), pak napětí padá stejně rychle, jako přes cestu letící srna. Což je škoda, protože Levin je mistr napětí a Peele si je toho evidentně dobře vědom. Bohužel, zaměnit sexy robotky (a téma feminismu) za afroameričany (a téma rasismu), bratra Larryho z Veroničina pokoje za sestru Rose (Rosemary?), to je málo. Peele sice drží dobré tempo a hororovými prvky se snaží jít dál než Levin, tedy přidat něco navíc, ale není důsledný. Dvě, tři lekací scény se zesílenou hudbou se objeví poměrně brzy (srnka, služebná, běžící zahradník...) a to je vše. Pak už sledujeme thriller, který z nepochopitelného důvodu, hlavně díky kamarádovi Rodovi, sem tam sklouzává k slušné komedii. Je fér říct, že ať už se Peele inspiroval čím (a jak moc) chtěl, inspiroval se dobře. Až na zmíněné výstřely mimo celkový rámec se drží toho co funguje, postupně budovaného napětí solidně odvyprávěného thrilleru. Funguje mu mizanscéna, Daniel Kaluuya hraje výborně. 3/5

plakát

Vodník - Epizoda 2 (2019) (epizoda) 

Druhý díl nás seznamuje se zbytkem rodinného klanu a naznačuje i další vývoj směrem k otci nejstarší z dívek. Nicméně již z povahy třídílné minisérie působí spíše jako překlenovací díl, protože nepřináši (a snad ani nemůže) zásadní nové informace a spíše tlumí ono napětí z prvního dílu. Nejvíce bodů v hodnocení sebral zřejmě scénář. Některé dialogy a hlavně pak klišé typu "hloupá a tlustá" nebo "policajtský slang" byly prostě moc. Možná i díky tomu však ještě více vyniká skvělá stylistická stránka minisérie - odosobněné, jakoby liduprázdné prostory mizanscény (knihovna, restaurace, ulice...), vizuálně uhrančivá práce kamery (záběr - protizáběr bez střihu, decentralizované detaily postav, ostré podhledy, neklidná kamera), silné přesvícení exteriérů, především ve flashbacích, apod. Celkově, narativ druhého dílu velmi nudil, ale nevzal chuť těšit se na ten třetí a poslední.