Vojtino

Pane Enšpígle, být omezenec a stavět to na odiv ve stupidním komentáři, to by mě hanba fackovala...

Tak strašně málo, tak strašně moc...

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968)

O síle, kterou nemáme. O síle, kterou bychom chtěli mít. O síle, kterou má Film.

Kieślowski je mistr nevyřčeného, jehož díla na diváka působí především podvědomě. A o to jsou silnější. Modrá je minimalistickým velkofilmem, u kterého cítím, že mě bude postupem času a s přibývajícími životními zkušenostmi uchvacovat ještě mnohem víc.

Lepší než celovečerní verze. Svižnější, dynamičtější, s povedenějším koncem, který donutí k zamyšlení. Jeden z vrcholů Dekalogu.

Hypnotická nezávislárna o zmatku v dospívající duši.

EraserHead Like a Hole. Neuznávám ohodnocování hudebních videoklipů na této databázi, když se ale jedná o nekonvenční dílko, jako je tohle, rád udělám výjimku. Kór když jsou režisér i hlavní protagonista mými velkými oblíbenci.

Naprostý skvost! S pár filmy od Argenta zatím nejlepší giallo, jaké jsem kdy viděl. Chybí zde sice spousta typických prvků, ale to vám, pokud nejste nějakými radikálními vyznavači tohoto subžánru, vadit nemusí. Teď už k samotnému filmu. Velikým kladem je hypnotickou atmosférou pulzující Praha, kde se celý děj odehrává. K tomu vynikající hudba Ennia Morriconeho a dvouvrstvý příběh, který brilantně prolíná obě své roviny. Přitom každá z nich by obstála i samostatně. Vše vrcholí v démonickém závěru, který je naprosto odrovnávající. Jediným záporem je pro mě trochu moc roztáhlá a ukecaná první půlhodinka.

Ačkoliv jsem dobu VHS na vlastní kůži nezažil, nikdy mě nepřestane fascinovat. Sám kazety sbírám, ale dnes to bohužel rozhodně není to, co to bývalo v období největšího boomu, ať už v Československu nebo kdekoliv jinde na světě. Moc bych si přál zajít na tajnou burzu, kde kvůli pirátským videokazetám zasahovala policie nebo trávit dlouhé hodiny ve videopůjčovně vybíráním filmu podle obalu. Pěti hvězdičkami hodnotím spíš kvůli tématu a pocitům, které ve mně dokument vyvolával, než kvůli samotným filmařským kvalitám. Nevím, jestli má cenu, aby se na to díval někdo, kdo není zainteresován.