agathon

Skutečně, ale naprosto vážně - ten film není dobrý. není dobrý ani jako fanouškovská záležitost pro ty, kdo chtějí vidět, jak dnes vypadají všichni ti hrdinové z pečlivě opatrovaných VHSek. Na jedné straně snaha být cool a udělat stylově současný film se všemi těmi třaslavými pohyby kamery, rychlým střihem a chladnými barevnými filtry. A na straně druhé přehlídka drsných tváří ve stylu "my všichni dobří rodáci", nebo ještě lépe "takoví jsme byli". Žádný návrat do "osmdesátek" se ovšem nekoná - je to vážně jen slabý odvar filmu typu Komando nebo právě Rambo, protože tyhle staré pecky byly hloupé jaksi nevědomky, zaslepeně se hnaly za většími a většími svaly, víc a víc vyčesanými vlasy ženských postaviček (nikoli hrdinek - ta doba měla teprve přijít) a většími a většími horami mrtvol. Nesnažily se být zábavné víc, než bylo nutné v rámci žánrových podmínek "buddy movies". Expendables se a/ snaží být vtipní za každou cenu, b/ nejsou primárně hloupí, jen se nostalgicky ohlíží někam zpátky, jakoby říkali "jej, to bylo krásné, být tak tupí", c/ kýžená naivita zápaletky a la osmdesátá léta se v nich tluče s ultra-realistickým formálním hávem dnešních akčních filmů. Sumasumárum pro mě velké zklamání - už proto, že jsem těch ojetých VHSek měl doma tuny.

Není to úplně dokonalé jako plnohodnotně vnímaný film - v podstatě je to hodinová reportáž jako vystřižená z Reportérů ČT, jenom záměrně natočená na 16mm a plná kameramanských výletů do sklepení, půd nebo nevětraných chodeb drnovického "svatostánku", takže to celé trochu připomíná např. cimrmanovského Posla z Liptákova. A to je právě kouzelné. Komentáře Miroslava Petříčka, Václava Bělohradského nebo Petra Fischera (dříve komentátor a šéf kulturní rubriky Hospodáře, dnes šéf kultury na ČT a vystudovaný filozof), detailní výklad tunelářských mechanismů... Neúprosný film o našich novodobých dějinách, který si vybírá jednu zdánlivou drobnost, aby na ní ukázal, jak se u nás vydělávají peníze. K dokonalosti mu chybí snad jen fakt, že některé věci dělá bezpečně "z povzdálí" několika let a se stejnou vervou se nepouští do věcí ukrutně aktuálních. Nicméně, jak ve filmu i zazní, když jde o miliardy, tak se začíná střílet - možná tak zaplaťpánbůh, protože se můžeme těšit na další Procházkovy filmy! (konečně už jeden z jeho starších snímků Papírový atentát ukázal režisérovu reportérskou duši a ochotu točit jinak netočené)

Perfektní režijně, fascinující morálně. záměrně chladný, realistický přístup a rytmizující hudba vytvářejí zvláštní typ "evropského blockbusteru", u kterého si na konci připadá skoro provinile, že se vám to tak líbilo - něco tak zrůdného je natočeno tak strhujícím stylem, že vás baví se na to koukat. také je to způsob, jak ožehavé téma předložit dnešnímu hýčkanému publiku. Jen nevím, jestli to vůbec může mít nějaký efekt a přes všechny pozitivní dojmy to není jen snaha vydělat kupu peněz...

Natočené je to dost otřesně (snad až na pár scén, třeba závěrečné věšení za kůži na jeřábu), spojení doku-fikce je možná i trochu nadbytečné z hlediska vyznění filmu, ale něco je na Největších z Čechů neodolatelného. Podobně jako Rudolfové Zoufalci, kteří se jako příbuzný film nabízejí i částí hereckého ansámblu, je totiž především ohromně nenucené a tudíž jakoby opravdové, nevykonstruované (což je jinak asi největší problém velké části české filmové produkce). Sedláček o světě kolem sebe hodně přemýšlí a z jeho filmů to obecně čiší. Smál jsem se královsky a pak mi po skončení projekce bylo i docela stydno, protože na škodolibosti přeci není nic pozitivního - anebo je to právě ten vtip?

Líbí se mi, že lehké "gay" vzedmutí hladiny domácích kin pokračuje. Nicméně se opět obávám, že ani tenhle film nedojde ocenění v tom smyslu, v jakém by podle mého soudu měl... Příznačná tomu, jak se nejspíš k Fordovu filmu postaví většina diváků, je už práce českého distributora, který nedokázal pro název film najít adekvátní český protějšek a bezradně se spokojil s názvem původním: Nezadal si s obecnou vlnou, kdy všechno s přívlastkem "homo" je tak trochu v kurzu, zároveň ale vlastně neví, jak svou akvizici účelně prodat, jak s ní pracovat mediálně a učinit z ní pro širokou veřejnost přesně to, čím opravdu je - nenápadným, neostentativním a vrcholně intimním zamyšlením nad tím, že se člověk rozhodne spáchat sebevraždu (a spíše mimochodem je přitom gay). Single Man je pro mě cenným snímkem přesně proto, proč pro mě byla ohromně cenným filmem Zkrocená hora - nedělá z "queer" situace téma samo o sobě, ale staví svůj příběh spíše na obecných (žánrových, dramatických) principech. Zkrocená hora fungovala skvěle v tom, že nijak neapelovala za to, že homosexualita není žádná "umělecká" podivnost, naopak byla zkrátka naprosto strhující romancí v nejčistším slova smyslu a uměla dojmout, ať jste byli nebo nebyli gay. Single Man zase velice soustředěně, s dávkou jemného humoru a současně nepatetické jímavosti, sleduje, co s člověkem udělá ztráta milované osoby, opět lhostejno, zda jste či nejste homosexuálně orientovaní. Je nevyhnutelné, že - zvláště pro heterosexuální část publika - film (podobně jako i Zkrocená hora) více či méně "natvrdo" téma homosexuality otevře, ale zůstane ve Vás jediná otázka: no a co? Orientace se tu neřeší, je jen součástí vnitropříběhových kontextů, podobně jako fakt, že hrdina je učitel, že měl i zkušenosti se ženami atd. V tom tkví velký rozdíl např. od Milka (ale vlastně i od, jinak blízké Zkrocené hory), který cele tematizoval samotný boj homosexuality (jako určité situace, vlastnosti, to je jedno...) s předsudky ne-homosexuality. Asi nejvíc mě na Fordově filmu tak zaujalo, že ani na okamžik nevezme do hry otřepané klišé podobně "emancipačních" filmů (nejen gay, ale např. i černošské komunity) - gay učitel v konzervativním školním prostředí na počátku šedesátých let v USA... Opravdu "queer" tak vlastně tenhle film asi není: těžko někoho pobouří či šokuje - pokud není skutečně idiot nebo fašista - a nijak zvlášť ani našinci nerozkryje složitost tehdejšího života homosexuálně orientovaného člověka. Může vás nanejvýš dojmout, resp. přimět, abyste si vážili lidí, které máte rádi, protože přijít o ně je tragicky snadné. A jen se bojím, že pokud se i za pár týdnů, či měsíců bude o Single Manovi stále mluvit, tak nejčastěji ve větách typu "Jo jo, oni to ti homosexuálové měli tehdy těžké..." No, oni asi měli, ale o tom Single Man přeci není!

Predátoři mají v roce 2010 působit jako svěží závan osmdesátých let amerického akčního žánru. Problém je v tom, že i přes značnou neklesající oblibu celé řady tehdejších "pecek" a jejich, vidinou zisků motivovaný návrat v poslední době (A-team za všechny), se V Nimrodově režii jedná spíše o trailer roztažený na celovečerní stopáž. Vyloženě mě mrzelo, když se po slibném rozjezdu "in medias res" vlastně jen lvíce či méně zdařile "citují" a někdy i více či méně zdařile variují motivy z prvního Predátora. Na toho se tu - nicméně zoufale nefilmově řešeným způsobem - dokonce přímo odkáže jedna z postav (Druhý díl se zde - nepletu se? - vlastně vůbec neřeší) a vytvoří se tím jakási širší narativní mapa, v které by mohla být (zdůrazňuju mohla!) radost nejrůznější spoje série opakovat. Na postmoderní poctu (např. jako v případě Abramsova Star Treku) je tu ovšem kýžených odkazů málo. Příběh se postupně ukazuje jako prajednoduchý, až nijaký, a přestože se o tom mluví, tak postavy nedokážou nijak těžit z dosavadních zkušeností s predátory (rozumějte ze zmiňovaného prvního dílu) - snad až na samý závěr. A nejhorší je, že i to málo, co ve filmu lze nalézt, zabije malá dávka vyloženě filmařské zručnosti v hledání různých originálních nápadů (která právě novému balení Star treku nechyběla ani trochu). Ani záměrný pastiš, jak je dnes často zvykem, se z filmu rovněž nestane - což je s o to větším podivem, když si uvědomíte, že jde o projekt Roberta Rodrigueze... Byť jsem skalním fanouškem původních filmů, k uspokojení mé vášně rozhodně nestačí využití původní hudby nebo opakování některých motivů z minula. A Brodyho charizma stojí navíc za starou belu (čímž autoři pohřbívají i další - jinak pochopitelnou - snahu nahradit "mozek+megasvaly" praktičtějším "mozkem+užitečnými šlachami" v duchu současných žánrových nároků). Predátoři se zkrátka snaží sedět na dvou židlích zároveň - otevřeně se hlásí k tomu, že navazují na něco, co už je dvacet let spíše nostalgickým "arnie" filmem, a současně se tenhle kult snaží přesadit do vizuality "chytrých akčních filmů" nového tisíciletí. Ve svém celku mi tahle obojetná snaha vůbec nesedla, ve výsledku nejsou Predátoři o moc lepší, než takoví Vetřelci vs. predátor. Navíc, druzí AvP byli aspoň sebeironickou a bez uzardění stupidní řežbou. V Predátorech aby člověk pohledal vtipnou glosu nebo záměrně "přepálený" moment, z nějž by bylo na první pohled jasné, že se tvůrci neberou moc vážně a vědí, že točí brak...

Ale necelých pět, je to vážně tak hrozně přepálený, že se to trochu klasickému hodnocení vymyká...

Ale přišlo mi zajímavé, jak moc si tam jsou postavy uvnitř záběru vědomy mimozáběrového pole a obracejí se k němu, protože právě z prostoru mimo záběr tu nejčastěji přichází ohrožení...

Po zralé úvaze jsem se ustálil na třech hvězdičkách. Ne snad proto, že by Hillcoat (jehož předchozí film jsem neviděl a nemohu tedy srovnávat) neuměl vykouzlit náramně hutnou atmosféru postapokalyptického světa, ale spíš proto, že v dnešní době naprosto dokonalých formálních postupů, kdy Vám počítačoví specialisté na zvl. efekty vykouzlí doslova cokoliv si jako režisér zamanete, nechápu, jak můžete ustrnout jen u téhle formální slupky. V Cestě bohužel není nic, než dlouhá, stereotypní a (přiznávám, že ne úplně, ale přece jen dost) předvídatelná "cesta" z bodu A do bodu B, která sice nenudí v pravém slova smyslu, ale přímo vybízí k tomu, aby překážky, které vypravěč klade hrdinům do cesty, byly podstatně neokoukanější a tudíž poskytovali alespoň náznak, že se tady NĚCO SKUTEČNĚ O ÚSTA může přihodit. Odpusťte mi, případní fandové knihy, kterou jsem nečetl, ale na téhle cestě jsem se o hrdiny nebál ani chvilku. Formálně za pět, co do výstavby originálního děje asi tak na úrovni Vodního světa. A přitom se v tom stylu skrývají ambice hodné Mallicka nebo Tsrkovského - jen je nenechat válet podél silnice, ale také je občas zvednout: tak jako se to daří např. v nádherných obrazech na břehu moře, dokud se COSI nezačne dít, abyste vzápětí zjistili, že se vlastně nic neděje...

Podle mě skvělá režisérova variace na žánr, která netají své sklony žánr překonat, využít ve svůj prospěch a dojít k otevřené společenské kritice současnosti. Námitka možné doslovnosti (rozklad společenského řádu ukazovaný na motivu decimované a doslova se rozkládající armádní jednotky) tu není na místě - celý vtip zombie horrorů je v tělesnosti žánru, tom jak se doslova na tělo (a do těla) lidí dostávají symbolické obsahy a jsou jim připisovány metaforické významy: nákaza vzteklinou je tu spíše macguffinem rozkladu společnosti konzumu jako takové, zuřivé běsnění nakažených nepokrytým obrázkem zuřivosti některých dnešních nakupujících - tady je Boyle se svým scenáristou hodně blízko Romerovi, i když se od čisté akce poněkud odklání k otevřeně sociologickému experimentu s uzavřenou komunitou, kterou nevyhnutelně rozežere anonymní zlo. Tělo tu není jen objektem vizuální slasti z fetišizované materiální destrukce, ale především místem, v němž se rodí symbolické významy odkazující k obecnému (ne)fungování dneška.