Safrine

Drze geniální, geniálně drzé! Lehce kontroverzní téma je podané s takovou samozřejmostí, uvolněností a moderní formální hravostí, že by mohl leckterý současný film závidět. Vedle povedených dialogů a hereckých výkonů potěší i nápadité střihové scény podkreslené hudbou Simona a Garfunkela, které trefně vystihují Benovy nálady. Neuškodí občas se vysvléci z těsného potapěčského skafandru a bez veškeré přítěže a starostí jen tak skočit po hlavě do vody.

Výtvarná stylizace je povedená, ovšem děj se poněkud rozpadá. Pomalé tempo má své kouzlo, stejně tak Nebelovy halucinační a vzpomínkové sekvence. Možná, jako by filmu chyběl závěr – katarze se vytratila někde na trati mezi Bílým potokem a Hejnicemi.

Film o lidech, kteří se neumí pohybovat ve vlastním životě, a tak zkouší žít alespoň cizí „rozjeté“ osudy, když nabízejí čerstvě pozůstalým službu, v jejímž rámci na nějaký čas nahradí v rodině nebožtíkovo místo, aby tak zmírnili smutek pozůstalých. Jenže co dělat, když v roli náhradníka ztratíte nit ke svému skutečnému životu? Působivý námět může odradit svým rozostřeným obrazem a perverzně psychopatickým vyzněním.

Na tábor jsem se nikdy netěšila, ale na takový, kde je oddílovým vedoucím Edward Norton, bych jela hned. Film spojuje originální scénář s vtipnými vizuálními gagy. Veselé je i zapojení dnes již poněkud vysloužilých herců, jako je Bill Murray a Bruce Willis. Za jejich herectvím nezaostává ani stylizovaná práce s dětskými představiteli. Až budu příště stavět skrýš na stromě, postavím ji taky tak vysoko.

Neotřele snové nápady se mísí s realistickou příchutí pusté kazašské krajiny. Veit Helmer, opět s mezinárodním týmem, skládá dohromady exotickou mozaiku s pohádkovými prvky. Tato režisérova již prověřená metoda mu svědčí, přesto v porovnání s jeho předchozími snímky Bajkonur pokulhává. Zejména první části filmu schází tempo, ale určitě se vyplatí počkat na dopad meteoritu v podobě krásné kosmonautky a na nenadálé situace, které s sebou francouzská vesmírná turistka přinese.

Napotřetí přežvýkaná stejná kaše, z které už se odpařily všechny živiny. Kamera a střih je sice v tomto díle ještě propracovanější a působivější, jenže co na tom, když dějová linka nepřináší nic zvlášť nového. Připadá mi, že se příběh stává příliš plochým, úplně zmizelo Bourneovo sebeobjevování v konfrontaci s nějakou další postavou (jako v prvním dílu s Frankou Potente). /A to přiznávám, že mi není Matt Damon zrovna dvakrát sympatický a z roztřesené komíhavé kamery už mám osypky – i přesto hodnotím především první díl vyšším hodnocením/

Naprosto zbytečná ztráta času. Postavy filmu a jeho děj je tak neskutečně otravný, že máte chuť odstřelit hlavního hrdinu hned po prvních deseti minutách. Jenže čas strávený u filmu se pořád táhne a táhne - do nekonečna a ještě dál… Umolousané a ukecané pozlátko se vleče od jednoho nesmyslu k dalšímu „bezsmyslu“.

Jestli by si někdo zasloužil Oscara, tak jsou to jednoznačně Divoká stvoření jižních krajin. Magicko-realistický příběh o velkých a malých pravdách vesmíru očima šestileté Hushpuppy vás okamžitě vtáhne a nepustí. Skolit krokodýla nikdy není snadné, Divoká stvoření vám jej však s poetikou sobě vlastní bez váhání naporcují.

Veselá absurdní hříčka. Parodie na parodie parodií gangsterek. Není radno pohybovat se v balónkovém průmyslu a myslet si, že gangsteři na čekačce nic nevyčmuchají. Vždyť přece, když selže plán A, je v záloze ještě plán B. Někdy taky plán C…

Giacomo je frajer - excentrický, hravý, usměvavý, hlučný, bezprostřední a mimochodem také hluchý. Je snadné oblíbit si živost jeho přirozeného projevu. Podstatou Giacomova léta jsou pomíjivé letmé okamžiky dospívání, proměnlivé nálady a imprese. Skrze ryzí spontánní projev účinkujících lze na sebe snadno nechávat působit jejich čiré emoce. V jednoduchosti je krása a zážitek z filmu je čistá radost.